Zrodí se nová knížka?

20. října 2016 v 17:12 | Vašek
Minulou neděli jsem kromě létání strávil, tedy její část, ve společnosti chebského nakladatele Světa křídel pana Mouchy. Bylo to báječné posezení s člověkem, jenž stál u zrodu mnoha krásných knih z leteckého prostředí. Ptal jsem se jak se rodí tak skvělé knížky a s trochou ostychu i obav jsem panu nakladateli dal nahlédnout i do té mojí...Jako semínko pampeliščí...z roku 2010.
Od doby, kdy jsem naše zážitky nejen z aeroklubového prostředí sepsal, se hodně změnilo. Především jsem se vrátil k létání a do aeroklubu. A jsem opět pln zážitků a dojmů a chuti se o ně podělit a hlavně je zachovat do budoucna. Původní text jsem už začal přepracovávat a doplňovat, přece jen jsem po vydání dvaceti výtisků zjistil, že tu a tam bych něco napsal trochu jinak, rozpomněl se i na další kamarády a zážitky hodné zaznamenání.
Ale hlavní impuls mi dalo setkání s panem Mouchou. Moje knížka se mu docela líbila a hned mi nabídnul, že bychom ji po úpravách a doplnění snad i mohli v jeho nakladatelství vydat! Tak to je výzva. Pan nakladatel má dar v člověku rozfoukat plamínek z žhnoucích oharků .
Oslovuji kamarády z dob dávno minulých, kdy nebe nad našimi hlavami bylo modřejší s prosbou o zaznamenání i jejich zážitků, ale především...už zase píšu :-)
Tak se nechme překvapit, jak to dopadne...

Aktuálně
30.12.2016 jsem panu nakladateli odeslal texty i obrázky, tak uvidíme...
 

One Day – One Sky

9. října 2016 v 19:10 | Vašek
WUFI 2016 - World Ultralight Fly-In 2. ročník
Po krásném a letecky pro mě vydařeném létě přišel podzim a s ním i termín druhého ročníku celosvětového virtuálního sletu ultralehkých letadel všech kategorií WUFI 2016. Pořadatelé dnem konání sletu stanovili 1. říjen a tento termín se ukázal být tím nejlépe zvoleným. Alespoň tedy pro nás v české kotlině.
Jen pro připomenutí. Myšlenkou sletu je společné nebe v jednom konkrétním dni pro UL letce kdekoli na Zemi. Organizátoři opět s dlouhodobým předstihem rozjeli kampaň nejen na facebookových stránkách akce https://www.facebook.com/groups/1663741873840700/ K propagaci v našich končinách jak jsem doufal a věřil, snad mohl přispět i můj článek uveřejněný v prosincovém čísle loňského Pilota 12/2015.
Stejně jako loni jsem i letos s napětím sledoval poslední zářijový týden vývoj počasí a doufal, že podmínky pro let dovolí alespoň krátký okruh kolem letiště a pořízení několika fotografií s datovým razítkem, což je podmínka pro splnění letu v rámci akce WUFI 2016 a získání certifikátu. S napětím o to větším, že jsem pro akci získal nejen syna Václava, s nímž jsem již loni absolvoval první ročník, ale i jeho přítelkyni Katku Slachovou a mojí manželku Kateřinu. Takže jen já budu mít tři posádky, což byl loni celkový počet účastníků z Česka.
Spolu s Tomášem Barvou, pilotem krásného UL Ellipse Spirit "Elí", jež se svým vnoučkem Lukášem také loni letěl z letiště Charvátce, jsme věřili v letošní daleko početnější účast pilotů z našich českých a moravských letišť.
Chebské letiště LKCB při našem příjezdu dává tušit, že sobota bude letovým dnem nejen pro nás, kamarádi plachtaři chystají své "nádobíčko" a kolegové z místního Ultralight klubu dokonce připravují k záletu po několikaleté renovaci UL letounek M7-Ornis.
Allegro 2000 OK-HUU58 karlovarského aeroklubu, jehož jsem členem a provozujícího na zdejším letišti, vytahuji z hangáru a po důkladné předletové prohlídce připravuji k letu. Montáže kamerky do kabiny pro pořízení nezbytných fotografií z letu se ujímá junior a pak už nic nebrání jeho provedení. Počasí nám přeje víc, než jsem čekal, vítr do čtyř metrů vane téměř v ose dráhy 023. Vysoko na modrém nebi jsou jako namalované šmouhy střední oblačnosti altostratus a nad masivem Slavkovského lesa zdobí oblohu dokonce několik čočkovitých altocumulus lenticularis.
Sedíme s Vaškem v kabině, provádím úkony, spouštím spolehlivý Rotax 912UL a zahřívám na požadované teploty. Do sobotního poledne zbývá asi hodina a půl, leckde v okolí se dovařuje rodinný oběd když se odlepujeme z dráhy 023 chebského letiště. Levou zatáčkou opouštím letištní okruh a stoupáme do prostoru poblíž Františkových Lázní. Jsme součástí WUFI 2016, světového, byť jen virtuálního sletu, podařilo se! Junior pořizuje několik fotografií, pro jistotu ještě i malým kompaktem a po krátkém obletu několika zajímavých míst v okolí Chebu se vracíme na letiště.
Pro Vaškovu Katku je to první let v ultralightu a ještě ji navíc pověřuji pořízením dokumentárních fotografií. Let si ovšem užívá, dopřávám jí potěšení z pohledu na nádhernou scenerii hradu Lokte obkrouženého řekou Ohří a sám se opájím myšlenkou, že jsme součástí celosvětové akce, spojující virtuálně piloty malých letadel, ale třeba i motorových paraglidů napříč kontinenty bez ohledu na jakékoli politické či zeměpisné hranice. To je nakonec i myšlenka, jíž mi v chatu připomíná i jeden z organizátorů akce Paul Lindamood z Chicaga s nímž si v neděli o akci budu psát.
Přistáváme a k letu se chystá má manželka Kateřina, už jen s kompaktem v ruce, neboť v kameře došla baterie. I poslední let naší akce proběhl nad sluncem zalitou krajinou Chebska, nejen kontrolní snímky jsou pořízeny, ještě obkroužíme vodní nádrž Skalku u Chebu a kolem historického centra města, jehož červené střechy jsou krásně nasvícené sluníčkem a staré opravené domy vypadají z výšky jako kdyby byly sestavené z papírové vystřihovánky se vracíme k letišti. Zařazuji se do okruhu a brzy měkce dosedáme na travnatý pažit vedle betonové, ale uzavřené dráhy historického chebského letiště.
Roluji k hangárům a v duchu mi běží myšlenky na stovky jiných letců malých letadélek…začalo to na Novém Zélandu, letěli již Australané i Indonésané a jak se otáčí Země, přišla řada na Evropu a tedy na nás. A podařilo se! Opět jsme byli součástí této bezva akce. Nechyběli piloti z Německa, Polska, Francie a dalších evropských států, s postupujícím časem Mexičané i letci z Portorika a samozřejmě silná skupina Američanů a uzavírají Kanaďané.
Později s potěšením zjišťuji, že s námi opět letěl spolehlivý Tomáš Barva z letiště Charvátce v elegantní Ellipse Spirit "Elí OK-TAL01 přes České středohoří a přistál poté na Rané, ale i Petr Knejfl z letiště Slaný a Štěpán Mahler z Kunětic u Pardubic.

Záhada černé ponožky velikosti 18…

6. června 2016 v 8:50 | Vašek
Je chladné ráno, sluníčko se ještě pořádně nerozkoukalo….chuchvalce mlhy se válí nad poli i loukami, jež obklopují chebské letiště. Nedaleká vodní nádrž Jesenice také ráda přidává svůj díl vlhkosti a já zatím marně vyhlížím hřbety západních pohraničních hor a věž Dyleň na stejnojmenném vrcholu. Nízká oblačnost dá jen sem tam nahlédnout do vyšších pater, ale přece jen občas prokouknuvší modř a dokonce i sluníčko dávají tušit, že nebude trvat dlouho a letiště se bude moci probudit k životu. Zatím jsem tu ale sám. Mám dnes službu. Něco jako letištní dispečer.
Naposledy jsem tu byl ve středu. Kalendář tehdy ukazoval, že je 1. června a na ploše letiště, tedy v jeho části před hangáry a "domečkem" to vřelo. Probíhal tu Dětský den uspořádaný pro několik tříd chebských škol. Malých školáků přijelo asi sto. Když si prohlédli vystavená letadla a opekli buřty, dostali barevné křídy, aby vyjádřili své umělecké touhy a postřehy z návštěvy letiště na letištním betonu. Na pojížděcí dráze Foxtrot, kde děti tvořily, vznikly krásné barevné kresby, které ale několik po sobě jdoucích dešťových přeháněk do soboty zcela smylo.
Jdu tedy teď v sobotu ráno po onom betonu, jenž už je opět ve své obvyklé šedivé přirozenosti, když tu náhle mou pozornost upoutá na zemi cosi malého, podlouhlého a černého…co to je? Skláním se k podivnému, vlhkému vetřelci, jenž se povaluje na našem opečovávaném, historickém, válečném betonu a žasnu. Mezi dvěma prsty se mi lehce chvěje černá ponožka velikosti 18.
Kdo z malých návštěvníků a jakým způsobem tu o svou ponožku před třemi dny přišel, se nikdy nedozvím, stejně jako slova, jimiž nejspíš doma své mamince človíček vysvětloval, proč má jen jednu ponožku?? Nejspíš nikdo netuší, že ta malá, černá, dětská ponožka velikosti 18 leží vedle betonu pojížděcí dráhy Foxtrot na chebském letišti…
 


Honorář...

17. dubna 2016 v 21:04 | Vašek
Tak jsem dostal svůj první honorář za otištěný článek. V časopise. Leteckém :-) V loňském prosincovém Pilotu...
Několik článků mi už otiskli i jinde. V Karlovarském deníku i nejdeckých Radničních listech. V mystickém roce 2000 jsem za jeden článek dostal dokonce knihu. Bezva knížku nejdeckého rodáka pana Hanische První tanec v Karlových Varech. To byla bezva pobídka a sem tam něco napíšu. Jen tak pro svou radost a snad potěšení těch, co si k tomu najdou cestu. Víc nechci a případné finanční ocenění mě ani nenapadlo. Až teď nedávno, šefredaktor Pilota mě požádal o číslo účtu. Že mi prý pošle honorář za článek. A je to tu. Pár stovek, ale potěší. Někomu by to možná připadalo jako spíš symbolická částka, ale o tu symboliku mi jde především. Ale hlavně o ten samotný fakt, že mi otiskli článek v republikovém časopise. Leteckém. Potěšilo mě to. To, že mi ho otiskli i to, že poslali honorář. Kdybych se na věc díval pragmaticky, vlastně mi pokryl náklady na ten let. Ale buďme trošku romantiky. Píšu o tom, co dělám rád a co je myslím to úplně nejvíc nejlepší, co může být...letět tam nahoře pod obláčky...
O říjnové akci jíž jsem se zúčastnil s junioerm jsem psal tady


Letošní první...

5. dubna 2016 v 17:05 | Vašek
První dubnová neděle byla zkrátka báječná. Sobota sice nabídla modrou oblohu, také ale ostrý bočák...tedy chci říct, že vítr foukal téměř kolmo na dráhu chebského letiště. Takže jsme šli s Katkou na procházku. Taky dobrý, jen jsem pořád pokukoval po obloze...
Ovšem neděle, to byl den! Už jsem měl absťák, na vrtuli jsem si sáhnul naposledy tři dny před koncem loňského roku, tehdy to ale stálo zato Úžasný ...nádherné počasí a s Katkou jsme letěli v Allegru nad Nejdkem...
Ale zpátky k té dubnové neděli. Na letiště jsem dorazil před jedenáctou. Pln očekávání a natěšený jsem se po domluvě s kamarády pustil do práce. Otevřít hangár a už se zdravím s osiřelými letadélky...vytahuji naše Allegro 2000 na sluníčko a nenápadně hladím jeho štíhlý bílý trup s modrými a červenými pruhy a nemůžu se dočkat, až se zavřu v kabině a otočím klíčkem startéru. Jen klid, do té doby je ještě potřeba udělat spoustu práce...domlouváme se co se bude dít, jako kumulky na obloze objevují se na letišti kamarádi plachtaři, toužící také po prvním letošním...
Jarda Š. je tu skoro vždycky. Místní, na letiště to má cobydup. A je to bývalý palubní technik z Hinda...tedy bitevního vrtulníku Mi-24 a taky instruktor. Osoba povolaná, aby mohl provést prohlídku a předepsanou údržbu letadla před prvním letošním letem...rozděluje úkoly, já se postarám o umytí eroplánu, on zkontroluje klíčové prvky řízení, promaže co je potřeba promazat a zkontroluje, co je potřeba zkontrolovat...Po dvou hodinách a třech kýblech vody Allegro pyšně nastavuje svá rudá křídla sluníčku a naleštěný plexit kabiny rozpustile vrhá prasátka do prostoru. Doplňuji palivo a olej, protáčím nasucho vrtuli a nemůžu se dočkat. Včasný příjezd se vyplatil. Půjdu první, Jarda s Honzou po mně a pak ještě Standa, abychom si po zimní přestávce obnovili návyky a učinili zadost předpisu jenž praví, je-li pauza od posledního letu delší než 90 dní, je třeba provést tři samostatná přistání, až pak je dovolené vzít na palubu někoho jiného než pilota či instruktora. A já se o svou radost z létání chci dělit. S Katkou, Vaškem, ti už se mnou loni létali nebo i s někým dalším.
Konečně zase sedím v kabině, provádím úkony před spuštěním motoru, Jarda stojí opodál. Bezva chlap. Rozhlížím se kolem, před letadlem je prázdno, plachtaři připravují své věci, mačkám brzdu podvozku, sytič, magneta, a otáčím klíčkem...motor spokojeně zařval, letounek se chvěje, zavírám sytič a upravuji otáčky na 2 500 rpm...Jarda zvedá palec, vše je ok, můžu pokračovat. Než se motor ohřeje, kontroluji parametry na přístrojích, nastavuji si výškoměr a spouštím gpsku v mobilu. Dnes nepoletím nikam daleko, ale jsme blízko karlovarského letiště a narušení jeho okrsku by určitě nebylo dobré.
.....Najíždím na dráhu 05, klapky v poloze pro vzlet, řízení po kontrole, odpovídač nastaven na 7000 a aktivní...u rádia na letišti nikdo není, sezóna ještě nezačala, ale přesto do mikrofonu hlásím vše jako obvykle, jen mi nikdo neodpovídá. Posouvám plynovou páku dopředu, motor zvyšuje otáčky a radostně řve, letadlo se dává do pohybu a já jsem plně soustředěný na vzlet...a jsme nahoře...konečně...jak mohou být tři měsíce dlouhé...
...hned u nebanického sila jsem se na vstřícném kursu potkal s jestřábem, nemíjeli jsme se dál než dvacet metrů od sebe a trochu mě vystrašil...jsou velcí tihle naši vládci nebes...ale on je tu doma...bylo nádherně, vzduch klidný a všechny vísky i městečka byly na svých místech. A přece to bylo jiné...pokaždé to tak je a vždycky mě to fascinuje. Západně od Vřesové jsem si vyžádal vstup do CTR v prostou Nejdku. Po průletu nad rodným městečkem jsem zaletěl nad Smolné Pece, kde na mě ze země mávala sestřička Lidka a ostatní, jen malý Davídek se nenechal vyrušit ze spánku...než jsem letěl, zavolal jsem jí, takže mě čekali...mávala dole nějakým světlým hadrem a na sousedy pokřikovala, že brácha letí Usmívající se a sousedovic děti taky mávaly a psi prý štěkali...to už jsme si z toho pak večer u kávy dělali legraci, už jsem tam několikrát dřív kroužil, ale letos poprvé...nahoře bylo docela živo...pak zpátky nad Nejdek, zamávat těm, kdo snad zvedli hlavu k nebi a když jsem se vracel do Chebu, vzal jsem to přes Svatavu, mezi Medardem a Sokolovem...
Vyšlo to bezvadně nejen proto, že jsem absolvoval svůj letošní první...ale i proto, že loni jsme s Katkou provedli i loňský poslední Úžasný

Žlutomodrá pomlázka...

31. března 2016 v 20:36 | Vašek
Letošní svátky jara by nejspíš proběhly stejně jako ty loňské, samozřejmě s neopomenutelným závěrem, tedy poslední štací u synovcovy Zuzky a jejich nedávno narozeného Davídka. Co mě ovšem letos dostalo, byl zážitek během naší dopolední pomlázkové pochůzky. Obcházeli jsme se synovcem a švárou (junior byl ve službě) své obvyklé velikonoční známé a u jedněch jsme potkali i jejich dvě malé vnučky...dívenky asi 2,5 a 5 roků staré. Ty, jakmile pochopily co nás přivádí, a nepomohly ani naše barevnými pentličkami ozdobené pomlázky, spíš naopak, propukly obě v něřízený pláč a srdcervoucí nářek, jaký dovedou spustit jen holčičí hrdélka...po chvíli ale poznaly, že jsme celkem neškodní strejdové a po krátké velikonoční potyčce s jejich mladou babičkou že se víc zajímáme o talíř s kolečky klobásy a ty malé skleničky, jejichž obsah děda pilně doplňoval. Pomalinku pookřály a začaly nám předvádět své holčičí poklady...když ta mladší přede mě předjela se svým malinkým růžovým kočárkem, aby se mi pochlubila se svým drobečkem pod peřinkou, málem jsem si musel dát o frťana víc :-) Žijeme ale v době jež přináší spoustu každodenních překvapení a snažíme se být přece multikulti :-)...No, čekal bych, že na mě z pod peřinky vykoukne mimčo sice plastové, ale buď s rysy evropskými nebo snad malý černoušek, ještě bych skousnul Asiatku, jsme přece moderní společnost, leč k mému úžasu na mě svá velká kukadla koulil pravý žlutomodrý Mimoň :-) tak to bylo fakt hustý :-) Naštěstí ten, co je obdařen dvěma očima :-)
Jako by nestačilo, že těch "běžných" mimoňů, těch s malým m, potkávám každý den nejméně jako prstů na ruce...

Asi miluju tu slečnu za pokladnou...

23. března 2016 v 18:10 | Vašek
Já ne, já mám svou Kateřinu :-)
Chodím na obědy do závodní jídelny, tedy jestli se tomu tak dneska ještě říká, ale asi ano. S kvalitou jídel je to jako s počasím. Jednou je zataženo, jindy polojasno a občas i prší, ale někdy svítí sluníčko a je pohoda. Já si nestěžuju. Vaří docela dobře a chutně. A máme tam sešit. Takový ten linkovaný a je u něj na šňůrce přivázaná propiska. Asi aby ji někdo nesebral. A do toho sešitu se mají psát připomínky, pochvaly nebo stížnosti. Já tam teda ještě nic nenapsal.
Dneska jsem se do toho sešitu podíval, jsa v dobrém rozmaru po docela chutném obědě. A mou pozornost zaujala poznámka kohosi nepodepsaného.
A hle, co neznámá ruka romantikova svěřila papíru...ovšem neopomenul zmínit důležitost pitného režimu...láska neláska Úžasný



Neobyčejný zážitek obyčejného rána…

12. března 2016 v 15:24 | Vašek
Před nějakým časem, hrozně to letí, jsem tu popisoval, no spíš si pohrál s jazykem, jeden neobyčejný zážitek obyčejného dne.
A před několika dny mi onu hříčku jedna nová příhoda připomněla a inspirovala k napsání dalšího příběhu, pro mě také neobvyklého.
Oč tedy šlo tentokrát?

Cestou do práce mě onoho březnového čtvrtečního mrazivého rána venku nepotkalo nic, co by stálo za zmínku až do chvíle, kdy jsem se opět ocitnul uvnitř toho zvláštního světa prošpikovaného kabely a trubkami, nástěnkami s tabulkami i barevnými grafy plnění, ale také osudy a příběhy lidí a protkaného barevnými čarami vymezujícími nám cesty a cestičky. Procházel jsem halou nahoře po lávce…
...Kráčím tedy nad prostorem, kde neúnavné stroje i znavení lidé odvádějí poctivě svou práci, míjím jiné, pohroužené do sebe podobně jako já, však je také časné ráno a slunce je ještě schované hluboko pod obzorem a nás to teprve čeká...a sem tam mrknu dolů, kde už jiní čile kmitají mezi stroji. Náhle mou pozornost upoutá podivný zvuk, takový sem nepatřící, snad někdo zapomněl ztišit rádio někde dole?...A blížím se pomalu k postavě přede mnou jdoucí a zvuk nabývá na intenzitě...a už rozeznávám tóny a vidím, že jakýsi mladík v tmavém, s kapucí na hlavě, drží v rukou flétnu. Jsem překvapen a vnímám rozpor mezi prostředím, v němž se nacházíme a jistou absurditu oné chvíle a nevěřícně zírám a podivného človíčka vzápětí míjím...a pod námi jsou desítky jiných lidí mezi roboty, jež lhostejně a s nelidskou pravidelností konají, bez známky citu a únavy, co jim člověk uložil za úkol. Absolutní kontrast.
A on pomalu šel a hrál moc hezky, romantické tóny se mísily s brutální kakofonií zvuků a nebojácně, leč marně odolávaly drtivé převaze ohromných strojů, dokud udolány nezanikly...a on kráčel dál po dlouhé lávce, snad inspirován Dykovým Krysařem nebo se rozešel s dívkou svou, ale třeba naopak nějakou nedávno poznal, možná s ní prožil noc plnou lásky? Kdoví. A třeba jen rád hraje, bez ohledu na to, kde je, sobě i druhým pro radost. Rozhodně to byl pro mě zážitek hodný toho, abych jej zaznamenal alespoň touhle cestou…
Je to stejně zvláštní...v takovémhle podivně sestaveném společenství a v situaci jaká dneska je ve společnosti, může i člověk nadaný, na něco šikovný a někdy jen souhrou nepříznivého osudu být zasazený do prostředí, kam by třeba ani neměl patřit. Chlapec odloží flétnu, možná ji ve své skříňce vloží do malé dřevěné krabičky, navleče si montérky a postaví se snad ke stroji, možná jezdí s ještěrkou, nevím...nedíval jsem se kdo to je, bylo to tak překvapivé a okouzlující, že jsem si chtěl uchovat pohled na neznámou postavu s kapucí a flétnou v rukou a v nitru nechat doznívat ty krásné, jímavé tóny…
V jakém podivném světě, na jehož podivnostech se každý jeden z nás svým dílem, větším či menším podílíme, to žijeme…

V úvodu zmíněný jiný příběh o neobyčejném zážitku obyčejného dne...

Rok dvoutisící patnáctý...malé doplnění...

6. března 2016 v 16:50 | Vašek
Je začátek března a jak vidím, nějak dlouho jsem nic nenapsal. Měl bych asi zhodnotit uplynulý rok, přece jenom už začal třetí měsíc toho nového, události a zážitky si už sedly, dívám se na vše s patřičným odstupem.
Tak o čem se zmínit? Něco, co stálo za pár řádek, jsem už loni popsal, něco ale přece jen zůstalo opomenuto.
Protože největší událostí posledních tří let je můj návrat k létání, je asi přirozené, že nejvíc zážitků se váže právě k němu. Jeden z největších byl jistě červencový let s Katkou. Poprvé jsem ji vzal do letadla a letěli jsme spolu. Tenkrát v "devadesátkách" to nešlo a když za mnou na karlovarské letiště přijela s kočárkem a malým Vaškem, mohl jsem jí stodvaačtýru jenom ukázat z venku a Vaška posadit do kabiny. Ale ještě byl moc malej. I na něj se loni dostalo, ale o tom později.
Pátého července se tedy Katka poprvé posadila vedle mě do Allegra a my se vznesli nad Cheb a okolí. Naplánoval jsem tehdy navigační let z Chebu přes Mariánky, dál na Podbořany a kolem Nechranické přehrady proti toku Ohře, podél svahů Krušných hor, aby měla hezký výhled. Poprvé se mohla podívat na svůj rodný Hroznětín z výšky a taky jak jej nikdy zatím neviděla.

Také jsme během letu vzpomínali, jak jsme v jiných letadlech a za odlišných okolností spolu létali...ovšem pokaždé jsme z letadla vyskočili s padákem :-) Let to byl báječný a věřím, že se Katce moc líbil. Mně tedy rozhodně.
Kateřinka se mnou začala létat častěji a v loňském roce jsme společně z mého hodinového náletu téměř přesnou polovinu strávili v letadle spolu. To rozhodně nemůže říct každý pilot.
O některých letech jsem už psal dříve, třeba tady
http://skyboy.blog.cz/1510/vezmu-te-az-za-as-a-nad-hranice-u-hranice
o našem výletu do samého prvního cípu Česka, do Ašského výběžku. Ten den, bylo to v září, to byl vlastně druhý let. Počasí bylo krásné, vše se dařilo, před tímhle letem jsme letěli dlouhý navigační let, spíš takový vzdušný výlet nad Volduchy a Kozojedy. Prvně zmíněná obec se váže k tátovu dětství, ve Volduchách žil jako malý kluk. Škoda, že už ho nad tato místa nemohu vzít sebou. Nad vesnicí jsme několikrát zakroužili a v duchu jsem myslel na to, jak by se mu takovýhle let jistě líbil.
V průběhu letu jsme se podívali i do blízkosti (ovšem pouze v souladu s předpisem) obláčků, které se v prostoru Bezvěrova vznášely jako krásné bílé valouny ve výšce asi 4 500ft nad mořem. Vzal jsem Katku až pod oblaků lem, tam, kam mohou jen ptáci a letci...

Další ves, nad níž jsme kroužili byly Kozojedy, kde bydlí rodiče Vaškovo Katky...jojo, máme doma samé Václavy a Kateřiny, asi aby se to nepletlo :-)
No a po přistání, kávě a malé svačince, poklábosení s návštěvou, přiletivší z vnitrozemí jsme si dali ještu tu Aš. To byla fakt hustá sobota :-)

Rád jsem bral Katku na dlouhé lety, třeba když jsme se vydali po stopách naší minulosti na oblet Klatov, kde jsme kdysi taky často skákali s padákem...nebo i na kratší výlety, ale pokaždé měl let nějaký cíl. Třeba když měla sestřička Lidka narozeniny, vzlétli jsme opět s Katkou, bylo to 5. srpna, abychom jí a pozvané hosty (naše skupina byla pozvaná v termínu o pár dní později, je nás moc) pozdravili shůry. Při příletu do blízkosti Nejdku jsem si vyžádal od karlovarského letištního dispečera povolení ke vstupu do CTR (okrsek karlovarského letiště) do prostoru Nejdku a Smolných Pecí. Nad Lidčinu oslavu, všichni seděli venku u baráku, jsme nalétli od jihovýchodu, několikrát zakroužili, Katka udělala pár snímků, jasně jsme dole viděli postavičky s obličeji vyvrácenými k obloze :-)...rozloučili se zamáváním rudými křídly a nabrali kurz na Nejdek a zpátky k Chebu.
Podobných letů pak proběhla ještě celá řada o každém by se dalo psát, možná se k některým ještě vrátím samostatnými články.
Samozřejmě řada letů směřovala nad Nejdek, ten se mi nikdy neokouká a nemohu se nabažit pohledů shora na své městečko.
V říjnu pak došlo v našem létání k další významné události. Vzal jsem poprvé na palubu Vaška. Od kolegy z práce, jinak paraglider pilota, jsem měl půjčené dvě kamery GoPro a obě jsme použili pro záznam letu. Jedna snímala let z pod levého křídla a druhou jsme umístili do kabiny, aby zabírala nás. Netroškaříme, jde-li o tak významné akce, jakou byl první let s juniorem a vydali jsme se tedy na cestu přes Podbořansko, Kadaň a rovnou přes zvedající se krušnohorské svahy až ke Klínovci. U Perninku v té době operovaly dvě AN-2 Anduly v roli práškovacích letů - vápnění lesů. Museli jsme tedy dát pozor, obě jsme viděli v letu, ale Perninku, kde junior bydlí se svou Káťou jsme se museli vyhnout.

Ovšem hlavní akce s juniorem měla teprve přijít :-) Hned následující týden jsme se zúčastnili virtuálního mezinárodního sletu ultralightů WUFI 2015 o němž píšu jinde http://skyboy.blog.cz/1510/zprava-o-wufi-2015
To byla ovšem moc vydařená akce a přivedla mne až k napsání článku, jenž byl posléze uveřejněn v celorepublikovém leteckém časopise PILOT v jeho posledním čísle roku 2015. To ovšem bylo super :-) a velké povzbuzení a radost.

No a létali jsme dál, s Vaškem i Katkou, teď už mohu svézt vlastně kohokoli, tak uvidíme, kdo bude další :-)
O "Nebeském andělovi" jsem už psal, http://skyboy.blog.cz/1511/kdyz-ma-andel-ruda-kridla
za zmínku stojí ale poslední let loňského roku, za nějž vlastně vděčíme příznivému počasí loňské zimy. Uskutečnil se , jak jsem napsal jinde, zhruba 80 hodin před koncem roku :-) Ano, poslední let loňské sezóny jsme s Katkou absolvovali 28. prosince nad Nejdek a Kátě se podařilo pořídit několik krásných snímků Nejdku. Bylo to bezva zakončení letecké sezóny 2015, která nám přinesla tolik krásných zážitků mezi nebem a zemí...





Věřím, že letos to bude podobně úspěšné a k některým loňským zážitkům pod obláčky se možná ještě vrátím...

Když má anděl rudá křídla...

16. listopadu 2015 v 14:45 | Vašek
Je neděle 27. září a s mojí Kateřinkou letíme v lehkém červeno modro bílém Allegru s větrem o závod tisíc fítů, tedy stop nebo po česku asi tak tři sta metrů nad krajinou a po několika obkrouženích tajemného hradu Rabštejn, jenž se vypíná nad údolím řeky Střely míříme na sever. Blížíme se k silnici jež spojuje Karlovy Vary s Prahou a po níž jsme nejednou uháněli ať jedním či druhým směrem. Slavná nebo spíš neslavná E48/6, časem snad R6. Nechci tu ale rozjímat nad jejím rozšířením či opravami. Dnes mě v prostoru Lubence, kde ji protneme na naší vzdušné cestě na sever k Nechranické přehradě, čeká jiný úkol. Nastoupal jsem o pár stovek stop výš. Díváme se šikmo pod nás na obě strany, máme dokonalý přehled o provozu na komunikaci, kde až příliš často dochází k nepěkným situacím mezi řidiči. Na panelu rádia mám už nějakou dobu nastavený kmitočet 131,400 MHz a poslouchám, jestli někdo něco nehlásí, abych nepřekážel. Na frekvenci je ticho a já cítím jak mi buší krev ve spáncích. Oba s Katkou sledujeme situaci pod námi, několikrát měním směr, abychom měli přehled o obou směrech silnice. Z téhle výšky máme dokonalý rozhled a vozidla na silnici se sunou jako malé barevné krabičky. Nikde, ani ve směru z Lubence na Vary, kde se před Bošovem provádí rozsáhlá rekonstrukce silničního tahu, nevidíme žádný problém. Tak jo. Třikrát zaklíčuji, tedy mačkám tlačítlo rádia a do mikrofonu hlásím:"...doprava Praha, dobrý den...". Ticho v rádiu, díváme se s Katkou na sebe, krčím rameny a opakuji:"...doprava Praha, dobrý den...". A v rádiu se najednou ozývá příjemný mladý ženský hlas:" doprava Praha, dobrý den...nebeský anděli, dávejte..." Polknu knedlík v krku a s trochou nervozity v hlase hlásím:"nebeský anděl 734 ... ..., moje poloha Lubenec, informace o provozu na silnici E48/6 na stupni jedna...klid v obou směrech..." A ve sluchátkách dívka, tedy centrála Global Assistance Praha, odpovídá:"děkuji nebeský anděli, přeji vám hezký let, na slyšenou...". Loučím se a přepínám na rádiu opět na kmitočet 121,600 MHz Praha information. Díváme se s Katkou na sebe a říkám..."tak to by bylo, vyzkoušel jsem spojení a funguje to...".
Za pár minut míjíme Vroutek a před námi se z krajiny čím dál zřetelněji vykresluje městečko Podbořany. Rozhlížíme se po krajině a užíváme si krásy letu. Katka mě najednou upozorňuje na kouř, zvedající se nad okrajem lesa trochu stranou od naší trati. "Podívej se támhle, nějaký kouř na třetí hodině...aby to nebyl počátek požáru...". Letošní suché léto dalo vzniknout řadě požárů polí i lesů, pokládám letadlo na pravé křídlo a vyšlapuji nohou směrové řízení. Letoun se poslušně stáčí vpravo. "Obletím to tak, abys na to dobře viděla a udělej pár snímků". Náš letecký výlet náhle dostává lehký nádech dobrodružství. Už se jen tak nevezeme a nekocháme krásou krajiny. Dole pod námi se možná odehrává počátek lesního dramatu. Možná. Točím nad okrajem lesa zatáčku, Katka fotí a oba se shodujeme, že vidíme tři, čtyři, možná dokonce pět malých ohnisek, zřetelně mezi stromy vysokého smrkového lesa rozeznáváme oranžové ohýnky z nichž stoupá slabý kouř, slévající se nad vrcholky stromů v patrný sloup dýmu, skláněný slabým větrem a z větší dálky sotva proti nebi patrný. Co nebo spíš koho ale nevidíme, jsou lidi. Nějaké postavy, jež by svědčily o tom, že se tu snad pálí klestí nebo že jsou ohně pod kontrolou. Nikde nikdo. Na okraji lesa nestojí ani žádné vozidlo. Pusto a prázdno. Že by zvědavce nevylákalo ani naše letadlo? Přece by se šli podívat, když jim tu kroužíme nad hlavami. Kdyby tam někdo byl. Ale neobjevila se ani noha. Místo je docela vzdálené od nejbližší vesnice. To nevypadá dobře, říkáme si s Káťou, dávám plný plyn a nabírám výšku. Na rádiu opět nastavuji 131,400 MHz, třikrát klíčuji a do mikrofonu:"... doprava Praha, ještě jednou dobrý den..." A po chvilce se ve sluchátkách ozývá známý ženský hlas:" nebeský anděli, opět dobrý den, dávejte...",
Vysypal jsem to ze sebe včetně udání polohy a hlavně, že nikoho v blízkém okolí nevidíme, operátorka s příjemným dívčím hlasem poděkovala a slíbila, že informaci předá, popřála nám podruhě v krátké době krásný let a já zase přeladil na Praha information...a pokračovali jsme dál v letu na sever.

Před nějakým časem napadlo správné lidi na správných místech, že by se i malé létání, tedy ultralighty a další malá latedla dala využít i pro sledování dopravní situce i pro případné požáry v terénu a podobné záležitosti, Shora je přece jen všechno lépe vidět. Od nápadu přešli k realizaci a pod záštitou Global Assistance vznikl klub Nebeských andělů. Myšlenka mě zaujala, zaregistroval se, seznámil s podmínkami a postupy a teď při každém letu sleduji i provoz na silnicích, situaci na polích, loukách i lesích a čas od času, je-li vhodná situace podám zprávu. Zatím jinou "ostrou", než o těch plamíncích mezi Vroutkem a Podbořany jsem zatím naštěstí nemusel, ale je dobré být připravený. Vzdušný prostor republiky je rozdělený na tři oblasti, my spadáme pod Prahu, ty dvě další mají Brno a Ostrava a pracují na jiném kmitočtu. Dobrý nápad, skvělá myšlenka a hlavně funkční provoz. Jen musíme být v dostatečné výšce, protože naše členité kopcovité území zvláště tady na západě komplikuje spojení s centrálou v Praze. Tak zase někdy a dávejte pozor na silnici. Nebeský anděl s rudými křídly nelétá každý den...bohužel.
Jo a proč ta rudá křídla andělská? No přece naše ultralehké Allegro 2000 má rudá křídla :-)



Kam dál