Listopad 2009

7. Část: Setkání s Maneerat a Malisou, balíme a letíme domů...

26. listopadu 2009 v 18:52 | Vašek
holky
Jsme zpátky v Bangkoku v našem hotelu. Když jsem si naposledy telefonoval s June (Maneerat), trval náš rozhovor asi 15 minut a docela jsme se nasmáli. Popsal jsem jí v rámci svých schopností mmj. naše plány a končili jsme tím, že jí zavoláme hned jak se vrátíme z ostrova a domluvíme se, jak a kde se setkáme. Takže zase žhavím mobil a nervózně čekám až se ozve naše mladá thajská kamarádka. Mobil vyzvání a nic, zklamaně ho pokládám, ale mobil v zápětí zvoní a na displeji podle čísla poznávám, že se asi June snaží šetřit můj kredit. Za 200Bt jsem si koupili místní simku s přednabitým kreditem a pro jejich mobilní sítě platí pokud jde o ceny podobná situace jako v jiných oblastech. Tedy velice levný provoz. Když se v čase posunu o kousek dopředu, na závěr pobytu jsem z ní zavolal i Vaškovi do Čech.
Takže jsem zvedl mobil a trochu nejistě se pozdravil s June. Po chvilce ale ostych opadl a zase jsme si celkem normálně povídali. Krátce se vyptala na náš pobyt na ostrově, jestli se nám tam líbilo a ještě několik zdvořilostních frází. Pak jsme přešli k tomu nejdůležitějšímu, jak a kde se sejdeme. Měli jsme na posteli rozloženou mapu Bangkoku, abysme se mohli domluvit kam máme jít. June se ujistila že jsme jen dva, asi měla chudinka obavu, aby se nás tam nakonec neobjevila celá výprava. Né, ptala se proto, že plánovala vzít auto, že nás povozí po památkách. Upřesnili jsme si polohu našeho hotelu a domluvili se, že budeme čekat v 9 hodin na chodníku před Burger King restaurací (něco jak McDonald's), která byla asi 100m od našeho hotelu v příčné ulici. Žádný problém, jasně na mapě vidíme, kde máme čekat. A jaké máš vlastně auto? Důležitá otázka. Světle modrou Hondu Civic, zaševelila June v mobilu. Bezva, takže víme kde a v kolik a jakým vozem přijede. Ještě jsme si chvilku povídali, už jsme se loučili a na poslední chvíli slyším jak June volá "moment", ještě že jsem mobil nepoložil. Nebude vám vadit, když se mnou přijede i sestra? Vůbec ne, je to dobrý nápad, povídám. Vida, tak nakonec se sejdeme nejen s June, ale i s její mladší sestřičkou. Asi chudák holka má ze setkání s námi taky nervy. Jak se na to asi dívá? Píšeme si sice už šest let, ale přece jen setkání naživo je něco úplně jiného. A taky bychom mohli věkově být asi jako její rodiče. No, zážitek to bude jistě pro obě strany.
Když jsem položil mobil, uvědomil jsem si, že jsem se nezeptal z které strany ulice vlastně přijede. No nic, budeme koukat po autech a snad se poznáme. Plni dojmů z očekávaného setkání vyrážíme do ulic na večerní procházku.

Takže dnes nás čeká druhý hlavní bod naší výpravy do Thajska, setkání s June. Vlastně se jmenuje Maneerat, ale jak jsem popsal dříve, Thajci běžně používají přezdívky. Nevím jak Katka, ale já jsem docela nervózní. Co když se pořádně nedomluvíme? Nebo je nepoznáme v projíždějícím autě? Během naší virtuální komunikace jsme si samozřejmě vyměnili spoustu fotek, dneska má prakticky každý nějakou webovou fotogalerii, takže naše obavy jsou jistě neopodstatněné, poznáme se, no ale naživo je to přece jen jiné.
S předstihem jsme došli na místo, kde máme čekat a začali jsme vyhlížet světle modré vozy. Tak to jsem teda zvědav, jak tohle setkání napříč kontinenty dopadne. Bedlivě sledujeme všechna auta i chodce na ulici, najednou mi všechny Thajky připadají stejné. Támhle jdou dvě mladé dívky, nejsou to nakonec ony? Né, June vypadá jinak. Téměř přesně v devět hodin se mezi proudem vozů objevuje světle modrá Honda Civic, přibržďuje na protější straně silnice u chodníku a za předním sklem na nás se zářícím úsměvem mávají dvě mlaďounké, hezoučké Thajky. Tak jsou tady.
Honem se proplétáme mezi projíždějícími auty, otevírám zadní dveře a soukám se na sedačku, Katka těsně za mnou. Vpravo za volantem sedí June a vedle ní její mladší sestřička. Nemůžeme tady stát, takže June i její ségra nás rychle pozdraví po jejich způsobu, sepnuté dlaně pod bradou a mírný úklon a zpěvavými hlásky jedna přes druhou volají a smějí se na nás...háj, havájů....taky se smějeme a odpovídáme very faájn fsenkjů...no a už to jede. June musí v tom dopravním blázinci dávat pozor na jízdu, věnuje se tedy hlavně volantu a prvního rozhovoru se ujímá její mladší setřička. Jmenuje se Malisa, je jí jednadvacet a je hrozně milá. Pořád se na nás usmívá a vyptává jak se nám líbí v Thajsku a kde jsme byli a kam se chceme podívat, co jsme ještě neviděli. holky1Mluví bezvadnou angličtinou a já se trochu stydím za své komunikační schopnosti. Ale domluvíme se a to je hlavní. Střídavě se obrací na mě i na Káťu a atmosféra v autě je bezvadná, uvolněná a moc příjemná. Auto mají půjčené od tatínka, má kožené potahy a klimatizace vytváří příjemnou pohodu. Na desce před předním oknem nechybí malá soška Budhy. June se také zapojuje do hovoru, obě se často smějí krásným zvonivým smíchem, jen musí dávat pozor na provoz kolem nás. Vidět místní dopravu takhle z pohledu pasažéra v autě jedoucím bangkokskými ulicemi v sobotním dopoledni je taky silný zážitek. June je šikovná řidička, s přehledm projíždí složitými křižovatkami a není u ní znát ani náznak nervozity nebo hněvu při situacích, které by v našich podmínkách nutně museli končit minimálně nadávkami, troubením a různými neslušnými posunky. Obě vždycky v takové situaci jen vyjeknou, ale hned to převedou do chichotání, případně nevěřícně zakroutí svými půvabnými hlavičkami. Žádné vztekání nebo dokonce nadávání, nic takového. Řidiči troubí hodně a často, ale myslím, že hlavně proto, aby těm ostatním dali o sobě vědět a upozornili tak na sebe. Nu i tak to zřejmě jde. Ovšem provoz je tu obrovský. Během jízdy jsme se domluvili na návštěvě Ležícího Budhy, některé památky jsme si schválně "schovali" právě na tuhle sobotu, aby nám děvčata měla co ukázat.
June nás tři vysadila poblíž chrámu Wat Pho, který je nejstarším chrámem v Bangkoku a kde jsme pak navštívili 46m dlouhou slavnou sochu Ležícího Budhy. Podrobnější popis sochy si raději najděte na webu, stojí to za to. S parkováním je to tady podobné jako v každém velkoměstě. Je to problém. A zvláště u významných památek. June odjela a my zůstali s Teing (Malisou) sami. Pořád něco povídala a důkladně se o nás starala. Byla moc milá. Bavili jsme se s ní o různých věcech, o památkách, snažil jsem se vyzvědět něco i o běžném životě a milá Malisa byla očividně ráda, že si také procvičí komunikaci. Je o tři roky mladší než June a studuje na univerzitě v Bangkoku Thajštinu, Angličtinu a Čínštinu. No pane jo...
Nevím, do jaké míry jsme pro ní a pro June byli "exotičtí" Evropané z daleka, jejich rodina asi patří k těm lépe situovaným, protože obě mají za sebou návštěvu Spojených států, Kanady, June byla i v Japonsku a cestování asi pro ně není nic moc vyjímečného. Ale v Evropě zatím nebyly a často jsme probírali rozdíly mezi našimi zvyky a kulturami. Musím říct, že takovéhle setkání dá za několik lekcí angličtiny. Brzy se k nám připojila i June a společně jsme procházeli mezi nádhernými památkami a pozorně poslouchali jejich libozvučné žvatlání. Obě byly moc hezké a milé, byl to další splněný cíl naší cesty a bylo to úžasné.
June měla stále potřebu pro nás něco dělat, ptala se často zda nemáme žízeň, co ještě chceme vidět a byla moc pozorná. Teing měla halenku a rifle a na nohou sandály, June hezké šatečky a botky s vysokým podpadkem. Po prohlídce velkého Ležícího Budhy a přilehlých chrámů jsme se vydali k řece Chao-Phraya, která protéká Bangkokem. U přívozu June koupila lístky a za chvíli jsme po můstku nastoupili na loď, která s námi řeku přeplula. Voda je v tomhle období hnědá a plave v ní spousta větví a listí. Na druhém břehu nás čekal rozsáhlý komplex Wat Arun.
Chrám je postaven v khmerském stylu a ozdoben růžemi vyrobenými z tisíců porcelánových střípků, sklem, mušlemivěža mnohobarevnou čínskou glazurou. Z hlavní věže vysoké 79 metrů je krásný výhled na město. Jednotlivé terasy symbolicky podpírají démoni.
Hlavní atrakcí je už zmíněná vysoká věž na kterou se vystupuje po velice strmém schodišti. Obě dívky s námi vše ochotně procházely, ale na věž se jim očividně nechtělo. Malisa měla strach z výšky, June sice zápasila zřejmě s pocitem povinnosti vůči hostům, ale viděl jsem na ní, že se jí nahoru nechce, taky s těmi podpadky by to asi moc nešlo. Tak jsme oběma řekli ať zůstanou dole, že nahoru vystoupáme sami. June i Teing se rozzářily a za chvíli už nám zespoda nadšeně mávaly. Prošli jsme se po ochozu věže, rozhled po okolí byl úchvatný a po chvíli opatrně sestoupili k našim hostitelkám, které byly šťastné, že se výstupu nemusely zúčastnit. Další zvláštnost Thajských ulic jsme poznali ve chvíli, kdy jsme se rozhodli u jednoho stánku koupit něco k pití. Nebyl to stánek s mačkanými mandarinkami, tahle Thajka prodávala normální Coly, balenou vodu, limonády a podobně. June nedala jinak, tak jsme jí nechali a koupila nám Colu v láhvi. Na tom by nebylo nic divného, ale prodavačka láhev otevřela a její obsah šikovně vylila do plastového pytlíku, přisypala malou lopatičkou pár kostek ledu, přidala brčko a takhle nám podávala Colu!!! Páni, takže pijeme Colu z igelitového pytlíku!! Neuvěřitelné, ale asi tak tady řeší problém se zálohami nebo odpady, nevím. Když jsme ale viděli jiné stánky, kde zručnými pohyby plní do pytlíku polévky, pytlíky pak poskládá na pultík a Thajky si tak naloží do košíku třeba čtyři pytlíky s polévkou a jdou domů....počítám, že kousky zeleniny a masa strávníci vyndavají hůlkama nebo je napichují a polévku samu vypijí přímo z toho pytlíku. Nakonec, je to praktické, nepotřebují talíř a lžíci...Zase jsme někam popojeli, June se rozhodla, že nám ukáže Chulalongkorn univerzitu, kde letos dokončila studia nebo spíš jen tu její část, kde chodila do školy. Univerzita je v moderní části Bangkoku a naše kamarádky se rozhodly, že nás tam vezmou na oběd a pak do moderních nákupních center. Tak jo, památek už bylo dost. Projížděli jsme ulicemi i uličkami až jsme se dopracovali do komplexu univerzity. Je to vlastně rozsáhlý blok budov, kde se studií různé obory. Projeli jsme hlídanou branou, June jen ukázala jakýsi průkaz, uniformovaný mladík jí pozdravil a otevřel nám bránu. No nevím, nechci přehánět, ale zajímalo by mě, kolik Evropanů potažmo Čechů za touhle branou pobývalo. June se proplétala úzkými uličkami univerzitního komplexu, po chvíli ukázala hrdě na jednu budovu s tím, že to je ta její a za chvíli jsme nedaleko zaparkovali. Všude so pohybovalo spousta mládeže a trvalo nám docela dlouho, než nás naše průvodkyně vyvedly z labyrintu uliček a budov zase do městských ulic. Holky šly najisto, zřejmě do podniku kam nás uvedly, chodily častěji.
Takže oběd absolvujeme v kamenné klimatizované restauraci, soudě podle hostů a prostředí asi vyšší třídy. Krásná mladá Thajka nás uvedla ke stolu, neměla na sobě uniformu servírky, ta čekala opodál, tahle byla asi něco jako manažérka nebo tak něco. Usadili jsme se a June se nás optala, jestli máme rádi Thajskou kuchyni nebo chceme raději evropskéobědjídlo. Samozřejmě Thajskou kuchyni. Chvilku nás nechala prohlížet si menu, bylo sice i anglicky psané, ale po chvilce se zeptala, jestli to necháme na ní a nastínila nám svůj plán. Předkrm bude zeleninový salát - papaja s proužky něčeho zeleného zalité lahodnou nakyslou šťávou, polévka Tom Yum s krevetami a houbami a samozřejmě všudepřítomnou zeleninou a hlavní chod rýže s kuřecími kousky v kokosové omáčce a mísa se sušenými krevetami smíchanými s čímsi...dobrá, proč ne?
Servírka nanosila na stůl všechny části menu a my začali hodovat. Thajci jedí trochu odlišným stylem než jsme my zvyklí. U nás dostaneš na talíři šest knedlíků s masem a zalité omáčkou a to je tvoje porce. S tím se potýkáš sám na svém talíři, maximálně si přidáš knedlík. Tady se vedle stolu postavila servírka, mladičká Thajka a každému z nás nandala porci rýže na talíř. Na stole jsme měli jen lžíci a vidličku, to jsme ale už znali. A jedí pomalu a v klidu, takový oběd je hlavně společná událost. June se dovolila, vzala mou misku a nandala mi trochu polévky, Teing to samé udělala Kateřině. Polévka mě nadchla, byla nakyslá, ale příjemně, krevety velké jako palec jsem musel zbavit jen ocásku. Vždycky když jsme část dojedli, rýži nebo polévku nám nandala jedna z dívek. U jídla se vede klidná konverzace, nikdo nikam nespěchá, je krásná pohoda. Polévky byla docela velká mísa a aby nevychladla, hoří pod mísou malý plamínek. Jídlo jsme zapíjeli obyčejnou vodou. V jednu chvíli June kamsi pokynula a krásná uvaděčka přistoupila ke stolu, podal jsem jí svůj Olympus, jen mě poprosila abych jí zapnul displej a bez váhání udělala dva snímky. Poděkoval jsem jí a ona s okouzlujícím úsměvem a typickým pozdravem odkráčela někam dozadu.
Vrátím se trošku zpátky...
Když už bylo doma jisté, že se v Thajsku setkáme s June, lámali jsme si s Katkou hlavu, co jí přivezeme. Nic velkého, jen nějakou malou pozornost na památku. Sehnali jsme několik pohlednic Nejdku, Krušných Hor, Karlových Varů a ještě další takové podobné prospekty. V Happy fotu jsem si nechal udělat z několika převážně svých fotografií malou knížečku, tu nejzákladnější s fotkama naší rodiny, něco typického z přírody a na titulní stranu jsem dal panoráma Pražského hradu s naší a Thajskou vlajkou a titulem ve smyslu od Vaška a Katky pro June...Vypadalo to docela hezky.
Dárek jsme předali našim krásným průvodkyním ještě na parkovišti v autě, než jsme vyrazili do restaurace. Obě dívky z maličkostí měly náramnou radost, hlavně snímky Vánoc a zasněžených hor v nich vyvolaly velký zájem. Počítali jsme ale původně jen s June, pro Teing jsme nic připraveného neměli. Naštěstí jsem si ale původně jen pro nás připravil ještě doma z webu stažený malý česko - thajský slovníček a vytiskl na několik papírů, které jsem ve hřbetu sešil a získal tak malý A5 sešítek se slovíčky v thajštině a češtině. Ten jsme dalislovníkTeing s tím, že když teda studuje jazyky, mohl by se jí líbit. Obě se dokonale radovaly a hned u oběda zkoušely ve slovníčku některé výrazy, třeba jak se řekne správně dobrý den a děkuji mockrát a hlavně slova s háčky jim samozřejmě ke všeobecnému pobavení dělala velké problémy.
Po obědě nás June s Teing vzaly do nákupních center. Nerad bych zveličoval, byli jsme třikrát v Paříži, navštívili jsme Řím i Neapol a pobyli v Barcelóně o Praze ani nemluvě, ale komplex nákupních center Siam Centre, Siam Discovery, MBK Shopping Complex a Siam Paragon překonal vše co jsme dosud co se týče obchodních domů viděli. Je zbytečné o tom snad psát. prostě obrovské množství obchůdků, butiků, jezdicích schodů, výtahů, podchodů a nadchodů a samozřejmě mraveniště lidí. Úžasný mumraj. Všude je klimatizace a tudíž příjemně. Povídám June v nějakém módním obchodě, že to tady pro ně musí být ráj a ona říká, že je, že ráda nakupuje, ale je jí tu zima :-)
V jedné části komplexu jsme se dostali k nějaké dobročinné akci, dětský koncert, malé i větší děti zpívaly a hrály na hudební nástroje a natáčela to i televize. Na několika spojených stolech ležely velké papíry, na které kolemjdoucí vždycky něco krátce fixem napsali.pisJune a Teing se také sklonily ke stolu a cosi na papír thajsky napsaly a vyzvaly nás ať taky něco napíšeme. Tak jsem napsal, že se mi představení dětí moc líbilo, podepsal se a ke jménu připsal Czech Republic. Katka uděla něco podobného. Pokud jsem stačil pohledem přehlédnout, žádný česky psaný nápis jsem neviděl a tam kam jsem se stačil podívat ani v jiném jazyce než thajštině. Vyjeli jsme po schodech do vyššího patra a v nějakém ovobaru si objednali ovocné čerstvé džusy.
Já si vybral šťávu z manga a vymínil si, že tentokrát zaplatím já za všechny. Prošli jsme spoustu obchodů, za asistence a spokojených tvářiček našich průvodkyň si koupili nějaká trička s thajskými motivy a za stálého povídání si pomalu procházeli obchodním komplexem.
Náš společný den se pomalu chýlil ke konci. Docela utahaní jsme si sedli do auta, holky pořád něco štěbetaly a pomalu jsme se zase proplétali uličkami. June se omlouvala, že zítra v den našeho odletu s námi nemůže být a že by nás bývala odvezla na letiště, ale dopoledne už musí odcestovat do svého pracovního místa, do 500km vzdáleného vnitrozemského Surinu, kde pracuje na klinice. Bylo zajímavé, když jsem se jí ptal jestli si to místo vybrala sama nebo jí bylo určeno, tak řekla, že se to řeší losem. Takže si vylosovala vzdálený Surin.
Dojeli jsme do místa, kde nás děvčata měla vysadit, venku se spustil déšť, chvíle rozloučení musela přijít. Srdečně jsme se rozloučili s tím, že budeme nadále v kontaktu, pozdravili se a rychle jsme vyběhli z auta do naší ulice a honem do hotelu ať moc nezmokneme.
Setkání bylo krásné, milé, poučné a moc zábavné. Tak a je podvečer, pomalu budeme balit, ale ještě se podíváme ven, přestalo pršet, jdeme si ještě užít poslední večer v Bangkokských ulicích.

ulicePoslední den má takovou zvláštní atmosféru. Začíná pomalinku cestovní horečka, mírná nervozita aby i při zpáteční cestě vše klaplo podle plánu, přece jen jsme docela daleko a nikdo nám naší cestu nazařizuje. Od začátku jsme počítali s návštěvou nějakého masážního salónu. Při tom množství kolik jich tu je, by to nebyl problém. Naše spálená záda a ramena byly ale problém. Je nám jasné, že o celkové masáži nebo alespoň zad a ramen si můžeme nechat jen zdát. Mou brašnu na zrcadlovku nosila Katka, já jen foťák kolem krku. Velký batoh jsme nesli spolu za popruhy. Zad se mi nesměla dotknout ruka jinak než s mazáním. Tak jsme dopadli.
A je tu poslední den, neděle dopoledne a my si nesplnili přání, tedy dát si Thajskou masáž. procházíme uličkami a snažíme se nasát poslední dojmy a vůně. A co nohy? Základní masáž nabízejí všude jenom nohy. Ty jsou prakticky nedotčené, sem tam malý puchýřek nemůže být na závadu. Alespoň nohy, jdeme na to! Vešli jsme do masážního salónu, kde vládlo přítmí a hrála tichá hudba. Ujala se nás postarší Thajka, usadila na židličky a předložila nabídku. Za okamžik nám donesla po kalíšku studeného čaje s citronovou příchutí. Vybráno jsme měli už venku. Jen nohy na půl hodiny za 100Bt. Přistoupili k nám dvě Thajky, jedna ke Kátě, druhá ke mně. Donesly si každá svůj lavor do kterého nalily vlažnou vodu v níž plavaly limetky. Moje Thajka mi začala omývat nohy až po lýtka, bylo to příjemné, ale pro mně velice nezvyklé, aby mi cizí ženská žínkou omývala nohy.
Nicméně procedura byla velice příjemná. Když skončily masérky s omýváním nohou, pokynuly nám k řadě lůžek. V místnosti bylo příjemné přítmí, na jednom z lůžek jedna masérka pracovala na zavalitém bělochovi, zrovna mu nějak kroutila ruce a zároveň na něm klečela, on jen hekal, ale jinak se tvářil spokojeně. Samotná masáž nohou byla velice příjemná, občas docela tlačila na plosku chodidla a vytahování prstů nebylo moc příjemné, ale jinak převažovaly libé pocity. Na každou nohu měla jen 15 minut, ale využila je dokonale. Nakonec mě ještě protáhla, asi cítila nebo poznala, že mám občas problém se zádama, nevím. Každopádně opět mohu jedině doporučit jakoukoli masáž, protože i ta nejzákladnější a nejkratší je bezva.
Nakoupili jsme ještě nějaké drobnosti, zašli na oběd, ale to bych se už jen opakoval. Na letiště jsme počítali s odjezdem ve čtyři odpoledne, odlet byl po půl desáté večer.
Dopoledne jsme vyklidili náš hotelový pokoj, odevzdali v recepci klíče, tady jsme museli chvilku počkat, než si Thajka v recepci ověřila, že je vše na pokoji jak má být, domluvili jsme se na uložení našeho batohu do úschovny s tím, že si ho vyzvedneme kolem třetí odpoledne a vydali se na poslední procházku po Khao San road a přilehlých uličkách. Cestu na letiště jsme vyřešili zakoupením jízdenek nedaleko autobusové zastávky. Ve tři jsme si vyzvedli batoh, rozloučili se se sympatickými dívkami v recepci a vyrazili na autobusovou zastávku. V plánovaném čase dorazil mikrobus, naložil nás čekající i se zavazadly a vyrazili jsme k letišti. Poslední prohlídka bangkokských ulic z mikrobusu a po necelé hodině vystupujeme u letištní haly. Máme čas, s odbavením počítáme tak v šest. Postáváme venku a sledujeme odlety letadel, dělám několik fotek největší řídící letištní věže na světě, měří 112m. Slunce zapadá a taxíky pořád pendlují, vozí odlétající turisty a nahánějí ty, kteří právě přiletěli a chtějí se dostat do města.hala
V plánovaném čase se vracíme do obrovské haly, nacházíme přepážku Emirates s naším číslem, Katka ještě kontroluje jako kokon ve fólii zabalený batoh a vyrážíme k přepážce check in. Tentokrát se žádné překvapení nekoná, na všech čtyřech letenkách je správně označena třída economy. Škoda. Je bezvadné, jak funguje systém rezervací, před třemi měsíci jsme si v karlovarské pobočce Student Agency zabookovali letenky s konkrétními sedadly a tady v Bangkoku stačilo jen podat hezké úřednici Emirates pasy a za chvíli jsme dostali naše letenky.
Po odbavení, které proběhlo bez problémů jsme procházeli rozlehlou halou, respektive jen jedním z křídel, které tvoří bangkokské odbavovací haly. Opět všude spousty butiků s drahou kosmetikou, šperky a vůbec vším možným. V restauraci jsme si dali za zbytek našich bathů já vynikající Thajskou polévku Tom Yum a Katka zkusila pro změnu Lasaně.
Tentokrát jsme tunelem nastoupili na spodní palubu stejného Airbusu A380-800, kterým jsme před téměř dvěma týdny přiletěli, vyhledali svá místa 82A a 82B a usadili se. No, rozdíl ve třídách je velký na první pohled, samozřejmě. Tři sedačky vedle sebe (třetí zůstala naštěstí opět neobsazena), čtyři uprostřed a další tři u trupu, výrazně menší LCD displej v opěradle sedadla má "jen" 10,6". Ale i tady je poměrně dost místa, rozhodně víc než třeba v Boeingu 737. Opět jsem na monitoru sledoval letové informace a tentokrát jsem vyzkoušel i nějaké filmy a zábavnou část. Letěli jsem v noci aA380_drutudíž nebylo na kamerách na co koukat. I tady se dalo celkem bez problémů vyjít do uličky a trochu se projít, bar tu pochopitelně není, ale v prostoru toalet bylo vždycky dost místa. Obsluha i občerstvení byly opět na vysoké úrovni, víno jsme si tentokrát ale nalili sami z 2dcl lahvičky do plastových kelímků a někde nad Barmou připili na veleúspěšný výlet.
Let proběhl naprosto klidně, přistání v noční Dubaji hodinu po půlnoci zdejšího času také, opět jsem okénkem sledoval provoz na ploše , tentokrát za svitu reflektorů. Vystoupili jsme tunely, takže na plochu jsme ani nevkročili a náš vzdušný koráb zase neviděli v celku. Škoda. V Dubaji nás čekalo 8 hodin, odlet byl naplánován na 9:30 dopoledne místního času.
Bylo to dlouhé, zase jsme chodili halami, obdivovali drahé obchody, sem tam poseděli a pak zase chodili, na kávu se zákuskem jsme zašli někdy mezi druhou a třetí ráno. Katka se pak na k tomu účelu přizpůsobené sedačce natáhla a trochu si pospala, já se toulal halou dubajského letiště.
Na poslední let z Dubaje do Mnichova nás čekal Boeing B777-300ER. Samozřejmě patří také k širokotrupým dopravním letadlům, má ale trochu jiné vnitřní uspořádání než Airbusy, třeba srovnatelný A330-200, kterým jsme letěli z Mnichova do Dubaje, ale zase nějak propastný rozdíl to nebyl. LCD v sedadle, téměř stejná nabídka systému ICE i docela dost místa pro naše znavená těla. Jen bychdubajřekl, že Boeing byl z těch tří typů co jsme vyzkoušeli nejhlučnější. Let naprosto klidný, po staru z Dubaje nás čekalo milé překvapení ve formě výhledu na pobřeží s hotelem Palma a umělými ostrovy ve tvaru palem, nádhera.
Na displeji jsem opět sledoval naší trasu, letěli jsme středem Perského zálivu přes Kuvajt a Irák, sledoval jsem jestli uvidím nějaké známky po proběhlých bojích, ale nic takového jsem nezaznamenal. Přelétali jsme i přímo nad Bagdádem. Celou cestu bylo nádherné počasí bez mráčku, ale jakmile jsme se přiblížili nad Tureckem k evropské pevnině, nebe se pokrylo oblačnou dekou a ta vydržela až do přistání v Mnichově.
Po otevření dveří letadla a výstupu na schůdky nás čekal šok. Studený déšť, vítr a prostě nepohoda. Byli jsme oblečeni docela nalehko a při vzpomínce na včerejší vedro v Bangkoku se tomuhle nechtělo ani věřit. Odbavení a čekání na batoh, ten jsme naložili na vozík a pomalu popojížděli k východu. Ještě před tím jsem zavolal mobilem na číslo našeho parkoviště a s paní se horko těžko (manžel byl mimo a paní neuměla anglicky a já zase německy) domluvil, aby pro nás přijel jejich mikrobus.
Kousek před východem nás čekalo ještě jedno překvapení. Najednou k nám přistoupil uniformovaný příslušník a povídá něco jako jestli jsme přiletěli z Bangkoku? Po souhlasném přikývnutí nás nasměroval do jakési místnosti stranou z chodby, kde jsme museli zbavit batoh fólie a on pak postupně vyndal a prohlédl všechny pytlíky a balíčky, ovšem drogy opět nenašel. Bylo mi z toho docela nanic, Katka vypadala pěkně naštvaně, ale Bavorák postupoval klidně a musím uznat i korektně. Nakonec něco prohodil, možná poděkoval a odešel. Naházeli jsme vše zpátky do batohu a konečně opustili halu.
Venku už čekal mikrobus, naložili jsme se a za další půlhodinu už seděli v našem rudém Aveu. Nakrmil jsem navigaci a vyrazili jsme do odpoledního podzimního dne. Naše výprava do království Siamského skončila.
Tak snad zase někdy...




6. Část: Pokračujeme na ostrově Ko Chang...vodopády, pavouci...

24. listopadu 2009 v 16:49 | Vašek


Na ostrově je několik pláží, které vlastně ostrov rozdělují. Hat Sai Khao (White Sand Beach), to byla ta "naše". Sice se o ní někde píše jako o nejrušnější a o ubytování jsem našel zmínku, že patří k nejdražším na ostrově, no ale asi i dík předsezónnímu období naší návštěvy mi to tak nepřišlo. Aspoň pokud jde o ruch. Klid tu byl i v noci. Kdybych měl hodnotit cenu ubytování, nespali jsme jinde, tak nemohu sloužit, ale pokud bych zrovna netoužil po společnosti "zvířátek" v obydlí, tak opět raději zvolím možná trochu dražší, ale určitě pohodlnější. Co bych mít nemusel je určitě televize, neměli jsme jí zapnutou co jsme byli na ostrově. Ovšem sprcha a klimatizace, ta by mi jistě v nějaké chýši za 100Bt chyběla. No, nač si něco nalhávat. Jako chlapec narozený v roce prvního pilotovaného letu člověka do vesmíru přeci jen nějaké pohodlí uvítám.
Další pláže jsme většinou jen míjeli sedíc v pick upu, jako Laem Chaichet , Kai Mook Beach, Klong Prao, Kai Bae - ta je lákavá tím, že poměrně blízko jsou ostrůvky, na které se dá doplout na půjčených kajacích. Jižněji je už jen Tha Nam Beach (Lonely Beach) a Bang Bao - "původní" rybářská vesnička s domky postavenými nad vodou kolem centrálního mola, tu jsme navštívili a k popisu se brzy dostanu. Mezi plážemi je vždy několik kilometrů zalesnéného prostoru a spojení mezi nimi je možné pouze po jediné silnici, která kromě asi 5-ti km úseku na jihu ostrova obepíná celý tenhle kousek země v moři. Samozřejmě po moři jsou jednotlivá centra také dostupná. Z té jediné silnice vybíhá několik odboček do nitra ostrova, zpravidla k nějakým místním atrakcím, jako je sloní tábor nebo několik vodopádů. K našemu letovisku to bylo z přístaviště Central Point asi 12km. Jak už jsem zmínil dřív, dopravu na ostrově zajišťují výhradně taxíky - pickupy. Neustále projíždějí po jediné komunikaci a vždycky najdou někoho, kdo se nechá větší či menší kus cesty svézt. Prakticky všude, kde stojí nějaká stvaba, stejně jako v Bangkoku i tady lidé postaví vedle třeba svého obchůdku (teda pokud je kamenný) jakýsi malý domeček. Na první pohled vypadají tyhle stavbičky jako domečky pro Barbínu, jsou krásně vyřezávané a zdobené a u mnohých je třeba miska s banánem
nebo jiným ovocem a viděli jsme dokonce i láhev coly s brčkem. Ještě před cestou jsem se dočetl, že je to jakási úlitba duchům, kterým Thajci svou stavbou zabrali místo a tímhle způsobem si je jaksi udobřují. A neviděli jsme je sem tam jen někde, jsou opravdu všude, ať jde o banku nebo benzínku nebo o nemocnici.
Ještě jsem se nezmínil o možnostech komunikace na ostrově. Pokrytí GSM signálem je samozřejmost a pokud jde o internet, náš hostitel měl poblíž recepce jeden počítač, kde se bylo možné v ústraní posadit a dle potřeby surfovat. Rychlostí sice místní připojení neoslnilo, ale na odeslání/přečtení pošty to samozřejmě bohatě stačilo. No, abych byl upřímný, docela bych bral, kdyby tu ta možnost nebyla a ostrov byl trochu divočejší. Internetové kavárny se nacházejí nejen v resortech a hotelech, ale i na ulici, takže spojení je opravdu zajištěno. Je tu i spousta telefonních budek, které jsou rozdělené na místní a mezinárodní hovory. Když si to člověk pohlídá, naskýtají se úžasné scenerie, kdy stojíš třeba nedaleko místní banky a na pozadí se tyčí strmé, džunglí porostlé kopce. To jsou nádherné momenty. Štíhlá kokosová palma a před ní stojící naleštěná Toyota, která vypadá jako by před chvílí vyjela z autosalónu.
No a samotřejmě stánky a stánky, jídlo, pití, oblečení a stále dokola. Ovšem stánek, kde mladý Thajec s krásnou partnerkou každý večer připravovali palačinky s banánem nebo mangem, s vanilkovou nebo čokoládovou polevou, tam nás teda viděli docela často. Ještě teď, když ťukám tyhle znaky do klávesnice se mi sbíhají sliny. Katka si ty palačinky dávala dokonce častěji než já. Tady i v Bangkoku. Když nám nevyšel trek do džungle, rozhodli jsme se, že se vydáme alespoň k jednomu z vodopádů. Poučeni z minulých zážitků, vzali jsme si z pokoje i velký deštník, obloha byla pod mrakem a vyhlídka na liják někde na cestě nás moc nelákala. Řekli jsme si, že to zkusíme pěšky, nemělo by to být dál než 10 kilometrů. Nechávali jsme bez povšimnutí troubící taxíky, které nás míjeli a jen jsme sem tam zubícímu se řidiči zamávali. Vodopád Klong Plu patří na ostrově mezi ty známější. Šli jsme pěšky po silnici a pozorovali krajinu kolem nás. Hlavně, ženeprší. Minuli jsme mezinárodní kliniku, sestřička stojící ve vchodových dveřích se rychle schovala když jsem na ní namířil objektiv, tak jsem si alespoň vyfotil přijíždějící sanitku. Místní nemocnice, stejně jako sídlo guvernéra je na opačné, tedy východní straně ostrova. O kus dál v jakési vesničce u silnice jsme si koupili u stánku lahodný krájený ananas. Nemohli jsme minout bez povšimnutí bahnitou odbočku směrem k moři, vedla přes vysázený háj kokosových palem. Něco neuvěřitelného. Palmy byly poněrně malé i když k zeleným kokosovým ořechům jsem nedosáhl. Mohl jsem si sebrat jen ty co se válely na zemi, ovšem poněkud nahnilé. Cestička nás palmovým hájem dovedla až ke břehu moře, obloha byla zatažená, chvilkama i drobně mrholilo, ale jak jinak, bylo teplo. Pobřeží je v těchle místech kamenité, plné omletých oblázků. Palmy, moře, chybí jen azurová obloha je to scéna jako z katalogu. Ale i tyhle pohledy stály za to. I v ráji někdy musí pršet. Po několika dalších kilometrech jsme ještě jednou sešli ze silnice po místní prašně bahnité cestě a vydali se kus podél jakéhosi potoka. Co bude na konci cesty? Aspoň se podíváme jak místní žijí. No nebyly to jenom krásné katalogové scenerie, ale zase bydlení v chatrčích z vlnitého plechu, kolem nepořádek a louže kalné, špinavé vody a drůbež a psi. Ale taky pěkné domečky, jednoduché, ale upravené a čisté, radost se podívat. Který pohled ukazuje tu pravou tvář zdejšího venkova? Asi jako všude jinde, taky tu žijí lidé, kteří dbají na své příbytky a okolí a naopak.
I tahle malá odbočka stála za to. Na konci cesty se zjevila restaurace, nevím jak to nazvat jinak, prostě z bambusových kůlů z části nad vodou několik spojených a propojených chýší, ale krásných a bytelných, dokonce jsme se před vstupem museli zout. Uvnitř příjemné přítmí a tlumená hudba a kupodivu úplně prázdno. Dvě mladičké Thajky a dva mladíci postávali u pultu a zvědavě si nás prohlíželi. Samozřejmě nemohl chybět jejich pozdrav sepnutýma dlaněma pod bradou a milý úsměv. Vybrali jsme si místo pro sezení nebo klečení, asi co kdo zvládne u nízkého zábradlí, abysme mohli sledovat dění kolem. Z moře sem vybíhala do nitra ostrova ostře řezaná zátoka a po chvíli se odněkud vynořila štíhlá bárka s rybářem, který měl na hlavě zašpičatělý rákosový klobouk. Přesně jako na snímcích z Vietnamu. Plul vstříc moři a za chvíli nám zmizel z dohledu. Objednali jsme si ovocné džusy a chvilku rozjímali v překrásném prostředí. Hospůdka byla výhradně přírodní, personál postával někde vzadu a my měli naprostý klid jen pro sebe. Po zaplacení nás Thajka s nádherným úsměvem doprovodila až k prahu a opět se sepjatými dlaněmi a mírným úklonem rozloučila. Dělají a umí to tak přirozeně.
Brzy jsme došli k odbočce k vodopádu. Procházeli jsme kolem sloního tábora, občas se ozval i sloní řev a viděli jsme, že i tady je možné se na slonech projet do džungle. Pokračovali jsme jednou z těch odboček z hlavní silnice, které jsem viděl na mapě. Houštiny se semkly blíž k silnici a já měl pořád nutkání se aspoň kousek do té džungle podívat. Aspoň třicet kroků, ať vím jak to tam vypadá. Přecházeli jsme mostek přes nádherně čistou modrozelenou vodu, bylo vidět, že vodopád je už asi poblíž. A zase obydlí jak z filmu o Havranpírkovi a jeho tlupě prehistorických soukmenovců, ovšem s nezbytným metrovým talířem satelitu. Jak ti lidé žijí na naše zvyklosti podivně. Lopuchy obrovských rozměrů a sem tam sametově černí motýli, velcí jak malí ptáčci. Kvetoucí rudý Ibyšek a neutichající skřeky z hloubi lesa, ale žádné zvíře jsme neviděli. Překvapila mě absence opic, čekal jsem jich tu tlupy, ale neobjevila se ani jediná. Podivné plody, připomínající nažloutlé balvany visící na stromě jsem později identifikoval jako chlebovník, vida, tak i tímhle se živil Robinson :-).
Stále jsem koukal, kde bych našel skulinu ve vzrostlých keřích a kapradinách, abych okusil kousek té právé džungle a pak jsem ho náhle uviděl. Vlastně nejdřív pavučinu. Byla jasně patrná mezi větvemi stromů, nepřirozeně velká a taková nějak masívní. A Kateřina najednou povídá, já ho vidím!! Nemáme ani jeden pavouky v lásce, jednou když jsem doma na gauči klimbal u televize a jeden černej panelákovej se vydal napříč obývákem, měl jsem z toho málem smrt. A je tam, velkej, takového jsme ještě v životě neviděli, rozpětí nohou má tak 15cm a tělo černožluté, velké asi jako palec. Nohy mají jasně patrné články a působí taky docela masitě. Brr, ten na mně spadnout, jistě není ani jedovatý, ale asi by mě složil....A támhle je druhej a třetí, no tak to žádná výprava skulinou mezi kapradím do džungle nebude, hned mě to přešlo. Tak honem nafotit pár snímků a krátké video. Tyhle kousky musíme doma ukázat.
Konečně jsme došli k bráně s malým domkem, kde seděla uniformovaná Thajka, zaplatili za vstup do Národního parku a vydali se k vodopádu. Po chvíli jsem už šli po pěšině v pravé džungli. Nebylo to sice úplně ono, ale při vzpomínce na povouky jsem byl nakonec rád, že tu přede mnou někdo před pěti minutama prošel. Moc nás tam nebylo, ale pár turistů jsme přece jen potkali. Džungle mě nezklamala, přítmí a vlhko, liány ze stromů, kapradiny a hustý prales, porost skrývající svá tajemství a podivné neznámé zvuky, fantazie a emoce dostávaly svůj příděl. Prostě nádhera. Po asi kilometrové cestě s překračováním padlých vlhkých kmenů a brodění se vlažnou vodou stékající v pramíncích větších či menších ze skal a strání nad námi jsme podél prudce se ženoucí řeky došli k vodopádu. Hustý porost se najednou rozestoupil a my stanuli na skalním podkladě a dívali se na pár desítek metrů vzdálený vodopád, voda padala a stříkala na skalách, dole jí sbíralo jezírko, ze které vytéká řeka podél které jsme sem došli. Bylo dobře, že jsme jeli v závěru období dešťů, vody je v kopcích nad vodopádem hodně a podle toho to tady i vypadá tak báječně. Udělali jsme pár snímků té nádhery a vydali se zpět stejnou cestou necestou, pravou tropickou džunglí. Na téhle dovolené se mi plní všechna přání, to je úžasné.
Pavouci byli na svých pozicích a čekali jistě na kořist. Je fajn, že i když jsou velcí, jsou přece jen malí. A to je dobře. Někde na úrovni sloního tábora jel v protisměru taxík - pick up a zkusil to na nás. No nemusel nás ani moc přemlouvat, vtiskl jsme mu do ruky 100Bt bankovku a vysoukali jsme se na korbu. Zpátky se svezeme.
Těžko hledat romantičtější místo než tropický ostrov a jeho písčité pláže s palmami sklánějícími se k moři. V tropech se brzy stmívá a v šest večer je téměř už tma. Ten podvečer nás smrákání zastihlo při procházce po pláži. Vždycky jsem se chtěl projít teplým pískem, nohy si nechat omývat vlažnou slanou vodou tropického moře a vypnout, na chvíli se oprostit od běžných starostí a nechat myšlenky volně plynout jako to moře kolem. A tady se mi to splnilo. Brouzdáme se s Kateřinou teplým mořem, voda příjemně omývá nohy a písčitá pláž a šumící moře, několik podobných párů jako my, děti hrající si s míčem a kolem nich poskakující pes...Slunce už je pod obzorem, ten je rudě zbarvený a naproti na pláži se rozsvěcují světla barů a restaurací, číšníci vynášejí stoly na pláž, aby připravili večerní posezení....a běžné starosti zapadají snad se Sluncem tam někam dolů, pryč z hlavy a mysli a zůstává jen okouzlení okamžikem a touha, aby to tak zůstalo. Prošli jsme si naší pláž od jednoho konce na druhý a vracíme se po silnici už opět obklopeni neutuchajícím ruchem thajských uliček....

Na jižním cípu ostrova je malá rybářská vesnice Bang - Pao. Je to daleko, takže zastavujeme první volný pick-up a necháváme se odvézt až k vesnici. Stále mě překvapuje, jak je ostrov kopcovitý, místama se dostáváme docela vysoko nad moře, otevírají se nádherné vyhlídky, ale taxík rychle projíždí zatáčkami a údolíčky a zase stoupá do kopců. Posslední sjeszd a za pár minut na nás řidič bouchá, že jsme na místě. Dneska Slunko pálí, sem tam je nějaký mráček, ale je krásně a horko. Se starou rybářskou vesnicí má tahle už společnou asi jen historii. I tady se projevuje snaha přilákat turisty.
Hlavní část vesnice je vlastně tvořena molem, které vybíhá hluboku do zálivu a na jeho konci je krásný maják. Podřízení se turizmu je patrné hned při vstupu do vesnice. No vesnice, ono je to docela moderně vybavené místo na břehu. Určitě nelze čekatnějaké bambusové chýše s lopotícími se domorodci kolem. Škoda. Přivítaly nás všudepřítomné obchůdky se suvenýry a ovocem, pitím a jídlem a vším možným, samozřejmě tu nechybí ani místní cestovka, kde jsou připraveni dopravit vás kamkoli si jen vzpomenete, tedy v okolí. Betonové molo je poněrně úzké a těsně na něj navazují domky postavené na kůlech trčících z vody. Restaurace z nichž je krásný výhled na zátoku i na protější břeh, příbytky místních rybářů a obchodníků dovolují nahlédnout prakticky až do jejich kuchyně. Mořské lahůdky připravují přímo před vámi, občas kolem nás projel skůtřík nebo někdo z místních tlačící před sebou vozík s nákladem surovin ať už do obchodu nebo ke kotvící bárce, která co nevidět vypluje s turisty dychtícími po koupání či šnorchlování ve vybraných lokalitách. Otervírají se tu nádherné pohledy na dřevěné chýše stojící na kůlech, obklopené vodou, dostat se na ně místní můžou jedině pomocí člunu. To je místo pro relax. Slunce pálí a my se pomaludostáváme ke konci mola, k bíle natřené věži majáku. Je to nádhera, na konci mola se díváme do dálky, vidíme jeden z ostrovů a loďky rybářů, kteří se připravují shodit sítě do moře a zajistit přísun čerstvých ryb do místních restaurací. Máme štěstí, na molu se dva místní mladíci ohánějí pruty a tahají jednu rybku za druhou. Mají se co ohánět, po chvíli vidíme, jak po molu přicházejí dvě mladé Thajky, očividně pro jejich úlovek. No, tady asi nouzi o ryby nemají. Voda je nádherně čistá, je vidět docela hluboko a chvíli taky sledujeme malé kraby a rybky jak se prohánějí kolem kůlů a lan ponořených do moře. Zrovna vyplouvá větší člun, na okraji paluby má vystavené bomby se vzduchem a před chvílí na loď nastoupila skupina asi deseti potápěčů. Ti nejedou šnorchlovat, na ty čekají větší hloubky. Počasí nám všem přeje, Slunko se jen tu a tam skryje za mráčkem, dneska určitě pršet nebude, je krásně. Na maják se dá vystoupat po točitých schodech do asi 5ti metrové výšky nad molem, až na vrchol věžičky to bohužel nejde, no celý je asi tak 15m vysoký. I odtud je ale krásný rozhled a vůbec se nám nechce odejít. Pozorujeme chvíli dění okolo majáku, pro místní je to naprosto všední den, zabývají se svými starostmi a prací a my si vytýčujeme náš další cíl. Támhle ta pláž napříč přes zátoku, pokud to půjde, zajdeme se tam podívat, vypadá kouzelně. Kokosové palmy se sklánějí k moři a mezi nimi bambusové chýše.
Procházíme opět po molu a na konci, už na břehu neodoláme a kupujeme si vychlazený rudý meloun. jako všechno ovoce, které si tady kupujeme i meloun je nakrájený na kousky a do sáčku jsme dostali i napichovátko, takže se usazujeme ve stínu jakéhosi altánku, lebedíme si a pojídáme lahodné sladké kousky. Kolem projíždí skůtřík a na něm sedí tři malí kluci, igelitky plné snad zeleniny, zvědavě prohlížejí nabídku ve stáncích a vypadají jako by je máma poslala nakoupit. Když se napojujeme zase na hlavní silnici,zrovna opouští místní školu spousta dětí, křičí a volají na sebe, některé mají uniformy. Škola není železobetonová budova jak je známe u nás, ale přízemní dřevá, ale moderní stavba a za plotem vidíme i krásné palmy. Thajská vlajka na stožáru je samozřejmostí. Zdravím se se skupinkou asi osmiletých klučinů, jeden se natáhl zrovna před námi.
Pláž, kterou jsme si vyhlédli z majáku je už nedaleko místa, kde končí silnice obtáčející téměř celý ostrov a jde se k ní přes malou říčku po dřevěném mostku. Nádhera, konečně vidíme, jak Thajci staví jednu z chýší, snad to bude brzy nějaká restaurace. Střechu mají pokrytou prkny a na ty pokládají palmové listy. Takže střechu netvoří jenom samotné listy, ale mají pod sebou prkna. Je tu několik chatek, vypadají skromě, ale základní komfort samozřejmě poskytují. Tak tady by to taky určitě nebylo špatné, třeba příště. Pláž je zase krásně písčitá, na zemi se válí spousty hnijících kokosových ořechů, odvalím jeden a Katka zděšeně volá ať ho dám honem zpátky, pod ořechem je mraveniště hemžící se velkými červenými mravenci, no jen ať tam raději zůstanou. Prostředí je nádherné, sedáme si do restaurace a za chvíli je u nás mladý Thajec s nabídkou. Máme žízeň vybírám si tedy svůj oblíbený kokos a Katka pomerančový džus. Za chvilku dostávámkokos tentokrát na talířku s brčkem a se lžičkou. Zatím jsem jej vždycky kupoval na ulici a jen s brčkem. Je velký a po odklopení naseknutého vršku vidím, že je po okraj plný lahodné tekutiny. Usrkáváme kokosovou šťávu brčkem a po vyprázdnění zkoušíme lžičku. Bílá dužina na vnitřní straně, vlastní kokos je chuťově docela jiný, než jak ho známe z domova. Doma jsme vždycky navrtali ořech, vyteklo tak deci šťávy a po rozloupnutí skořápky byl kokos tvrdý se svou typickou chutí. Tady byla vnitřní sněhobílá dužina měkká, skoro asi jako bílek u vajíčka na tvrdo, dala se dobře sbírat lžičkou a chuťově byla dobrá, ale neměla ještě tu výraznou kokosovou chuť.
Objednali jsme si rýži s nějakou směsí, dochutili ještě omáčkami a přísadami, které nám ochotný číšník nanosil a opět jsme si báječně pochutnali.
Tak jo, pomalu se přesouváme k silnici, kde si stopneme pickup a přesuneme se na sever, do naší části ostrova. U silnice už postává pár postarších turistů, pán zrovna mává na projíždějící taxi, ten naznačuje, že se jenom otočí. Konečně je vidím. Zničeho nic se najednou na svodidle, asi 10m od nás objevila opice a za ní hned druhá a zbytek malé tlupy je pozoroval z křoví. Ta nejbližší něco svírala v ruce a zuřivě s tím bušila do svodidla. Ale to už přijíždí pick up a opice s křikem mizí v džungli. Škoda, chtěl jsem se seznámit. Drzé opice mi docela chyběli, viděl jsem je na všech videích z Thajska a je mi divné, že jsme se s nima za celou dobu na ostrově nepotkali. Až teď a jen na chvilku. No, nemůžu mít zase všechno. Vaškrábali jsme se na korbu a usadili, Thajec vyinkasoval svou taxu a vyjeli jsme . Z postaršího páru se vyklubali Australané žijící v Sydney. Byli velmi vstřícní, tentokrát nás předběhli v zahájení komunikace. Ptali se odkud jsme a co blo na pánovi sympatické, když jsem se omlouval za angličtinu, on pohotově opáčil, že kje to OK, že on česky neumí ani slovo. Bylo jim tak šedesát a vypadali velice čile. Říkal, že jedou do vesnice Bang Pao a vyptával se, jestli je tam něco zajímavého. Bylo to milé konverzační cvičení a velká škoda, že vystupovali tak brzo. Popřáli jsme si vzájemně hezký den a opatrně sestoupili z korby taxíku a vydali se na pozdní oběd, jak říkali. No a my pokračovali na sever, na naší bílou pláž a vstříct dalším zážitkům.
Mezi ty méně příjemné patřilo naše spálení ramen a zad. Katka sice byla méně poškozená, ale i tak to vyžadovalo častou péči a oštřování.Samozřejmě jsme byli vybaveni mélem na opalování i po opalování, ovšem na spálení jsme neměli nic. Mé největší puchýře se mi podařilo strhnout, když sem si posunul na popruh s foťákem, no komplet váží s baršnou kolem 1,5kg, takže to až takové umění si strhnout puchýře nebylo, ovšem rána byla otevřená. No nakonec jsme se vydali večer do místní lékárny, ale to už sem myslím popsal jinde.
Když bych to měl shrnout, na takovýhle ostrov to chce samozřejmě nějaký čas, vyzkoušet co se dá a užívat si plnými doušky. Možností je tu spousta. Od kulinářských radovánek až po návštěvu slonů, vodopádů, samořejmě by neměl chybět výlet do džungle a až se sem jednou vrátíme i výlet lodí na některé z ostrovů v okolí. Asi už nemá cenu popisovat co jsme si kde koupili k jídlu, kde jsme seděli v internetové kavárně a že jsme i tady úspěšně a bez problémů vybírali z bankomatu. Lidé jsou tu stejně příjemní a usměvaví jako v Bangkoku, Ayuthaiy i u řeky Kwai. Nakonec nepíšu deník našeho pobytu, jen některé postřehy a dojmy.
V pátek ráno jsme vyrovnali účet v našem resortu, zaplatili spotřebované potraviny, teda hlavně pití z minibaru, dostali nějaké upomínkové drobnosti od majitele, srdečně se rozloučili s bodrým Němcem a vyrazili do deštivého rána. Jo, pršelo. A trochu víc, než by se nám líbilo. Docela lilo. Bylo před devátou dopoledne a v půl desáté měl odplout trajekt. K přístavu to bylo asi 12km. Někdy kolem jedenácté jsme měli být u stanoviště autobusu. Nebyli jsme nijak oragnizovaní, naše doprovodná Thajka nám jen řekla a napsala v kolik kdy co pluje/jede a ať tam jsme. Čas letěl a zrovna jako na potvoru nejezdily taxíky. Nebo projely a na naše mávání nereagovaly. Něco nevídaného, to jsme tu teda ještě nezažili. Konečně jeden přijel k nám a začalo smlouvání. Asi jsme si nerozuměli nebo co, chtěl po nás 500Bt a to je moc. cestu sem jsme platili 200Bt a nechápali o co mu jde. Najednou se nám už tak milí nezdáli, no i vThajsku se najdou vychcánkové....ale třeba nám chtěl zajistit i trajekt? Nevím, každopádně po chvíli odjel a my už začali mírně nervóznět. Co když nestihneme trajekt? Jak se dostaneme na pevninu a k autobusu? No s devátou hodinou nám začalo být ouzko, ale naštěstí to vyřešil postarší taxikář, který u nás zastavil. V pickupu už seděli dva mladíci a když jsme po chvíli zajeli k dalšímu hotelu a nabírali další pasažéry, bylo už nám veseleji. Venku pořád pršelo a my sledovali čas. Těsně před půl desátou jsme ještě nebyli v přístavu, ale řidič byl ledově klidný a nebo mu to bylo fuk? Když jsme dorazili k přístavišti Central Point, stála u břehu loď, trajekt, ale nějak prázdná. Zato na břehu pod přístřešky se schovávali desítky lidí, nic nám tedy neujelo, spíš ta správná loď ještě nedorazila. A opravdu, odněkud z mlhy se po pár minutách vynořil náš trajekt, připlul ke břehu a z jeho břicha vyjely auta, taxiky a motorky a z horní paluby sestoupila nová várka turistů i místních. Konečně jsme nastoupili a po chvíli se vydali na pětačtyřicetiminutovou cestu k pevné zemi. Podle jízdního řádu to mělo být asi 35 minut, ale pluli jsme o něco déle. Nevadí, kdy se zase dostaneme na loď? Na břehu jsme se nasoukali do taxiku, ten nás odvezl k nám už známému infocentru o pomníku a za hodinu už jsme seděli v našem autobuse. Dokonce tam byl i stejný řidič jako když jsme sem přijeli. Cesta do Bangkoku byla příjemná, jenom jak jsme se blížili k metropoli, obloha se zatahovala čím dál víc a blesky křižovaly oblohu jako o závod. Setmělo se a do města jsme vjížděli za tmy, ale naštěstí nepršelo. Naskytly se nám krásné pohledy na osvětlené mrakodrapy, jako šňůrky s korálky vypadaly dálnice a nasvícené památky byly jak z pohádky. Řidič nás vysadil i s naším batohem docela daleko od ulice Khao San a trvalo nám poměrně dlouho, než jsme jí našli. Procházeli jsme neznámými uličkami se známými atributy a nakonec jsme našli i náš hotel Rikka Inn. V recepci jsme se zase zapsali, dostali klíč od pokoje, zaplatili zálohu a spěchali se osprchovat. Pokoj byl tentokrát s číslem 210, týden před tím jsme měli 205. Než nám dala slečna v recepci klíč, šla se s námi podívat, jestli nám pokoj bude vyhovovat. Jasně, bereme, nepotřebujeme výhled do ulice, v noci se chceme vyspat a sprchu a klimošku to má. A je tu čisto.
Tak nějakou hygienu a jdeme zase do ulic, jsme zpátky v Bangkoku a je třeba to využít. Zítra nás čeká setkání s June!
Pokračovat budu setkáním s June a Teing, pak už balíme a letíme domů...

5. část: Ostrov Ko Chang...první zážitky...

21. listopadu 2009 v 17:26 | Vašek


Proč jsme si vybrali zrovna tenhle ostrov? Původně jsme si pohrávali s myšlenkou využít zrovna probíhající slevy letenek společnosti Air Asia. To hlavně mě lákalo moc. Přelet na jih Thajska a přesun na ostrov Ko Samui. Pak jsem ale na webu našel informace o ostrovu Ko Chang. Je to druhý největší ostrov v Thajsku a podle popisu ještě není tolik zasažen turismem jako Ko Samui a vůbec ostrovy a oblasti na jihu. Známá letoviska jako Phuket a Lanta jsou nádherná a většina turistů míří právě tam, ale ta si klidně necháme na příště, až bude víc času. A taky nejsme zrovna plážové typy, raději poznáváme a k tomu se ostrov Ko Chang podle toho co jsem si o něm přečetl hodil víc. Je podlouhlý a měří na délku asi 30km, na šířku asi 15km. Téměř kolem celého ostrova prochází pouze jedna silnice a z ní spousta odboček do vnitrozemí. Jak jsem se dočetl na webu, asi 70% ostrova pokrývá džungle a ostrov sám je součástí Thajského národního parku, takže tam by to mohlo být moc zajímavé. Samozřejmě i tady jsou pláže, hotely a resorty, ale údajně ostrov není tak "profláknutý" jako jiná letoviska. A je rozhodnuto. Z Bangkoku se přesuneme na "sloní ostrov" Ko Chang. Sloní se jmenuje ne kvůli slonům, které tu samozřejmě také chovají, ale pro tvar ostrova, který připomíná slona.
Připravil jsem itinerář celé naší výpravy, vzhledem k domluvě s June, která měla být doma v Bangkoku některý ze dvou víkendů kdy budeme v Thajsku, jsme si pobyt rozvrhli tak, abychom obě soboty a neděle byli v Bangkoku. Původně jsem počítal s tím, že se na ostrov dopravíme sami autobusem, sepsal a vytiskl jsem si čísla linek, časy, ceny a místa, odkud se budeme přepravovat. Jak jsem už zmínil dříve, nakonec jsme zvolili dopravu s místní cestovkou a vůbec jsme nelitovali. Vše klaplo k naší naprosté spokojenosti.
Takže na ostrově strávíme 5 dnů od pondělí do pátku 5. až 9. října. Výběr ubytování nebyl vůbec jednoduchý. Nabídek je spousta, naše požadavky byly jasné. Klimatizace, lednice na pokoji, sprcha a zajímavé okolí. Samozřejmě cena. Nahrával nám i fakt, že v našem termínu stále ještě nebyla hlavní turistická sezóna a tudíž ceny byly o něco nižší. Když se výběr zúžil na tři místa, soustředil jsem se na sběr informací o nich. Nakonec jsme si vybrali Top Resort na White Sands Beach, který naše požadavky splňoval dokonale. Emailem jsem si ověřil dostupnost v našem termínu a zanedlouho jsme přes internet zaplatili 84Euro za 4 noci ve dvoulůžkovém pokoji s klimatizací i vrtulí (větrák u stropu), koupelnou, minibarem s lednicí a balkónem. Vše proběhlo bez problémů. Majitelem hotelu je Němec Michael.
Ubytování bylo zajištěné z domova, doprava na ostrov zaplacená před několika dny tady v Bangkou a my stáli v pondělí 5. října zase před naším hotelem, dnes ale kompletně sbaleni. Tentokrát přijela na skůtru mladičká Thajka, obešla nás co jsme tam stáli a za pár minut naší skupinku vedla, jedouc pomalu na skůtříku před námi uličkami, které navazovali na naší Khao San road. Došli jsme k hlavní silnici, kde si nás převzala jiná Thajka a čekali na autobus. Sešla se nás tam podivná směsice národností a typů. Několik asiatů, nějací Němci (ti jsou fakt taky všude), další jsem neuměl zařadit, ale mluvili anglicky a pak taky tři týpci, nechci jim křivdit, ale vypadali jak drogoví dealeři, kteří právě přijeli z oblasti Zlatého trojúhelníku a jen jim chyběla za pasem mačeta nebo revolver...a nebo jako kompars z pokračování dobrodružství Indiana Jonese, tihle by ovšem hráli padouchy. No, tak jestli někdo někde v Thajsku použije náš batoh jako schránku pro přepravu krabice s kokainem, tak tihle hoši a tady. Sem si pomyslel. Nic takového se samozřejmě nestalo.
Autobus se moc nelišil od těch co u nás jezdí třeba mezi Karlovými Vary a Prahou, měl čisté pohodlné sedačky a klimatizaci.
Vyjeli jsme někdy po deváté hodině ranní, docela dlouho se scházeli ostatní pasažéři z jiných hotelů. Autobus byl plný asi z poloviny když jsme vyrazili. Opět jsem měl dost příležitostí si prohlédnout části Bangkoku, kam jsme se nepodívali. Projížděli jsme i kolem nádraží Hualampong o kterám jsem často četl na webu a ze kterého snad při naší budoucí návštěvě budeme vyjíždět někam do vnitrozemí. A zase míjíme zlatá zvonovitá chedí, opět krátce nahlížím do uliček, kde kypí běžný den bangkokčanů. Míjíme otevřené autodílny, správkárny čehokoli a dokonce i věznici. Soudím tak alespoň podle ostnatého plotu a mohutných vrat. Celé místo působí dost stísněně, sem bych se dostat nechtěl. A také množství výstavních budov, banky a různé správní budovy, spousty mrakodrapů. Najeli jsme na výpadovku, čtyřproudá dálnice nebyla nijak zvlášť zahuštěná, takže cesta ubíhala docela plynule, byť ne nijak rychle. Počítám, že jsme nikdy nejeli rychleji než tak 90km/hod.
Po asi pěti hodinách a několika zastávkách jsme sjeli z pěkné silnice na jakousi prašnou a několik kilometrů jeli obklopeni docela divokou krajinou, kde se střídala jezírka kalné vody s plantážemi čehosi, vysoké palmy střídali nízké keře a sem tam se objevila nějaká chatrč. Dojeli jsme k jakémusi památníku staré válečné lodi a v místním informačním centru se nás ujaly mladé Thajky, které tu na nás čekaly. Kdo neměl, mohl si i tady ještě vyřídit ubytování, koupit si něco k jídlu a podobně. Zeptal jsem se, jestli nemají nějakou mapu ostrova, my měli jen z internetu vytištěnou a s úsměvem (jak jinak) jsem jednu pěknou dostal. Za nějakou chvíli nás opět svolaly a po nastoupení do autobusu sme přejeli dalších pár kilometrů na pobřeží, do místa na mapě označeného jako Central Point. Tady už čekal přívoz, docela velká loď, na kterou najížděla auta na spodní palubu a po schůdcích jsme my vystoupili na palubu horní.
V dálce jsme pozorně sledovali náš ostrov, byl trochu v mlžném oparu a vrcholky jeho sedmistovek se ztrácely v mracích. Ale byl už nadosah. Přeplutí trvalo asi 40 minut, občas vykouklo Slunko. V info centru mi sice Thajka tvrdila, že na pobřeží budou čekat místní taxíky, ale stál tu jen jeden pickup a ten svých 12 kousků s bagáží naložil během pár minut. A nás tu bylo aspoň stovka. Mobily v rukách místních se jen vařily a netrvalo dlouho a další taxiky se začaly sjíždět. Thajec vždycky skupinku u auta obešel, optal se kdo kam jede a už se nakládalo. Vypadalo to docela dobrodružně, 10 lidí sedělo uvnitř na dvou podélných lavicích a dva nešťastníci stáli venku na jakýchsi stupačkách (něco jako popeláři) a drželi se za korbu auta. Na střeše v zahrádce byla naskládána naše bagáž. Než jsme vyjeli, řidič nás obešel a podle toho kdo kam jel, inkasoval. My to měli docela blízko, zaplatili jsme 200Bt za oba. Pro místní je tenhle svoz asi pěkný byznys, je to jediný způsob jak se dostat z přístavů do hotelů a na thajské poměry je to docela dost peněz. No i když, my to měli asi 12km a to bysme se doma za stovku taxikem nesvezli.
Po pár desítkách minut pickup zastavil, řidič zvolal "vaitsandbíč" typickým zvýšeným tónem a my věděli, že to je na nás. Seskočili jsme z vozu, řidič nám pomohl sundat náš batoh a my stáli u kraje silnice uprostřed tropického ostrova asi 10 000km od krušnohorského Nejdku.
No co, jediná místní silnice nás za chvíli dovedla až před náš Top Resort, který stál přímo u silnice v mírném stoupání. Bylo už dost pozdě odpoledne když jsme vstoupili do recepce. Venku vedle Thajské vlála i vlajka Německá. V místnosti bylo několik místních, které, když jsme nahlas pozdravili jakýsi muž, který k nim předtím mluvil rázně odehnal a přivítal se s námi. "Á mister Budin, dets okej", pravil směrem k nám i k Thajci který stál u monitoru. Podal jsem mu vytištěnou stránku s naší rezervací, Michael (majitel hotelu) si s náma vyměnil pár konverzačních formulek, vyplnili jsme zase kartičku pro úřad a dostali klíč od pokoje s kartičkou, na které stálo, že jsme zváni do zahradního baru k uvítacímu drinku. Tak to si necháme líbit, paráda.
Pokoj nám skoro vyrazil dech. Nádhera. A za typeníze? U dveří lednice naplněná pitím ve skle i plechu, ceník na dvířkách se na nás smál cenami stejnými jako venku u stánku nebo obchodě, takže žádný problém s konzumací, příjemný bar se sklenkami ve stropním panelu, zrcadlo a osvětlení, no teda, nádhera. Vybavená koupelna, televize, kterou asi moc využívat nebudeme, velké dvoulůžko, ručníky složené do tvaru slonů a krásný velký balkón s posuvnými dveřmi i šoupacím čelním sklem, takže se mohl buď uzavřít nebo zatáhnout dveře do pokoje a nechat jen otevřený balkón. Nádhera jedním slovem. Výhled na jedinou ulici, naproti nějaký poloprázdný hotel a Irská restaurace a za nimi se tyčící ostré vrcholky kopců, teď zahalené do oblačnosti.
Venku už se setmělo, je navíc zataženo. Honem vybalit to nejdůležitější, opláchnout se a jdeme ven. Nejdřív na ten uvítací drink. V zadní části nás čekala krásně upravená zahrada se sypanými pěšinkami, bungalovy - malé domečky pro ty, kteří chtějí soukromí a jsou ochotni si připlatit, bazén s krásnou zrcadlící se hladinou a malý zahradní bar, ze kterého se na nás usmíval snědý mladík. Pozdravili jsme se a usadili se na barových stoličkách. V dálce slyšíme šum moře, je už šero a v zahradě se rozsvěcují lampy, je to jako v pohádce. V takovémhle prostředí jsme ještě nikdy nebyli. Mladík si ode mně vzal lístek a ptá se co si dáme? Jsem docela vyprahlý, já pivo a Katka pomerančový džus. Chlapík zručně připravuje nápoje, pivo mi podal v jakémsi trubkovitém obalu, aha, to je chladivá izolace aby nezteplalo v tom vedru, stejně jsem ho požádal ještě o sklenku. Katka dostala číšku plnou nádherně oranžového džusu s ledem a brčko. Zkoušíme lehkou konverzaci, napětí z cesty už z nás úplně spadlo. Dozvídáme se, že klučina (jméno si nevybavím) je z Kambodže a v Thajsku je už 8let a tady v té práci na ostrově 4roky. Snažím se mu vysvětlit odkud jsme my, ale pochybuju, že to ví. Stejně jako ostatní dotázaní i on pochválí Česko, že je to krásná země a jen mě utvrzuje v tom, že oni i když neví, tak ze slušnosti pochválí. Ale nerad bych je podceňoval. No nic, je neuvěřitelné, že popíjíme u baru někde 12° nad rovníkem, doma už je hluboká noc, podzim, tady vedro, smráká se a my klábosíme s chlapíkem ze země o které jsem dosud slyšel jen hrůzné zprávy v televizi. To je ale kouzlo cestování. Jen kdyby toho bylo víc. Po chvíli sme se se sympatickým klučinou rozloučili a šli se podívat dál po zahradě. Nevelká jídelna, část v místnosti a část pro venkovní posezení. Otvírá se tu překrásný výhled na moře. Resort je totiž na útesu asi 25m vysoko nad mořem. A zase jen stojíme u dřevěného zábradlí a zíráme na tu krásu. Slunko už zapadlo a ocelově šedá hladina moře se vlní, slyšíme příboj jak naráží na skály pod námi. Tak to je nádhera.
Vyrazili jsme na obhlídku okolí. K moři už dnes nepůjdeme, je tma a musíme si ještě něco koupit k jídlu a ke snídani. Jdeme po jediné ostrovní ulici, no spíš silnici a prohlížíme si zase ty známé stánky s jídlem, ovocem a vším možným. Povečeřeli jsme tentokrát v "normální" restauraci, nikoli na ulici u stánku. Jídlo opět nezklamalo ani chuťově ani cenově. Jo, tady to bude fajn. Ulice na White Sands Beach je obklopena z větší části obchody a obchůdky všeho druhu z obou stran. Jsou ale místa, kde není nic nebo jen jakési těžko zařaditelné stavby. Překvapilo mě, že na tak malém prostoru byly asi tři lékárny. Jinak jsou tu i bankomaty a dokonce nějaká malá banka. Není to prostě žádná divočina. Ale jen pár desítek metrů od ulice směrem do nitra ostrova začíná džungle. Pravá tropická džungle. V tuhle chvíli jsem ale rád, že jsem v té civilizovanější části. Obchody se vším možným jsem zmínil, stejně tak masážní salóny a samozřejmě bary s krásnými mladými Thajkami, které na nás pokaždé volaly (bohužel marně) ať jdeme k nim na drink nebo tak si to aspoň překládám :-) ...A samozřejmě i několik obchodů 7Eleven. Do jednoho jsme zašli nakoupit si něco ke snídani. Když jsme vyšli ven, přivítal nás pořádný liják a silný vítr. No nic, počkáme v podloubí, schovaní před deštěm. Neměli jme pláštěnky ani deštník. Nojo, po deseti minutách už bylo na silnici tolik vody, že po ní tekla mírným proudem. Místní kanalizace buď nestíhá nebo spíš neexistuje. Moře je blízko z jedné strany a z druhé vysoké kopce. A z těch to teď valilo. No, vždyť jsem chtěl zažít nějakou malou tropickou bouři. A byla tu. Blesky a hromy a vítr. Byli jsme mezi domky, ale dovedu si představit, jak asi vlály dlouhé listy palem na pobřeží. Sakra, tohle známe jen ze zpráv. Že by přece jen dozvuky tajfunu Ketsana o kterém jsem četl zprávy v Airbusu?
A voda stoupá. Zaparkované Hondy a Toyoty budou mít vodu za pár minut na úrovni prahů. A pořád projíždějí skůtry. Někdo s deštníkem, jiný má pláštěnku, někdo jen tak. Jedou pomalu, voda vysoko a široko stříká a Thajky na skůtrech se smějou a křičí na sebe navzájem, mají z toho docela prču. Po víc jak půl hodině liják nepřestává a nám začíná být lehce úzko. Někteří místní kolem nás v klidu vyndali nějaké pochutiny a cpou se, my po sobě koukáme, co bude? Tu a tam se někdo objeví, jak se odevzdaně brodí ulicí. No podívej, liják trochu polevil, od resortu nebudem dál než kilometr, trochu zmokneme. Stejně máme sandále a triko. Kraťasy budou turch.
A byly. A nejen kraťasy. Místy se fakt brodíme po kotníky ve vlažné vodě. Jo, to je další úžasná vlastnost tropů. Když prší, tak padá vlažná voda. Takže to není tak nepříjemné jako když sprchne u nás. Sandály opět dostaly zabrat a prokázaly, že jsme si vybrali dobrou značku. Když procházíme kolem stánků a obchodů, kde jsou schováni místní, radostně nás povzbuzují a očividně nám fandí. Jsou fakt jiní, smějí se jako děti a když nejde o život, je to vlastně sranda. Jsou tu asi taky zvyklí i na jiné lijáky a bouře. Totálně promočení se vracíme do resortu, Thajec v recepci se nám taky směje. Když se po osprchování a převlečení scházíme s Kateřinou na balkóně u kávy, už skoro neprší a vítr se úplně utišil. No, nejsme tu ještě ani půl dne a už víme, jak vypadá tropický liják na tropickém ostrově. Důležité je mít se kam vrátit. Co ti chudáci, bydlící venku v těch chatrčích, co jsme viděli a které ještě uvidíme v dalších dnech? Nastavuju klimatizaci a zhasínáme.

Jeden z důvodů, proč jsme se vydali na ostrov Ko Chang bylo samozřejmě moře. Jet do Thajska a neokusit teplé tropické moře, bělostný písek pláží s palmami, to by byla chyba. Sluníčko sicevykukovalo jen sem tam, bylo spíš pod mrakem, ale pořád teplo. Vydali jsme se tedy zkusit moře. Bylo před hlavní sezónou, pláž White Sands byla téměř prázdná a to bylo bezva. Moře se mírně vlnilo, bylo příjemné nechat se omývat skoro vlažnou vodou. Dno se velice pozvolna svažovalo, dalo se jít sto metrů a pořád jsem stačil a bylo písčité. Na břehu se válela spousta mušlí, některé docela exotické a sem tam i nahnědlé koule, které z dálky vypadaly jako starý kopačák pohozený do moře. To byly kokosy. Takhle jsem je viděl vůbec poprvé a ani trochu se nepodobaly těm, co známe z Tesca, třeba. Měly ještě původní dužinový obal, připluly sem kdoví odkud, ale třeba jen spadly z nějaké nedaleké palmy. Prostě nádhera. Slunko začalo vykukovat víc a víc a my netušili nebo jsme spíš nedomysleli, že bysme se měli jít taky občas přinamazat. Vegetili jsme si v teplém nádherném moři a Slunko to do nás pralo silou úměrnou naší zeměpisné poloze. Když to zkrátím, prostě jsme se tak trochu spálili. Druhý den už jsem měl na ramenou puchýře a bylo po koupání. Museli jsme navštívit místní lékárnu, kde jsme za 350Bt koupil jakýsi sprej, který jsme si pak stříkali na ramena a záda.
O to víc času jsme ale měli na procházky po ostrově. Chtěli jsme na půldenní trek do džungle, nabídka byla velice lákavá, kopce v okolí slibovali nádherné výhledy na ostrov a jeho zátoky, ale náš hoteliér, u něhož jsme výlet poptávali, nám to po dvou dnech čekání na vhodné počasí rozmluvil, protože bylo většinou pod mrakem, sem tam lehce sprchlo a vrcholky hor se skrývaly v mlze a to prý nejsou vhodné podmínky. Je to nebezpečné a nestálo by to prý za to. Škoda, moc jsem se chtěl do džungle podívat.
Tak příště o výletě k vodopádu a seznámení se s džunglí...


4. část: Výlet do starého města Ayuthaya a návštěva Baiyoke II tower v Bangkoku...

13. listopadu 2009 v 16:55 | Vašek




V první části jsem hned v úvodu zmínil "Město andělů". Tak vlastně zní překlad původního jména hlavního města Thajska, Bangkoku, které se ještě na mapách, které visely na zdech škol v sedmdesátých letech nazývalo Krung Thep tedy "Město andělů". Ono to s těmi jmény a názvy je v Thajsku vůbec tak trochu zamotané, na webu se dočtete, že původní název města je nejdelším jménem obce na světě, v originále - กรุงเทพมหานคร อมรรัตนโกสินทร์ มหินทรายุธยามหาดิลก ภพนพรัตน์ ราชธานีบุรีรมย์ อุดมราชนิเวศน์ มหาสถาน อมรพิมาน อวตารสถิต สักกะทัตติยะ วิษณุกรรมประสิทธิ์.
Jen ještě pro ilustraci, naše přítelkyně June se taky občanským jménem jmenuje Maneerat a nikoli červen, to je pouze přezdívka, kterou ale dostala už jako dítě. Prý se takhle vThajsku řešily problémy se jmény, která jsou dlouhá a komplikovaná a často se prý opakují. Úředně samozřejmě používají občanská jména, ale ve školách, zaměstnání a mezi přáteli, prostě všude, kde není vyžadován formální přístup používají přezdívky.
Ale k naší cestě do Ayuthayi. Návštěvu tohoto historického města jsme si také zařadili s Katkou do našeho plánu už doma a jak jsem popsal dřív, zajistili jsme si u místní cestovky výlet. Město Ayuthaya, ležící asi 90km severně od Bangkoku, bylo v minulosti hlavním městem Thajska. Na webu se dočtete, že v době své slávy mělo přes milión obyvatel, tedy víc než například v té době Londýn. Svou slávu a sílu budovalo na čtyřista let, pak ovšem jak už to historie zná v mnoha příkladech, přišlo válečné běsnění a postupný zánik města. Zasloužili se o to Barmánci v roce 1767 a město vyplenili, pobořili a kompletně vykradli. To jen k dokreslení, proč je Ayuthaya vyhledávaným turistickým cílem a proč sem stojí za to ve vedru cestovat.
Dnes jsou zde jen ruiny a pobořené chrámy, ale svou velikostí a rozlehlostí dokážou vyrazit dech i v současnosti. Mezi zbytky kdysi nádherně zdobených staveb jsou i dnes fungující menší svatyně a chrámy, které spravují mniši. Barmští nájezdníci nezničli vše do základů, takže je pořád co obdivovat a na některé mohutné stavby se dá i vystoupat po příkrých schodech.
Na tenhle výlet jsme dostali i průvodce, čekal na nás v jednom z bývalých paláců. Byl to stařík jak vystřižený z akčního filmu, kde je hlavní hrdina zasvěcován starcem do tajemství starých bojových umění. Skoro plešatá hlava, typický asiat a na levé tváři mu z velké bradavice visel svazeček bílých vousů délky dobře 15cm. Na tom si prý velice zakládají a je to údajně známka nějakého mimořádného daru snad od samého Budhy, nevím. Srdečně se s námi přivítal a mezi vzdálenými památkami nás doprovázel tak, že jel před naším mikrobusem ve své Toyotě a na místě vždy poskytl podrobný výklad. No, sem tam jsem něco pochytil, ale smysluplné to pro mě nebylo. Kateřina na tom asi nebyla jinak.
V rámci výletu jsme měli navštívit pět nejvýznamnějšícch památek včetně hlavního bývalého paláce Wat Phra Sri Sanphet a také letního královského paláce Bang Pa In, který je asi 18km vzdálen od Ayuthaye. Součástí měl být i oběd. Výhoda takto zajištěného výletu byla i v tom, že jsme nemuseli platit vstupy, někde se platí asi 30Bt, což sice není moc, ale při intenzitě s jakou jsme pamětihodnosti navštěvovali by to asi brzy vadilo. Počasí nám vyšlo parádně, tentokrát nebylo pod mrakem, spíš polojasno. A občas to kromě neustávajícího horka i pořádně pálilo.
Historická část Ayuthaye těsně sousedí s moderním městem stejného jména, často se tady historie prolíná se současností. Mikrobus s námi projížděl místy, kde se mi až srdce svíralo když jsem viděl jak někteří místní žijí. Jsou to pro nás těžko představitelné podmínky, chatrče na kůlech trčících z kalné stojaté vody z jakési obrovské louže. Všude nepořádek, harampádí, chaos. Ani na těchhle chatrčích ale nechybí satelit. Mezi tím se motá drůbež, všudepřítomní psi a sem tam nějaká vyhublá kravka. Těžko soudit, jen projíždíme kolem, ale takovýchhle míst jsme viděli řadu i v jiných oblastech. Je to přece jen jiný svět, nechci se pouštět do nějakých soudů, protože neznám souvislosti. Těch lidí nám bylo líto. Později jsem slyšel názory, že jim to vlastně stačí, mají teplo, skoro nic nepotřebují, takže jsou možná spokojenější než my. No nevím, asi spíš nemají jinou volbu a možnost. Proto si třeba váží a cení toho, když se z takovýchle podmínek vyhrabou a něčeho dosáhnou. A možná i to je důvod jejich respektu vůči těm, kteří to někam dotáhli, viz výše popisovaný postřeh ze vztahu k autoritám - úředníkům, policistům, vojákům a podobně. Thajsko má jistě spoustu vnitřních problémů, není to ráj na zemi i když některá místa ráj připomínají. Právě proto raději jezdím tam, kde můžu alespoň trošku poznat, jak lidé žijí. Na nádherných plážích v turistických letoviscích ovšem tyto poznatky nezískáte.
Jsou tu mohutné, obrovské stavby z červených cihel. Některé mají ještě světlou svrchní omítku, ty vypadají nádherně a dávají tušit, jak asi vypadaly v dobách své slávy. Většina starých staveb je ve tvaru jehlanů, některé mají širokou základnu, některé připomínají pagody, vystupuje se na ně po širokých stupních, jiné se tyčí hned od země třeba 20m vysoko jako kužely s ostrou špicí. Je jich tu více či méné poškozených desítky, možná spíš stovky. Tam kde chybí světlá omítka je vidět červené cihly, ze kterých jsou tyhle podivné stavby postaveny. A všude jsou samozřejmě sochy Budhy. V jedné části je asi i největší socha ležícího Budhy, je podle cedulky 46m dlouhá a měla by tedy být o trochu delší než ta v Bangkoku. Nicméně ta bangkokská je nádherně zdobená a známější a proto je asi všude uváděna jako největší. U těchhle staveb si člověk možná uvědomí jak nicotný je jako jedinec, že se muselo spojit mnoho rukou, než lidé něco takového postavili a i v tom se odráží jejich náboženství a mentalita. Je tam také spousta chrámů, od menších až po docela velké, všechny spravují zase mniši ve svých oranžových hábitech. Do jedné malé svatyně jsme také vstoupili, samozřejmě jsme se museli zout, což tady není takový problém jak by se mohlo zdát, chodíme stále v sandálích na boso. Ve zšeřelé místnosti u stolku sedí stará Thajka, kterou jen letmo pozdravím, je zahloubána do jakési činnosti, voní kouřící tyčinky. Jejich vůně snad prostupuje celým Thajskem, jsou všude v každém chrámu a stále jich alespoň několik doutná. Tiše procházíme kolem několika soch a sošek Budhy, jsou pozlacené nebo zlaté, to nevím, výzdoba je jako všude nádherná, rád bych udělal snímek, ale nějak mám pocit, že to sem nepatří, že bych narušil jakousi posvátnou atmosféru toho místa, tak jen tiše procházím, sleduju kde je Káťa a vnímám sílu toho místa. Najednou blesk a cvak a zase blesk a cvak a všude se motající malá Japonka střílí blesky jak o závod. A je po atmosféře. Udělám si taky dva snímky a odcházíme ven, do horka.
Je tu místo, turisticky známé, v kořenech stromu zarostlá socha - hlava Budhy. Kus před ní je zábrana z lana, která nedovolí přijít až k hlavě. Místo je samozřejmě stále obklopeno fotícími turisty, museli jsme vystát malou frontu než na nás přišla řada. Zvláštností také je, že člověk nesmí u hlavy stát, musí si pokleknout nebo dřepnout. Nesmí být prostě výš než budhova hlava. Hlídal to tam takový malý stařík, ale nikdo si nedovolil nepokleknout nebo nedřepnout, pokud ano, hned byl u něj a cosi štěbetal. Každý se podřídil.
Dojeli jsme k jakémusi pobořenému chrámu, zbyly jen obvodové zdi a když jsme vešli do prostor, které kdysi byly jistě nádherně vyzdobené, na vyvýšeném pódiu před námi opět seděl kamennný Budha v jedné z jeho mnohých podob. Kolem nás se vynořili dvě postarší Thajky, něco švitořily a do rukou nám podávaly krásné květiny a kynuly ať jdeme dál k Budhově soše. Ty se anglicky ani nepokoušely mluvit, něco nám nesrozumitelného žvatlaly a spíš posunky naznačovaly, ať jdeme dál. Té co mi nabídla na výběr sbírku náramků a přívěsků jsem udělal radost a koupil si jeden se symbolem Budhy ajednoho z chedí (ty jehlany jejichž význam nám uniká, pokud se tím nebudeme zabývat). Druhá nám nabídla svíčky k zapálení a vonné tyčinky a ukazovala, kde je můžeme zapálit. Nohy Budhy byly polepené malými zlatými lístečky, celá chodidla, velký nárt i kus holeně, socha je samozřejmě v nadživotní velikosti, tak jako naprostá většina soch Budhy, tedy těch, ke kterým lidé přistupují. Samozřejmě si můžeš koupit malou sošku, ale to je o něčem jiném. Dala nám každému po jednom lístečku, opatrně, aby ho vánek neodvál, je slabší než vlas, ale má 24 karátů. Je to jako alobal od čokolády, ale mnohem tenčí a jemnější a velký asi jako poštovní známka. Je mezi dvěma krycími papírky a Thajka nám pomáhá ty naše nalepit na správné místo. pak je ještě uhladí nějakým voskovým papírkem aby se dokonale přilíply k materiálu sochy a naznačuje nám sepjatýma rukama, co máme dělat a přitom si zřejmě něco přát. Úžasný a silný moment. Vůbec jí nemáme za zlé, že po nás chce pár batů, při vzpomínce, kde nejspíš žije, jí vyplácím její malý výdělek a se smíšenými pocity odcházíme ven. Když se o tom všem bavím s Káťou s uspokojením zjišťuji, že má stejný náhled na věc a cítí to podobně. Na tom Thajsku fakt asi něco je...
Na jiném místě jsme svědky nějaké hromadné bohoslužby, desítky lidí jsou shromážděny v jakémsi ohromném ozdobeném stánku, poslouchají se sepjatými dlaněmi nějaké kázání, my procházíme kolem a zase cítím, že jsme tam navíc, bílí, zpocení a nechápající staleté rituály a zvyklosti, okouníme a nevíme pořádně oč jde. Bosi vcházíme do velkého chrámu, hned za vstupem je obrovská, asi 12m vysoká socha Budhy, celá pozlacená. Nádhera. Před sochou zase klečí mladí, staří, někdo zapaluje vonné tyčinky a s nábožnou úctou vzhlíčí k mohutné a krásné soše. Opravdu se píše rok 2009? Jistě, v Thajsku mají dokonce rok 2252...tak co mě překvapuje? Oni totiž používají dva letopočty. Oficiální je samozřejmě ten náš, ale pak je tu ten druhý. Z webu...Buddhistická éra začala o 543 let dříve než křesťanská. Začíná dnem prozření (úmrtí, vstupu do Nirvány - jak kdo chcete) Budhy. Proto rok 2009 je v Thajsku rokem 2552. Průvodce nám slíbil, že se ještě podíváme na sloní cirkus. Přímo ve městě je vyhražený prostor sousedící s parkem, kde rostou krásné palmy a jsou jezírka plná ryb, ale i zcela opuštěná, plná kalné, špinavé vody, do které spadnout asi by byl s člověkem ámen. Už z dálky vidíme slony, tady jsou prakticky ve městě, nemá to ten dobrodružný nádech jako posledně v Kanchanamburi, ale slon pro nás asi vždycky bude velkou atrakcí. Jsou zase v bezprostředním kontaktu s lidmi, zrovna v jakési volné neohraničené manéži kolíbá chobotem nad hlavou malé dívenky, jako by jí hladí a ona stojí a piští, jak to malé holky dokonale ovládají. Kolem se tlačí spousty lidí, nechybí prodavači se svýmim vozíky, nabízejí něco k snědku i pití, nás čeka za chvíli oběd, necháváme je tedy pro tentokrát být. O kousek dál vidíme, že tu nabízejí projížďku na slonech, tentokrát v ulicích města. Inu, opravdu jiný kraj.
Nasedáme opět do našeho mikrobusu a sledujeme staříka, který se zkušeně se svým vozem proplétá změtí ulic až zastavujeme někde v postranní ulici, daleko od slonů a městské vřavy. V restauraci jsme úplně sami, asi jí vyhradili jen pro nás. Nejprve se jdeme trochu umýt a poak už si u stolu vybíráme z několika míst. Přisedli si k nám dva mladí Němci, kluk s holkou. Národy se mají sbližovat, tak se pokouším o jakousi konverzaci, zatímco si nabíráme rýži, kousky kuřecího a zase spousty zeleniny. Prohodíme pár frází, anglicky umí jen ona, klučina je klasický tuhý Němec, ale jsou docela sympatický pár. Jíme, pijeme a rozebíráme s Kateřinou dosavadní průběh výletu. Čeká nás ještě letní královský palác.
Po jídle zase vyrážíme a jedeme několik kilometrů městem a pak kamsi na jeho okraj. Sluníčko krásně pálí a když opouštíme klimatizovanou kabinu našeho vanu dostáváme pořádnou ránu horkým vzduchem. Jsme v tropech.
Letní královský palác se rozkládá na docela velké ploše a je kompletně oplocen. Do parku se vchází přes bránu s uniformovanými strážci, kdo nemá, musí si koupit vstupenku. My jí měli v ceně zájezdu. Parky jsou bezvadně udržované, hned u vchodu je možné použít elektrovozítko, něco jako golfový vozík. My jdeme po svých. Prošli jsme si místní muzeum se spoustou dobových černobílých a zažloutlých fotografií, prošli se parkem a obdivovali scenerie jako z pohádky. Parkem protéká kanál nebo rameno řeky, na několika místech přemostěné krásně zdobenými mosty. Jsou tu i brány, kde stojí stráž, chlapci jsou jako vytesaní, ani se nehnou. V tom vedru a v té upnuté uniformě to musí být docela síla. Při přechodu jednoho můstku jsem ho konečně spatřil. Koukám do vody a najednou se hladina zavlnila a z vody se vynořila hlava ještěra. A je to tady! Prý tu nic nebezpečného nežije. A tady v pohádkovém parku na mě civí z vody jen pár metrů ode mně potvora jak z Jurského parku! Je to jako krokodýl, na délku má asi 1,5m možná víc. Vzrušeně přivolávám nějaké kolemjdoucí Thajce, starší paní se podívá kam jí ukazuju a jen tak suše prohodí něco jako...to je thajský varan...a jde dál jako by se nechumelilo. A já zírám a fotím, ale mám nasazen jen základní objektiv, škoda. No, potkat ho na břehu by asi bylo zajímavé. Jsem docela rád, že stojím na mostku. Varan po chvíli zmizel pod hladinou a my pokračovali v prohlídce. U východu z parku byla restaurace nebo něco jako ovobar, dali jsme si tu vychlazený ovocný džus, před chvílí vymačkaný z manga, super. A zase do mikrobusu a protože to byl poslední bod našeho výletu, nabíráme směr na hlavní město. Koho aspoň trochu zajímá thajská historie, má rád ruiny, chrámy, palmy a slony, do Ayuthaye by měl určitě zajet.

Jedeme na Baiyoke II tower...
Docela mě překvapilo, že v našem průvodci je o tomhle 304m vysokém hotelu jen krátká zmínka a nijak zvlášť nenabádá k jeho návštěvě. Já myslím, že za návštěvu určitě stojí. Hotel leží poměrně hluboko v moderní části Bangkoku a je obklopen dalšími mrakodrapy. Dva týdny, které jsme pro naši cestu měli vymezeny jsou žalostně málo, a tak jsme se snažili do nich vměstnat maximum. Historie pro tuto chvíli bylo už dost, podíváme se na Bangkok z jeho modernější stránky. Neocenitelné
informace nám opět poskytl skorošvagr Míra, při své poslední návštěvě se Soňou se na zmíněný mrakodrap vydali a nám pak mohli poskytnout přesné informace jak se k němu dostat. Pojedete autobusem č. 60, průvodčí řeknete baiyoke tower a ona vás upozorní. Tak jo. Den jako stvořený pro návštěvu 300m vysoké rozhledny, ona je totiž nahoře otočná vyhlídková plošina a to je něco pro nás. Ten den byla obloha jen tu a tam pokryta malými mráčky. Sice vedro, ale krásně.
Míra nás poučil, že nemá cenu moc špekulovat nad systémem místní MHD, prostě až pojede č. 60, mávni, on zastaví a pojedete. Buď vás na další zastávce vysadí nebo jedete správným směrem. Došli jsme k jedné ze zastávek, kde jsme ve změti thajského a pro nás nesrozumitelného písma našli i číslo 60. Zkusíme to, třeba tudy pojede. U zastávky už stál hlouček místních, tentokrát žádní turisté, jen my. Projelo několik autobusů a my aspoň pochopili jak se nastupuje. Autobus jede třeba ve třetím pruhu ze čtyř a nezajíždí ke každé zastávce. Když místní zahlédli své číslo, začali zuřivě mávat a odvážně se vykláněli do silnice až si jich řidič všiml a podle situace buď zajel k chodníku nebo se k němu jen přiblížil a zastavil a lidi honem nastoupili do autobusu. Trochu divočina, ale zase zcela bez nějakého nadávání, ohrožení chodců nebo troubení řidičů. Jo, troubí, ale aby o sobě dali vědět. Konečně se objevila šedesátka, bylo nás víc čekajících a vyšlo to tak, že mohl zajet až k chodníku. Paráda. Jen zastavil asi o 20m dál než jsme stáli, museli jsme trochu popoběhnout. Skočili jsme do autobusu s drobnými v kapse a hledali průvodčího. Byl to trochu obtloustlý mladík, kterému jsem řekl kam jedeme, on jen kývl a s úsměvem opáčil "oukej" a ztratil se někde vzadu. Platit nebudeme?
Jeli jsme poměrně časně dopoledne a Míra zmiňoval, že se v nějakých časech nebo vybraných linkách neplatí, průvodčí si jen vyplňuje nějaký seznam. Snad počítal cestující. A opravdu, po chvilce jsem zahlédl našeho mladíka, jak si něco do bloku zapisuje. V busu jsme vzbudili jen malou pozornost, šlo zřejmě o nějaký "šichťák" a zase jsem si mohl dopřát kontaktu s místními. Někteří měli na obličeji roušku, ale většina ne. Autobus patřil k té nejzákladnější kategori, tedy bez klimatizace, jen s několika malými ventilátory u stropu, které se marně snažili rozproudit těžký, dusný a vlhký vzduch. Za pár minut jsem cítil, jak mi stékají čůrky potu po zádech, za ušima i leckde jinde. Katka na tom byla podobně. Autobus byl plný místních a jestli jsme měli něco chytit, tak tady to bylo ideální. Zvědavě jsem pozoroval měnící se ulice, náměstí, zlaté chedí byly samozřejmě i tady, ale zdálo se mi, že mnohem méně. Jeli jsme docela dlouho, ale nějaké zácpy na ulicích nebyly. Několikrát jsem oknem mezi vysokými budovami zahlédl i náš mrakodrap, věřil jsem tedy, že jedeme správným směrem. Pak najednou přistoupil průvodčí a pokynul nám se slovy a se snad nikdy nechybějícím úsměvem "nekst stejšn sér" .
Vypadli jsme z autobusu a ocitli se v ulici plné lidí a zase stánků a stánečků, ale i honosných obchodů a bank, hotelů a různých správních budov nejspíš. Byli jsme v úplně jiném prostředí než před hodinou, když jsme přišli na zastávku. Hlavy jsme si mohli vykroutit jak jsme si prohlíželi výškové budovy, na mnohých z nich byla jména známých západních společností, jestli je někde globalizace opravdu patrná, tak v téhle části města andělů teda dokonale. Ale kde je naše věž? Po chvilce ji objevujeme a vydáváme se proudem lidí správným směrem. Procházíme tržištěm, kterému to naše vietnamské v Potůčkách může být tak maximálně vzdáleným bratrancem, spousty nejrůznějšího zboží a zase jídlo, lidi se proplétají jak mravenci, tady je to opravdu tělo na tělo. V jednom z obchůdků si kupujeme kšiltovky, Slunko pálí na plné pecky a tentokrát se s obchodníkem ani nesnažíme smlouvat. Tenhle na to nevypadá a navíc 100batů za poctivou kšiltovku je více než dobrá cena. Prodrali jsme se davy lidí, turistů tady bylo hodně málo, projevuje se jistě i fakt, že jsme do Thajska přijeli v době před začátkem hlavní sezóny. A je to dobře. Proud lidí nás donesl až k hotelu, vypadá nádherně a přepychově, je v něm nekolik stovek pokojů a spousty atrakcí jak zjišťujeme na informačních tabulích ve vestibulu. Nás ale zajímá jen vyhlídková plošina. Kupujeme dvě vstupenky po 100Bt, v ceně je prý i jeden drink v restauraci v 83 patře. Super. Liftboy nás navádí k výtahu, jsme v něm sami dva a když se rozjedeme, otevírá se nám nádherný výhled. Výtah totiž stoupá po vnější stěně hotelu a my tak můžeme pozorovat prostor kolem nás. Nádhera. Stoupáme poměrně rychle, výtah znatelně zpomaluje a my vcházíme do velké okrouhlé prosklené haly, která obkružuje hotel. Pomalu jí procházíme a obdivujem na jedné straně vystavená umělecká díla týkající se thajské historie a na starně druhé výhled z prosklených stěn. Na každé světové straně je deska s fotografií a popisem toho co vidíme před sebou. Snadno tak nacházíme naší ulici Khao San a teprve odtud vidíme, jak daleko jsme se dostali. Ale to nejlepší nás teprve čeká. Spěcháme k dalšímu východu, abychom se dostali ještě o patro výš. Vystoupáme několik schodů v temné chodbičce vyzdobené nějakými kosmickými motivy a jsme venku. Rozhled nám vyráží dech. Jsme na vzduchu, 300m nad ulicemi Bangkoku a plošina se s náma pomalu otáčí! Tady nahoře alespoň trochu povývá větřík, je to moc příjemné. Nejsme takhle vysoko poprvé. V otevřených dveřích Anduly jsme oba stávali ještě o stovky metrů výš a o létání ani nemluvě. Takhle na vyhlídce a v téhle výšce jsme ale byli spolu naposledy v Paříži na Eifelovce a to už je přece jen pár let zpátky. Rozhlížíme se kolem a obdivujeme výhled. Plošina se téměř neslyšně pomalu otáčí a my objevujeme tu golfové hřiště, tam zase bazén i s palmami na střeše nějakého hotelu. Rovné autostrády i koleje nadzemní dráhy, mimoúrovňové křižovatky o nichž naši stavaři a dopravci můžou jen snít. Odtud je krásně vidět, jak je město rozlehlé a jak tu expanduje moderní výstavba. Jsme daleko od historické části a zlaté kužely je odtud docela obtížné zahlédnout. Ale je vidět i spousta parků, zeleně je v téhle železobetonové džungli ponechán nějaký prostor, vidíme několik velkých parků. Když jsem sbíral informace pro naší cestu, většina se o Bangkoku zmiňovala nepříliš lichotivě, vyzvihoval se hlavně smog ležící nad městem, my naštěstí máme úplně opačnou zkušenost. Asi jsme měli štěstí a byli jednou ve správnou chvíli...atd. Konec rozplývání, výhled je úchvatný, cedule nám ukazují jak daleko jsme od různých metropolí, Paříž je udána asi 9 446km vzdušnou čarou. No pěšky bych to jít nechtěl. Poslední pohled do dálky a už spěcháme do restaurace. Všude je poloprázdno nebo spíš prázdno, naprosto ideální. Usmívající se Thajka nás vítá před barem a nabízí místa k posezení. Vybíráme si tak, abychom měli nezakrytý výhled z prosklené stěny. Číšník nám podává nápojový lístek a za chvíli už přináší ovocné džusy s brčkem a třešničkou vetknutou do okraje sklenky. Sedíme v restauraci až u nebe (hotel se taky jmenuje Sky hotel) a upíjíme pomerančový džus. Není to pohádkové? Dole stovky metrů pod námi klokotá svým životem jedna z nejlidnatěších metropolí Asie, kdesi v uličkách v zákoutích zapadlých barů možná drogoví mafiáni spřádají své temné plány a my si tu usrkáváme lahodný nápoj a ještě na chvíli se oddáváme pocitu volnosti a svobody. Ale všechno musí skončit a tak se i my vydáváme spolu s několika dalšími bělochy výtahem dolů, zpátky do reality. Bylo to moc pěkné a opět můžu jedině doporučit. Pokud bude vhodné počasí, určitě navštivte Baiyoke II tower.
A jsme zase v mraveništi lidí a aut, lomoz ulice se snaží vytřást nádherné dojmy z věže, je to svým způsobem podobné pocitům, které jsem měl po seskoku padákem. Vyskočíš z řvoucího letadla, několik sekund ti sviští kolem hlavy jen vzduch, pak otevřeš padák a je neskutečné a nádherné ticho, jsi tak vzdálen tomu pozemskému hemžení a pinožení. Pak ale přijde přistání, v našem případě (staré kulaté padáky) občas docela tvrdé přivítání a jseš zase v tom. Hluk, volání, nadávání kohosi na cosi, zase ten přízemní běžný ruch. Kde zůstalo to ticho a nádhera ? No tam nahoře, stejně jako tady.
Stále je co sledovat a pozorovat, vydržel bych takhle procházet po bangkokských ulicích celý den. Je to tu tak jiné.
Prošli jsme si taky nějaké nákupní centrum, nadchody i podchody, vyzkoušeli zase bankomat a koupili trička se slony. Po krátkém konverzačním cvičení se sympatickou Thajkou jsme našli i autobus č. 60 jedoucí naším směrem a vyrazili zpět do našich končin. Stačí pár nocí a už k určité oblasti získáš jakýsi vztah. Tentokrát byla průvodčí starší žena, tvářila se docela komisně, ale i jí jsme poprosili, aby nám dala vědět až budeme tam někde "u nás"...Bylo odpoledne a platili jsme jízdné, neuvěřitelných 7Bt (cca 3,50Kč)...a jeli jsme zase skoro hodinu městem. Místa jsme sice moc nepoznávali, ale v jednu chvíli se ta dobrá žena odkudsi vynořila, vykouzlila zářivý úsměv a na další zastávce nás vypustila ven. Ještě nám i zamávala.
Máme čas, stihneme i Golden hill, další z památek hodných návštěvy. V popisu bych se jen opakoval, nádhera, zlato, zouvání. Thajci a jejich mniši v oranžovém, přecházení čtyřproudých silnic, okukování stánků a všude kolem tuk-tuky, jejichž řidiči neustále volají, že nás odvezou kam budeme chtít....růžové a žluté, ale i modré taxíky, sem tam nějaká postava ležící na kartónu někde v zákoutí....a horko, pořád je přes 30, ale neprší. Procházka to byla moc příjemná, o radu jsme museli poprosit místní, pomohla nám starší Thajka, která sice nerozumněla mapě, ale když jsme zmínili jméno památky, rozzářila se a hned nám ukázala kam se máme vydat.
A už se blíží naše cesta na ostrov Ko Chang....





3. část: Výlet k mostu přes řeku Kwai, bamboo raft a sloní tábor...

6. listopadu 2009 v 16:38 | Vašek

Tak tedy pár řádků o výletu k řece Kwai. Ráno jsme přesně podle instrukcí čekali před naším hotelem a pozorovali dění kolem nás. Brzy se objevila dívčina, evidentně zástupce cestovky, sebrala nám náš lístek, polepila nás nějakými růžovými trojúhelníčky, usmála se, něco zaševelila a zmizela. Po chvíli přijely tři mikrobusy, některé zpola naplněné Evropany a Asiaty (Japonci jsou taky všude) a za další chvíli nás ta "naše" spolu s dalšími pomocnicemi rozdělili do aut a my se vydali na cestu.
V mikrobusu bylo zanedlouho docela chladno, řidič pustil klimatizaci naplno, ale ta se dala vypnout nad každým sedadlem, takže po chvíli nám bylo fajn. Cesta ubíhala rychle, řidič to kalil slušnou rychlostí, jak by taky ne, jejich silnice jsou jak vysoustruhované, žádné díry nebo výmoly, vyježděné koleje jsem neviděl nikde. A že tu jezdí kamióny a náklaďáky je samozřejmé. Hold asi tropy dělají taky své. Nebo i tady to dělají tak nějak jinak než u nás? Nevím. První část cesty uběhla rychle, městečko Katchanamburi ve stojmenné provincii, jak se cíl naší cesty jmenuje je asi dvě hodiny jízdy z Bangkoku a po cestě jsme měli možnost prohlédnout si jak žijí lidé mimo velkoměsto a bylo se na co dívat. Samozřejmě naši pozornost poutaly palmy, kterých bylo všude poměrně hodně a všudepřítomné zlaté jehlany, zvané chedí, které jsou součástí budhistických chrámů....
Jeli jsme už skoro dvě hodiny a krajina se začala měnit z roviny na pahorkatinu a brzy se po levé straně začaly objevovat pořádné kopce. Oblast, kam jsme mířili je protkána sítí řek, které stékají z hor porostlých bujnou vegetací, tady je pravá džungle a jestli se někde vyskytují thajští tygři a jiná divoká zvířata, je to právě tady. Divoké hory, po jejichž hřebenech prochází hranice s Barmou (dnes Myanmar) jsme měli téměř na dohled, ale ty nejsou cílem naší výpravy.
Městečko Katchanamburi by bylo menším ospalým městem, nebýt mostu, který za druhé sv. války v nelidských podmínkách stavěli váleční zajatci, hlavně Britové, Holanďané a další (nad lokomotivou u vstupu do muzea byla i stará československá vlajka) ubožáci a zapomenout by se nemělo na tisíce Thajců, kteří zde také trpěli. Most sice údajně nemá se slavným románovým (i filmovým) jmenovcem mnoho společného, snad jen to podstatné, tedy že ho stavěli váleční zajatci a i jeho historie je velice zajímavá, ale nepíšu o historii mostu, ale o našem výletě k němu, že.
Město samo bylo plné turistů ze všech končin světa. Po krátké instruktáži naší sympatické průvodkyně (zajišťovala ale jen přepravu) jako kdy se zase sejdeme u mikrobusu, jsme se rozešli a my zamířili k prvnímu cíli našeho výletu. Řeka protéká těsně vedla městečka, takže k mostu to není daleko. Asi 300m dlouhý s několika oblouky a kolejemi uprostřed, ztrouchnivělé trámy a mezery mezi nimi, kterými byla vidět hladina hnědé řeky. Nevím, jak se řeka vlastně ve skutečnosti jmenuje, název Kwai si Thajci údajně vypůjčili právě ze slavného románu. No ale nádherné pohledy se naskýtají na každém kroku. Široká řeka, na březích lemovaná hustým porostem, sem tam nějaká palma a na straně u městečka řada restaurací přímo na břehu. Bylo pod mrakem, ale horko a vlhko. Všudepřítomné stánky s ovocem, cetkami, obchody a obchůdky, všude plno lidí. A psi. Ti mají asi v Thajsku jakési priveligium, že si jich nikdo nevšímá, všude pobíhají a jsou často nemocní. Alespoň různé lysiny na kůži nesvědčili o jejich dokonalé kondici. Jsou pohublí, ale ne vychrtlí a lidí si taky moc nevšímají.
Na mostě postával chlapík, kterého jsme viděli i na Mírovo videu. Hrál na housličky různé melodie a samozřejmě i tu známou právě z filmu Most přes řeku Kwai. U jedné restaurace měli atrakci v podobě nakrátko uvázaného malého tygříka. Na krátjém provazu byl připoután k větší desce položené na stole, vedle kterého seděla thajka, asi hlídačka toho malého chudáčka. Pro děti i dospělé jistě atrakce, takhle zblízka živého tygříka přece jen tak neuvidíme, nám ho bylo ale líto. Sloužil jako upoutávka mnišského kláštera, který je nedaleko a kam se také pořádají výlety pro turisty (jestli bude nějaké příště, tak to bude další náš cíl). Je to klášter v džungli, kde žije asi 12 mnichů a snad 16 tygrů různého stáří. Jsou sice za plotem a mají tam i klece, ale jinak s mnichy žijí v nevídané pospolitosti. A je tam spousta dalších zvířattaková tak trochu jiná ZOO. Ono je tu pro nás těch odlišností od našich zvyklostí spousta. Nojo, jsme hold přece jen v jiném koutě té naší koule. Fakt dost jiném. Pokud jde o onen most a výlet k němu. Bez ohledu na souvislosti s románem nebo filmem (ten se natáčel na Srí Lance, takže reálie jsou podobné, ale z jiné části světa), bych s klidným svědomí každému cestu sem jedině doporučil. Určitě to stojí za to.
Takže jsme prošli most tam a zpět, okoukli co se okouknout dalo a sešli se v plánovaném čase u mikrobusu. Čekala nás cesta asi 20km kamsi na oběd. Jeli jsme docela divočinou, občas jsem z okna auta zahlédl rostliny, které jsem v životě neviděl snad ani na obrázku. Dojeli jsme k řece a sešli z mírného svahu k jakýmsi spojeným chýším nebo jak to nazvat, které se lehce pohupovaly na vodě. Byly na pontonech a nás tamčekal oběd. Trochu v kontrastu s bambusovými klacky z nichž byla podlaha se vyjímaly modré plastové židličky jak z Ikei. Museli jsme se zout a na stolech v prostředku té podivné, ale krásné chýše jsme si nabírali jídlo do talířů. Dva druhy rýže, spousta zeleniny, kuřecí kousky, omáčky kořeněné více nebo méně, no zase bašta jak se patří. Opravdu mi thajská kuchyně moc chutná. A ještě v takovém prostředí. Sedím, žvýkám sousta a sleduju čilý ruch na řece. Štíhlé čluny s několika pasažéry a jedním domorodým lodníkem, který řídí loďku. Jezdí docela rychle, zpěněná stříkající voda před přídí a nezakrytovaný motor s dlouhatánskou hřídelí se šroubem, který mizí ve vodě. No za pár minut, po jídle jsme vyfasovali záchranné vesty a do jednoho takového člunu se nasoukali. Nádhera. Sedím kousek od hladiny hnědé řeky a pořád čekám, kdy se z vody vynoří rozšklebená tlama nějakého obrovského krokodýla nebo se zavlní tlusté tělo anakondy. Tady by fakt mohly žít. To ty filmy, asi. Žádný krokodýl ani jiná potvora se na nás nevrhli a my po asi dvoukilometrové plavbě proti proudu dopluli k jakési zátočině, kde byl u stromu uvázán bambusový vor, na který jsme opatrně přelezli. Loďka odplula asi 100m od nás a zbytek cesty nás z povzdálí doprovázela. Thajec na našem bambusovém voru s pádlem řídil v docela slušném proudu naše podivné plavidlo a my se nechali unášet fantazií i proudem špinavě hnědé řeky. Paráda. To je relax. Obklopeni tropickou džunglí kdesi hluboku v jihovýchodní Asii nás unáší nás řeka, ve které žije kdoví co a my sedíme na pár bambusových kládách, svázaných provazy. Kde zůstaly počítače, internet, televize, řvoucí smradlavé auťáky a podobné vymoženosti naší techno civilizace? Tohle je návrat ke kořenům. Bohužel to celé trvá moc krátkou dobu, za zákrutou řeky se objevuje bambusová restaurace s naší mávající thajkou a za chvíli se už zase obouváme a spěcháme k našemu vanu. A teď hurá do sloního tábora, kde nás čeká sloní trek do džungle. Už se nemůžu dočkat. Počasí je super, je pod mrakem, ale pršet nebude, je horko a vlhko.
Cestou se ještě stavujeme u vodopádu, který padá z mohutných kopců, je tady opravdová divočina na dosah a my sbíráme dojmy a zážitky, popsat se nedá ani zlomek toho co cítíš, vidíš a hlavně vnímáš. Ačkoli voda padá ze skal na které stéká z vysokých kopců, které jsme při příjezdu viděli, je voda příjemně vlažná. Při strmém výstupu se brodíme vodou stékající po skále a nohy nekloužou, na kamenech není sliz, chybí tu asi nějaké řasy. Nohy netrnou ve studené vodě, jak by se u takového vodopádu asi čekalo, je to příjemné a osvěžující.
Už při příjezdu do tábora vidíme několik slonů. Úžasné!! Jsou jako ti co jsme viděli v zoo, ale tady není plot ani ohrada, jen co vystoupíme z auta, jsme jim nablízku. Obrovská zvířata se svým chobotem a typickým máváním velkýma ušima. Jo, stojíme pár kroků od velkých slonů a zvědavě si je prohlížíme. Je vedro, proto asi tak intenzivně mávají těmi svými plachtami kolem hlavy. Ujímá se nás nějaký mladík a po dvojicích nás směřuje k jakési rampě z kůlů, na tu vylézáme a už přichází první slon se sedačkou na hřbetě, uvázanou provazy kolem jeho těla. Vůdce zavádí slona pod rampu, první dvojice, mladičké japonky z Tokia se smíchem a pro nás zcela nesrozumitelným švitořením vylézají po schůdcích na sloní hřbet a usazují se v sedačce. A už je tu naše slonice. Jakoby na pozdrav zvedá svůj chobot, snažím se na něj sáhnout, je tak živý, tuhý, přitom ohebný a cítím v něm každičký sval. Asi jen chtěla nasát pach těch podivnýchrůžových a zpocených bytostí, jsou tak trochu jiní než její lidi, kteří se o ni starají. Náš vůdce je vlastně malý kluk, tak maximálně 12 let, odhadujeme. Se slonicí si ale umí poradit bezvadně. Už i my sedíme v sedačce a vyjíždíme v malé sloní karavaně, čítající 4 slony do blízkého podrostu. Klučina si pořád prozpěvuje, prohodíme pár konverzačních frází, pak se ho ptám, jestli zná Česko, odpovídá jako všichni dotázaní, že ano, že je to krásná země. Že by se tyhle fráze učili ve škole? No třeba Česko opravdu zná, ono né všechno v Thajsku je opravdu tak, jak to vypadá na první a ještě k tomu zběžný turistický pohled....to jsem se přesvědčil mockrát. Vede naší slonici hlouběji do džungle a já zvědavě pozoruji přírodu kolem nás. Nejbližší okolí sloní stezky je značně zdevastované slony, ti nešetří zeleň na stromech a keřích kolem nás, svým chobotem si tu a tam kus uškubnou, aby taky ne. Kolem nás jsou vysoké keře i stromy, palmy jsou dál, tady rostou nějaké listnáče a sem tam se objeví krásné barevné velké květy. Je říjen a tady něco i kvete. Jak to tu vypadá v květnu? Na vegetaci je vidět bohatý přísun vody, je zelená jak jen zelená může být a úplně je vidět, jak je šťavnatá a pro slony je jistě pochoutkou. Ale pozor, u jednoho keře nás Kim (jak se náš vůdce jmenuje) varuje, ať se odtáhneme z dosahu jeho ostnů, že by nás škrábnutí pálilo celý den. Nojo, jsme na prahu džungle, přece jen musíme dát pozor co se kolm děje, nejsme na procházce v březovém lese. Kolem nás prolétávají sametově černí motýli, velcí jako malý ptáček. Neposedí a mně se nedaří žádný pokus o fotku. Škoda. Slonice se mírně pohupuje a s jistotou své mnohasetkilogramové převahy nad vším co jí přijde do cesty nás pomalu unáší po stezce, která se klikatí na úpatí několikasetmetrových strmých kopců. Pohled nahoru nad stromy, na vrcholky kopců je úchvatný, támhle, nedaleko jakési rozeklané skály krouží nějaký dravec...a my ho tiše sledujeme ze sloního hřbetu. Vybavují se mi úryvky z dobrodružých knížek, které jsem jako kluk hltal, představuji si jednoho z mých oblíbených hrdinů, Alexandra Humboldta z bezvadně napsané knížky "Za obzorem čeká svět", kde byly podobné scenérie popisovány (A.H. sice nikdy v Thajsku nebyl a na americkém kontinentě sloni nežijí, ale mám na mysli spíš podobnost cestovatelskou) a teď jsem sám v podobném prostředí. Takhle se plní dětské sny...
Ale i naše výprava za slony má brzy skončit, při návratu do tábora projíždíme kolem chýší se střechou z vlnitého plechu, na šňůře jsou pověšené jakési svršky a okolí příbytku je jen uschlé bahniště. Až se mi srdce svírá, takhle tedy žijí ti, co nás teď povozili na svých slonech a večer ulehnou v těchhle, no domek se tomu říct nedá, tak teda snad příbytcích. Je to jiný svět. O to větším kontrastem působí usměvavý snědý mladík, který s digiťákem pobíhá kolem naší výpravy a cvaká snímky. Po návratu do tábora si nás prohlíží mladá thajka s nějakým svazkem papírů nebo čeho v ruce a když nás pozná, s odzbrojujícím úsměvem nám nabízí fotku v papírovém rámečku na které se okamžitě poznáváme na hřbetě slona! No nekup si to!
Někde v těchhle chatrčích tu tedy musí být minimálně jeden počítač a barevná tiskárna, brrr a já byl rád, že jsem v divočině, daleko od mých kamarádů počítačů a všeho toho hardwaru, kterým se zaobírám denodenně. Thajsko je opravdu plné protikladů. Ovšem pro turisty udělají první poslední. Jako malou odměnu slonici za povození a záverečné povyražení pro nás si za pár batů kupujeme trsy banánů a krmíme naše sympatické zvíře. Slonice si bere svým chobotem s naprostou jistotou nejprve po jednom a když místní se smíchem Katku upozorní že jeden je málo, ať jí podá aspoň trs tří banánů, slupne co jí podáme. Máváme na rozloučenou slonům i jejich šikovným vůdcům a zase nasedáme do auta. Tentokrát nás čeká jízda po železnici smrti (opět vazba na most stavěný válečnými zajatci).
Jedeme poměrně dlouho po písčitých cestách uprostřed bujné vegetace a najednou, jak to v tropech bývá se spouští liják. S obavami sledujeme jak se pomalu písčitá cesta mění v blátivou, ale to už dojíždíme k vlakové zastávce. Ta se ani tak moc neliší od našich, co stojí kdesi na venkově osamoceně, jen ta okolní příroda je úplně jiná. Jak déšť náhle začal, tak rychle skončil. Naše thajská průvodkyně to samozřejmě zná, nechala nás v autě dokud déšť neustal a pak jsme se hned přesunuli na menší betonový perón. Vyhlížím vlak, čekáme docela dlouho, pak se najednou objevuje, starší dieselová lokomotiva táhne za sebou několik vagónu, jak jsem měl načteno z webu, jejich 3. třída bez klimošky, zato s dřevěnými lavicemi. V Thajsku jezdí prý tři druhy vlaků. Ten, který pro nás přijel, asi i proto že jezdí na téhle turistické části tratě je nojobyčejnější, ale běžně v Thajsku jezdí i moderní klimatizované soupravy. Tahle trať je využívána i místními, pro turisty je ale jízdné několikanásobně dražší (vzpomínám na diskuze našich politiků o zavedení dvojích cen, tady je to normální a nikdo se nad tím nepozastavuje). Usedáme na dřevěné lavice, pod stropem je několik ventilátorů, které se snaží ve vagóně udržet snesitelnou teplotu a z otevřeného okna zvědavě sleduji thajský venkov. Po chvíli se odkudsi vynořila stará vrásčitá thajka, ta snad musí pamatovat Budhu ještě jako kluka, říkám si v duchu...nabízí nějaké sušené sladké ovoce, dokonce i něco jako brambůrky, ne, děkujeme, nechceme...no nic, pomalu se šourá dřevěným vagónem a určitě brzy něco prodá. Za chvíli se objeví chlapík, který se snaží pro změnu prodat chlazené nápoje v plechovkách, ale i čerstvé ovoce. Ve vagónu převažují turisté, ozývají se hlasy v různých jazycích, jednoznačně převládá angličtina. Cestuje s námi i několik domorodců, které zvědavě po očku pozoruji, ale pro ně je společné cestování s těmi upocenými a hlučnými turisty už zcela běžné, věnují nám jen nejnutnější pozornost. Odkud a kam asi jedou? Co vezou v košících co položili na podlahu? Na rozdíl od věčně uřvaných Němců, kteří na sebe pokřikují nedaloko nás, sedí tiše a jen tlumeně si něco povídají. Jsou jen přes uličku, ale sotva zachytím jen jakési nesrozumitelné žvatlání. Průvodčí je jako vystřižený z reklamního žurnálu vlakové společnosti, mladý, štíhlý v upnuté uniformě nás bělochy přehlédne pozorným pohledem a věnuje se hovoru s naší thajskou průvodkyní, která s ním vyřizuje lístky. Mám dojem, že v Thajsku asi funguje jakási přirozená úcta a respekt vůči úředníkům a těm uniformovaným obzvlášť. Mockrát jsem si všiml, že ať je to řidič autobusu, průvodčí ve vlaku nebo úřednice v muzeu, na místní jaksi samozřejmě platí že co řeknou, to je dáno. My a ostatní západní turisté jim v tom s naším přezíravým postojem k autoritám asi občas uděláme trošku vzrůšo, ale pokud jde o nás, nedělali jsme potíže.
Krajina se mění jako na filmovém plátně kde běží cestopisný film, nevíme na kterou stranu se dívat dřív. Projíždíme chvíli klidnou rovinou s palmovými háji, za chvíli se objeví plantáže s čímsi co mi nejvíc připomíná konopí, nevím. Mohutné kopce v dálce se halí do mraků a na druhé straně se za chvílihluboko pod námi, teď jedeme pro změnu po úbočí nějaké hory, klikatí hnědá řeka se svými zákruty a ostrůvky. Nevíme kam dřív koukat, zrovna projíždíme jakousi úzkou soutěskou, na skálu naproti oknu si skoro můžu sáhnout, jedeme zase po jakémsi dřevěném mostě, je vysoký a já doufám, že tu nestojí od války....muselo to být peklo, budovat v téhle džungli a skalách železnici. Proto je z toho dneska taky turistická atrakce. Doufám, že si co nejvíc lidí uvědomuje i tyhle souvislosti. Dneska je to krásné, atraktivní a dobrodružné, tenkrát tu bylo peklo v japonské a thajské režii. Těžko si představuji, že předchozí generace těch usměvavých a milých lidí které vidíme kolem sebe se podíleli na válečných zvěrstvech v tomhle ráji...
No nic, nechal jsem se trochu unést...Projížďka byla moc zajímavá a jestli jsem doma při plánování prahnul po projížďce vlakem 3. třídy a po setkání s venkovem, dostalo se mi po čem jsem toužil.
Utahaní a spocení se vracíme do našeho vozu a za chvíli už míříme zpátky, pro změnu do džungle velkoměsta. Do Bangkoku přijíždíme v podvečer, už je tma, zase se prodíráme uličkami a ulicemi plnými thajců i turistů a stánků do naší ulice, do hotelu, abysme se opláchli a opět vyrazili do nočních bangkokských ulic.
A další výlet nás čeká do starobylé Ayuthaye...

2. část: Pokračuji dalšími zážitky z Bangkoku...

4. listopadu 2009 v 18:03 | Vašek

....Z hotelu jsme vyrazili na obhlídku naší ulice, bylo už docela pozdě večer, tak jen na skok. Nasát atmosféru a koupit si honem něco k snědku, ať už ochutnáme ty slavné thajské nudle! Naše obavy z případných zdravotních problémů jsme snad eliminovali alespoň částečně očkováním ještě dlouho před odletem, nechali jsme si píchnout žloutenku typu B a břišní tyfus. Doktor nám nechal na zvážení antimalirika, zmínili jsme se totiž o cestě na ostrov Ko Chang, který je poměrně blízko Kambodžských hranic, kde se malárie vyskytuje a koupi Tamiflu, preparátu proti prasečí chřipce. Nakonec jsme zůstali jen u těch dvou prvně jmenovaných.
Takže zpátky do ulice Khao San...nejdříve jsme si kus ulice prošli a zírali na světla neónů, křik prodavačů a asi jako každý kdo je vidí poprvé, prohlíželi si já s větším, Kateřina s menším zájmem i krásné mladičké Thajky postávající před bary a nočními podniky a volající na procházející, aby se šli pobavit, zahrát si kulečník nebo jen poklábosit k baru. No, všichni tak nějak vědí o co asi jde, ale je to nabízeno takovou formou, že to tak může být, ale ani nemusí. Žádné plakáty se zmínkou o sexu, žádné přímé nabídky, kdo si chce jen zahrát kulečník (a bylo tam hráčů vždycky plno) nebo si s krásnou Thajkou jen vypít drink, inu proč ne? Kdo chce využít nabídku jiných služeb, jistě se v příšeří baru domluví a v jakých chodbičkách a místnůstkách pak zmizí, nikdo z ulice nevidí. Nakonec, Thajsko je svými sexuálními službami známé bohužel snad víc než památkami, ale z mého pohledu musím říct, že i tohle umí Thajci tak zaonačit, že to není příliš okaté. Všichni sice tuší co se za tím skrývá, ale málokde můžeš přímo ukázat a říct, jo, tohle je bordel, tahle holka je šlapka. A ty podniky, kde se předvádějí ony známé kousky (ping pong a jiné), z ulice přímo ani mnohdy nevidíš. Musíš využít služeb naháněčů, kterých je všude plno a stačíl by jeden dotaz a hned by chtivý turista byl naveden správným směrem. Ono je tam taky těch hezkých holek na ulicích tolik, že ani nemusíš okounět u barů. Ovšem že je Thajsko sexuálním rájem vůbec nezpochybňuju, je to všeobecně známé...
Když nám sliny už skoro tekly z pusy, tedy hladem, zastavili jsme u sympatické usměvavé Thajky, která ve svém stánečku měla výběr z několika druhů nudlí, s kuřecím nebo bez a tady jsme si koupili své první thaj pad with chicken...Thajka zručnými chvaty manipulovala s půlkukatou pánví ala Wok nad plynovým hořákem, nejprve na pánev prskla jedno vejce, chvíli ho míchala, přihodila předsmažené kousky kuřecího, zamíchala do nich vybrané nudle (mohli jsme si vybrat ze tří druhů), nakrouhala trochu čerstvého syrového zelí, mrkev a ještě pár drobností, posypala kořením za stálého míchání a našeho zvědavého sledování a za pár minut už jsem měli v ruce tácek s kopcem nudlí s kuřecími kousky, plastovou vidličku a za dalších pár chvilek i boule za ušima. Paráda, konečně si dávám pravé thajské nudle, před mýma očima připravené.
Pokud jde o cenu, nudle s vejcem a kuřecím byly za 40Bt, což je asi 20Kč. Směšná částka za takovou baštu, sice jednoduchou, ale kdo má tenhle styl jídla rád, tady najde ráj.
Čas se nachýlil, my byli taky znavení cestou a časovým rozdílem, Thajsko je v době našeho letního času o 5 časových pásem vpředu, takže u nás sice bylo ve 23hod. bangkokských teprve šest večer, ale měli jsme za sebou dva dny na cestě a asi 9 500km vzdálenosti. Takže honem najít obchod se vším, co evropan potřebuje, tedy 7Eleven, obchod, který má otevřeno nonstop a kde se dá koupit voda balená, cola nebo pivo, ale i žiletky nebo pohlednice, sýry nebo párky, sim karta do mobilu i časopis, prostě taková sámoška. Tady jsme si koupili vodu i colu, něco k ranní kávě co vzdáleně připomínalo koláč nebo buchtu...oni totiž v Thajsku neznají pečivo jako rohlíky, housky nebo chleba. Takže jsme nakoupili, vrátili se do hotelu, dali vlažnou sprchu, nastavili klimatizaci na 24°C a za pro nás nezvyklého zvuku běžící klimatizace (tady teprve neznalí ocení tenhle vynález) zalehli. Z venku doléhají zvuky hudby, nikdy nekončící lomoz z ulice, která žije snad 22hodin denně. Jak jsme později pochopili, během těch zbývajících dvou, no dobře, tak třeba tří hodin se uklidí odpadky a může se jet znova.
Už z domova jsme si zhruba naplánovali, kam se v Bangkoku chceme podívat a jaké výlety se pokusíme zajistit. Určitě se vyplatí a po naší zkušenosti to považuju za klíčové, nepodcenit informační přípravu. Na webu je toho mraky, už jsem zmiňoval naší přípravu na let a pobyt, to samé se týká aktivit na místě. Ke všemu se dá něco najít, kdy mají otevřeno, kolik se platí vstup a co stojí za vidění a co teda určitě musíte vidět atd. Fakt je důležité se připravit a ty informace si načíst, vytisknout, ti dobří si je třeba zapamatují. On Bangkok není nějaký městys kde přes ulici běhají opice z nedaleké džungle, jak by si třeba někdo mohl myslet. Je to pulzující velkoměsto s čtyřproudými silnicemi, nadzemní dráhou Skytrain i metrem, spoustou mrakodrapů, samozřejmě sítí MHD a všudepřítomnými tříkolkami Tuk-Tuk a krásnými taxíky, nejčastěji značky Toyota a vyvedenými v pastelových barvách, modré, zelené, žluté a nejvíc snad v růžové .
Mapu (lze získat na letišti zdarma, ale příště si raději koupím lepší v obchodě), nějakého tištěného průvodce (my měli asi 200 stránkového za cca 200Kč a příště nebudu litovat peněz a koupím aspoń 600 stránkového). Je to prosté. Buď víš nebo nevíš a jsi ztracen. BKK má asi 6 miliónů obyvatel, ale s těmi co tam každý den prodávají a přijeli z venkova se udává asi 10 miliónů duší. A ulice, ty větší, jsou jak jsem už zmínil čtyřproudé a navíc se v Thajsku jezdí vlevo.
Takže bacha. U nás se podíváš vlevo a vkročíš do silnice, protože z leva nic nejede. Tady se podíváš vlevo, nic nevidíš, vykročíš a pak už bys taky mohl cestovat na kapotě krásného růžového taxíku. Provoz se nám prvních pár hodin zdál šílený, nepochopitelný a zmatený. Ale ono to klame. Naopak jsme nezaregistrovali jedinou nehodu, ohrožení chodce nebo motorkáře, oni se chovají tak nějak jinak i v těch autech. Jsou prostě jiní a brzy mi byli ještě sympatičtější.
Od June jsem měl její telefonní číslo a v posledním emailu jsme se domluvili, že jí zavolám až se rozkoukáme. Tak honem koupit někde jejich SIMku do mobilu ať se kultury sbližují. Kde jinde než ve spolehlivém 7Eleven, sice s trochou komunikačního šumu, určitě ne všichni Thajci a Thajky umí anglicky lépe než já, což mě sice potěšilo a povzbudilo, občas domluva sice zadrhávala, ale oni si rychle poradí, neumí jeden, zavolá kamaráda nebo kamarádku a s úsměvem se vše domluví. Simku jsem aktivoval a hned první podvečer s řádnou dávkou nervozity (June jsem dosud znal jen virtuálně, tedy přes ICQ a email) vyťukal její číslo. Ale o tom až později.
Chtěl jsem se zmínit o výletech. Měli jsme z domova připravené tipy na výlety, které jsme chtěli absolvovat. Jedním z nich byl výlet na most na řece Kwai. Kdo má rád válečné romány a filmy, asi se chytí. Kdo ne, ať se zeptá třeba Googlu. Historii tu rozebírat nebudu, ani snahu thajců o využití legendy pro turistické cíle.
Brzy jsme si všimli, že v každé ulici, nebo jak se říká na každém rohu jsou kanceláře, obchody, cestovní kanceláře, jak chcete, prostě cestovky, kde sedí jedna, dvě nebo i víc Thajek nebo Thajců a jsou připraveni vám splnit téměř jakékoli přání týkající se cestování po Thajsku nebo přilehlých zemích. Ve výlohách nebo na stěnách, pokud jako třeba v našem hotelu taková cestovka sídlí v chodbě, visí spousty plakátků s nabídkami všech možných míst, kam když si to budete přát, vás tahle cestovka dopraví. Pro našince zvyklého na rozdílné ceny u různých prodejců je trochu překvapující fakt, že pokud se jedná o obsahově stejný zájezd, tak cena je všude stejná. tady i ve vedlejší ulici.
Do té "naší" první cestovky jsme se dostali tak, že jsme si vyhlédli internetovou kavárnu, kterých je v BKK spousta, kam jsme se uchýlili, abysme napsali pár emailů o našem pobytu a pozdravili zoufalce kdesi ve střední Evropě...No a když jsme skončili, všimli jsme si, že součástí kavárny je i cestovka. Podívali jsme se na nabídku a neodolali pozvání sympatické Thajky k posezení a prohlídce jejich katalogu. Celodenní výlet na řeku Kwai s obědem, sjezdem řeky na bambusovém raftu, návštěvou vodopádu a sloním trekem, to vše doplněno jízdou vlakem po železnici smrti (souvislost s mostem - historie, 2. sv. válka), za pouhých 300Bt (150Kč) na osobu!! Jen jsem se zeptal, zda ten sjezd řeky je bezpečný pro mou zrcadlovku, přece jen končilo období dešťů, provincie Kanchanamburi, kterou řeka protéká docela je blízko horského pásma a na fotografiích ten vor i řeka vypadaly dosti divoce. Byl jsem ujištěn, že vše je bezpečné a OK.
No nic, zaplatili jsme, dostali vytištěný itinerář výletu a lístek s uvedením hotelu kde bydlíme i s číslem pokoje (asi kdybychom zaspali, že by nás vzbudili) a hodinu, kdy máme čekat před naším hotelem. Dopředu musím říct, že přes naši určitou nejistotu vše klapalo jako hodinky a na výlet jsme vyrazili s ostatními turisty druhý den ráno po sedmé hodině. Měli jsme plánovaný a jediný z ČR zaplacený pobyt na ostrově Ko Chang, asi 320km jihovýchodně od Bangkoku. Původně jsem počítal s tím, že se na ostrov dopravíme sami, autobusem, všechny informace jsem měl připravené, ale pak jsem se v té cestovce zeptal na možnost zajištění dopravy na náš ostrov a ve chvilce jsem měl nabídku, které nebylo co vytknout. Cenově výhodnější než vlastní doprava busem, v ceně byl i trajekt na ostrov.
A zase jsme dostali lístek v kolik hodin máme čekat před hotelem atd. nebylo co řešit.
První den jsme si vyhradili na seznámení se s prostředím, aklimatizaci, zajištění výletů (to jsem z části zmínil výše) a samozřejmě návštěvu hlavních památek. A těch je v Thajsku, potažmo přímo v Bangkoku spousty. A taky sem se těšil na kontakt s místními, hrozně mě zajímají obyčejní lidé, jak žijí, co si myslí a jaké mají problémy. No při turistické a ještě tak krátké návštěvě tolik odlišného prostředí se dá nahlédnout opravdu jen maličko pod pokličku, ale myslím, že pokud je člověk vnímavý a má chuť vidět a poznat, něco málo si odnese. Četl a vyslechl jsem spoustu rad a doporučení jak se stavět k pro nás přece jen poněkud nezvyklému způsobu stravování se v Thajsku. Buď půjdeš do restaurace, kde stejně sedíš vlastně venku, nezapomeňte, že Bangkok je asi jen 14°nad rovníkem, pod 30°C teplota klesá snad jen v noci. V restauraci je jídlo o něco dražší, je s obsluhou, sedíš v "kulturním" prostředí. Ale nezkusit se najíst venku na ulici u stánku, kde ti před očima připraví tvůj tácek, by byl neodpustitelný hřích. Lepší je zkusit obojí. My jedli tak i tak, víc ale venku na ulici. Myslím, že stačí zdravý selský rozum a samozřejmě nesmíš mít zrovna smůlu a žádná rizika nehrozí. Je-li stánek obsypaný turisty či místními, vidíš, že se jídlo i suroviny často mění, je čerstvé. Přijít ale někam, kde si 5 minut nikdo nic nekoupil a prodávající si čte noviny (jen příklad, já to tam neviděl) a tam si vybrat, to je risk. My za celou dobu pobytu neměli nejmenší problém se zažíváním nebo jakékoli žaludeční (střevní) potíže.
Tak čím začneme, kam se vydáme? Velký palác s chrámovým komplexem Wat Phra Kaew (Chrám Smaragdového Buddhy), musíme vidět, o něm se píše v průvodcích na prvních stranách, ten nevynecháme. Jak jsem se dočetl....je považován za nejvýznamnější buddhistickou svatyni v Thajsku, ve které se uchovává Phra Kaew Morakot (Smaragdový Buddha) - vysoce uctívané spodobnění Buddhy vytvořené z jediného kusu nefritu. K soše vyvýšené několika stupíncích může přistoupit pouze král. Smaragdovému Buddhovi se sezónně mění jeho róba, která symbolizuje jednotlivá období - léto, zimu a období dešťů. Tento rituál provádí sám král a má zemi přinést hojnost a štěstí po následující dobu.....No, tak to jsme vynechat určitě nemohli. A takových památek je tam samozřejmě daleko víc. Pro nás je orientace v mapách samozřejmostí, někteří místní s ní měli problémy. Stačilo ale ukázat jméno památky napsané a hned věděli kam tě poslat. Ono někoho se tam ptát na cestu je taky zážitek. Většinou nás totiž oslovil někdo kolemjdoucí sám, jen jsme dvakrát otočili mapou a už u nás stál usměvavý chlapík a ptal se, co hledáme, jestli nám může pomoci a zda jsme už viděli ležícího nebo spícího, stojícího Budhu a tamten chrám a tenhle je blízko, tam musíme určitě zajít. Tak v takových chvílích jsem si kontaktu s místními užil dosytosti. Jsou ochotní pomoci, vstřícní a vždy usměvaví, ale pozor, jsou samozřejmě i tací, kteří přesně jak se píše v průvodcích, tě chtějí napálit nebo z tebe něco vytěžit. Tam nechoď, mají zavřeno, ale pojď tady 100m a tam je super obchod s oblečením, se šperky apod. Tak na takové pozor. Zavřeno není, jen tě chce zlákat do svého (nebo kamarádova apod.) obchodu. Ale musím říct, že se to dá docela dobře odhadnout a thajci, alespoň my máme takovou zkušenost nikdy nepřekročili určitou mez. Dám-li slušně, ale rozhodně najevo že nechci, a že prostě nejdu, on pozdravil a s úsměvem odešel. Ví, že za chvíli chytne někoho nerozhodného. Ulice jsou tam plné turistů, tak co by se vzrušoval kvůli dvěma co nechápou jeho super nabídku.
Zastavil se u nás sympatický chlapík právě ve chvíli, kdy jsem vyhlížel za mraky schované Slunce, abych určil kde je sever a zorientoval si mapu. Kde sakra je ten velký palác? Chvilka konverzačního cvičení není nikdy na škodu, tak jsme se dali do řeči. Odkud jste, žádné zaváhání, pochváli naší zemičku (vypadal, že fakt ví) a hustil to do nás. Jako z příručky. No nechali jsme si poradit, fakt mě zajímají lidi a rád s nimi komunikuji, takže jsme komunikovali. Odhadl jsem ho správně na agenta TAT - žádné strachy, to je thajská turistická agentura, mají zastoupení mmj. i v Praze. Tam prý dostaneme informací dostatek, pochlubil jsem se mu i naším plánem jet dolů na ostrov Ko Chang a vůbec vším co chceme vidět. Čmáral nám do mapy, psal tam kdy mají kde otevřeno a ceny vstupů,doporučoval co bysme měli vidět. Na rovinu jsem mu řekl, že nechceme žádné obchody se šperky, ani si nechat ušít oblek u jeho kamaráda krejčího (no spíš něco v tom smyslu), ale on se smál a že to není ten případ. Nakonec mávl na projíždějící Tuk-Tuk a ten bleskurychle zaparkoval přímo u nás. Něco zahučel na nebohého řidiče, ten se nám chudák klaněl skoro až k zemi a zval nás do svého stroje. Dobrá, máme domluvené návštěvy tří velkých památek, všude na nás má počkat, zaplatíme 40Bt (20Kč) a jenom cestou navštívíme kancelář TAT.
Nasedli jsme do vozítka, jehož dvoutakt vrněl pod nablýskanou kapotou a vyrazili jsme do ulic. Chlapík rozuměl svému řemeslu dokonale, proplétal se bravurně a bezpečně kolonami aut a motorek, projížděl s námi uličkami i širokými strádami a zubil se na nás ve zpětném zrcátku. U každého domluveného chrámu na nás čekal a když jsme byli s prohlídkou hotovi, už z dálky na nás mával a zase se klaněl. Já bych byl radši kdybych se ho mohl zeptat jak žije, co rodina, jestli ho uživí tahle práce, ale nenaskytla se vhodná chvíle. Plnil úkol a to svědomitě. V jedné ulici zaparkoval před kanceláří TAT, kam nás uvedl jak lordstvo a kde nás přijal další snědý sympaťák. Na podávání rukou si tu nepotrpí, ale navadí, za chvíli sedíme za stolem a prohlížíme si nabídku zájezdů a výletů. Ještě chceme navštívit staré město Ayuthayu a tady mají lákavou nabídku. Oběd, průvodce, odvoz od hotelu, vypadá to dobře, cenu po chvíli smlouvání stahujeme o 20% a k našemu Tuk-Tuku se vracíme s itinerářem výletu a s cedulkou pro průvodkyni. Nechybí ani drobné dárky jako pozornost.
Všechny navštívené chrámy byly úžasné, obrovské komplexy s nádhernou výzdobou. Pár obrázků je ve fotogalerii, viz http://picasaweb.google.cz/Skyboy61 Když s náma zaparkoval u posledního, velkého paláce, tak jsem mu dal o 10Bt víc, chlapíka to asi dojalo a navzdory thajským zvyklostem jsme si srdečně potřásli pravicí a pak už jsme zůstali zase sami.
Tak zpátky do hotelového pokoje večer před naším výletem, kdy jsem nervózně vytukal číslo mobilu June. Naše první "živá" konverzace měla mít premiéru. No nebudu to dramatizovat, nasmáli jsme se, ale rozuměli si, pro oba to asi byl zážitek, řekli jsme si to hlavní, jaká byla cesta, kde bydlíme, jaký máme program a ještě nějaké drobnosti a že June bude v BKK druhou sobotu našeho pobytu a že se určitě setkáme. Mám ji prý prozvonit další den večer, že zase pokecáme. Nebo něco v tom smyslu. Další zážitek! Před šesti lety jsme se oťukávali na ICQ, nějaké emaily, na skutečné papírové dopisy také došlo a dneska jsem s ní mluvil. S thajkou, špatnou angličtinou, Kateřina se chvílema skoro válela smíchy, ale důležité bylo, že jsme se domluvili a že se s ní sejdeme. To je teda bomba! Spousta lidí jezdí do Thajska k moři, za památkami, ale kolik z nich si píše s thajcem nebo thajkou a pak se ještě setkají? No někdo určitě taky, ale úplně běžné to jistě není.
Pokračovat budu výletem k mostu přes řeku Kwai...

1. část: Krátký výlet největším z největších nejen do města andělů...

1. listopadu 2009 v 17:16 | Vašek

Když jsem připravoval náš krátký výlet do jihovýchodní Asie a hledal na webu informace o Thajském království, Bangkoku a místech, která jsem považoval za zajímavá, získal jsem brzy dojem, že o Thajsku platí ono známé, že "kdo nebyl v Thajsku, jako by nebyl". Množství různých článků, fór, zážitků jednotlivců i skupin, fotogalerií a já nevím čeho, co se týká Thajska mě přimělo přemýšlet o tom, že nápad napsat taky nějaké své postřehy po návratu z naší malé výpravy je úplně zbytečný, že už bylo vlastně všechno řečeno a jen budu opakovat, co už jiní napsali.
Nojo, ale každý má svůj pohled na věc, každý prožitek je unikátní a neopakovatelný a co Franta popsal ze svého pohledu, jsem já mohl vnímat trochu jinak. Tak proto o tom budu psát. Rozhodně si nedělám patent na rozum a nechci tvrdit, že jen ten náš pohled je ten správný a že jedině my víme jak se tam žije a jak to tam chodí. Právě že vůbec ne. Je to jen a jen můj, případně náš (můj a mé Kateřiny) pohled na svět tak odlišný od našeho a přece tolik podobný tomu našemu. Ta naše koule zeměkoule zase není tak velká a i když mají někde jinou barvu kůže, jiné rysy ve tváři nebo uznávají jiné bohy, určitě platí že ač jiné barvy, jiní bohové, ale jenom jeden svět a stejná barva krve, která nám koluje v žilách. A nejen to nás spojuje.
Thajsko mě lákalo už dlouho. Exotická země a navíc, od roku 2003 si píšu přes ICQ a email s dívčinou jménem (respektive přezdívkou) June právě z Bangkoku. Jen jaksi dosud nebyla možnost takovou cestu zrealizovat. Až v červnu 2009 email od mého zcestovalého skoro švagra změnil běh našeho života.
Všiml si informace na webu, že od 1. června nasazuje letecká společnost Emirates nový velkokapacitní Airbus A380 na svou tradiční linku z Dubaje do Bangkoku. Jsem letecký fanda, tak mě trochu zahanbilo, že mi tahle informace nebo spíš její souvislosti unikly. Ona totiž dubajská bohatá společnost u té příležitosti vrhla na trh v době vrcholící světové ekonomické krize nabídku letenek zhruba ve smyslu "Se společností Emirates největším dopravním letadlem současnosti Airbusem A380 do Bangkoku za neodolatelnou cenu."
Mírův email byl docela stručný. Jdete do toho? My rušíme náš výlet do Norska a letíme prvního září…co vy? Rozhodování trvalo na naše poměry neobvykle krátce…email přišel 25. června ve čtvrtek večer a hned v pátek dopoledne jsem obvolal karlovarskou pobočku Student Agency, kde jsem se domluvil na termínu a cenách letenek. Takže letíme do Thajska 29.9. z Mnichova. V pondělí 29.6. jsme zaplatili letenky, cena 10 801Kč se všemi poplatky s takovou společností a s takovými letadly vyrážela dech.
Odlet jsme měli stanoven za tři měsíce, takže zbývalo dost času na všechny přípravy. Co si vzít sebou, jak je to s očkováním, kde budeme bydlet a kam se podíváme? Kolik si vzít peněz a je lepší baťoh nebo kufr? Začal kolotoč shánění informací, tady musím pochválit samozřejmě internet s jeho nepřebernou zásobárnou různých článků ať už amatérských nebo profesionálních cestovatelů, řady fór, kde se najde spousta užitečných informací a samozřejmě náš skoro švagr Míra Svoboda, chlápek který procestoval skoro celý svět a v Thajsku byl už čtyřikrát. Jeho rady, doporučení ale hlavně prožité zkušenosti byly pro nás studnicí, ze které jsme bohatě čerpali. Nádherné na tom všem bylo, že naprostá většina informací se potvrdila a na místě téměř vše fungovalo opravdu tak, jak jsme o tom četli nebo slyšeli před cestou.
Vytýčili jsme si hlavní cíle výpravy, samotný let největším dopravním letadlem současnosti Airbusem A380-800 a v Bangkoku hlavně setkání s June, to byly hlavní dva body naší výpravy, vše ostatní mělo cestu doplnit. Dvanáct dní pobytu sice není moc, ale snažili jsme se je vyplnit tak, aby jsme je řádně využili. Přílet do Bangkoku měl být večer v 19hod., s prvním dnem jsme moc tedy počítat nemohli. June žije sice v Bangkoku, ale po letošním absolvování Dentistry Chulalongkorn University jí los určil práci v 500km vzdáleném vnitrozemském Surinu. Zhoustla naše internetová komunikace a vše spělo k tomu, že se v rámci naší malé výpravy setkáme. Moje angličtina sice není nic moc, ale na domluvení se a přežití v cizích zemích asi stačí a náš úspěšný návrat z jihovýchodní Asie mi to nakonec potvrdil.
Rozhodli jsme se nevyužít služeb žádné CK a celou cestu si zařídit sami, včetně aktivit na místě. S výběrem hotelu v Bangkoku nám dík své zkušenosti pomohl Míra, dobré u nakonec vybraného hotelu bylo mmj. i to, že se pokoj dal zabookovat přes internet, ale platit se mohlo až na místě. Vybrali jsme si tedy hotel Rikka Inn na známé turistické ulici Khao San s jejímž ruchem a životem jsme se brzy měli sami seznámit.
Tak nejprve pár slov o cestě a našem prvním bodu výpravy...

Let jsme měli naplánovaný z Mnichova do Dubaje Airbusem A330-200 - let EK052, v Dubaji nás čekal konečně největší z největších A380- 800 a let EK372 nás měl přenést do Thajska na letiště Suvarnabhumi v Bangkoku. Zpět do Dubaje poletíme opět A380-800 letem EK373 a z Dubaje do Mnichova pro změnu Boeingem B777-300ER letem EK049.
Pro let z Mnichova do Dubaje jsem vybral sedadla 32A a B, chtěl jsem sledovat mechanizaci křídla. Z Dubaje pro let s Airbusem A380-800 jsem vytypoval sedadla 82A, B. Ta samá místa jsme měli při návratu z Bangkoku do Dubaje a pro let v Boeingu B777-300ER jsem vybral místa 44A, B.
U přepážky check-in ještě v Mnichově mi sympatická paní předala 4 letenky, dvě pro let z Dubaje jsme ihned uložili do baťůžku a venku ponechali jen ty pro let z Mnichova. Náhoda a štěstí však již zamíchaly letenkami a nás brzy čekalo milé překvapení.
Odbavení na mnichovském letišti probíhalo hladce, jen mě trochu překvapila důkladnost prohlídky, kdy chlapík přede mnou se musel vyzout i z bot a ještě ho projížděli ručním detektorem. Já se zout nemusel, ale po projetí brašny s mou zrcadlovkou rentgenem tato zaujala úředníka a já jí musel vyndat z brašny, vyfotit jeden snímek na displej a ještě vyndat teleobjektiv, ze kterého si podmračený bavorák sundal krytky a zatímco já trnul, aby se mu snad nevysmekl z bílých rukavic, on zíral skrz tubus a snažil se i kroutit ovládacím prstencem. No nic nevykoukal, vše proběhlo korektně, byť odměřeně, já si sbalil nádobíčko a odebrali jsme se s Kateřinou do prostoru pro odbavené cestující.
Z mnichovského letiště jsme se v A330-200 vznesli k nočnímu nebi v plánovaném čase, tedy v úterý 29.9. ve 22:35 z dráhy 08L. Širokotrupý Airbus mě překvapil prostorem, seděli jsme na sedadlech v uspořádání 3 - 4 - 3 a výškou kabiny rozhodně nepůsobil dojmem stísněného prostoru a proti B737-300 kterým jsme letěli naposledy to byl opravdu velký rozdíl.
Krátce po dosažení letové hladiny začaly letušky ve slušivých stejnokrojích Emirates a jejich mužští kolegové roznášet lístky s menu, podle kterého jsme si mohli vybrat ze dvou hlavních jídel a v nabídce nechyběl ani popis ostatních lahůdek, které nám cattering společnosti připravil. Využili jsme mmj. i nabídky vín a vybrali si po lahvičce bílého Chardonnay, tentokrát ve 2dcl balení a samozřejmě do plastového kelímku. Jaký rozdíl proti tomu, co nás brzy mělo čekat. Při roznášce táců s jídlem mě překvapila přítomnost kovových příborů. Jídlo bylo chutné, jen mohlo být víc nápojů bez nutnosti volat letušku, ale celkově nemám co vytknout.
Samotný let proběhl zcela klidně, jen skutečnost, že jsme letěli v noci poněkud omezovala výhled ven.
Při přiblížení na dráhu 12 (asi 12R) byly krásně rozpoznatelné různé osvětlené jachty a čluny, kotvící u pobřeží a samozřejmě světla měst a jako korálky světla u silnic. Přistání proběhlo naprosto hladce za svítání kolem šesté hodiny ranní. Zvědavě jsem vyhlížel z okénka na rozsáhlou síť pojížděcích drah a sledoval letadla. Na protější straně od našeho pojíždějícího stroje mě zaujala skupina tří nákladních IL-76 a dokonce tam stál i jeden AN-12. Samozřejmě spousta bizjetů a u hlavní budovy terminálu, která mi svou velikostí vyrážela dech, řady parkujících B777, Airbusů A330 a jeden B747. Samozřejmě množství malých B737 a Airbusů A3xx různých verzí. Většina letounů, která jsem zahlédl během rolování patřila společnosti Emirates.
Po otevření vstupních dveří letadla nás čekala ona často popisovaná rána horkým vzduchem. Zrovna vycházelo Slunce a pohled jaký se nám naskytl na schůdcích patřil mezi ty, na které se nezapomíná. V žlutohnědém přízemním smogu se válela zatím ještě jen rudá koule a nad ní obloha modrá jak z kýčovité pohlednice. Snažil jsem se na schůdkách rozhlédnout, ale stačil jsem jen Katku upozornit na v dálce se jako jehla tyčící nejvyšší mrakodrap světa, přes 800m vysoký. Byl dostaven docela nedávno, ale času bylo málo, nedočkavci se na mě zezadu tlačili a my museli sestoupit dolů. Poslední pohled na náš spolehlivý bělostný Airbus A330-200 a už jsme spěchali do přistaveného nízkopodlažního autobusu, který nás odvezl k letištní hale.
My nezkušení, jsme se s mírnými obavami o správnost směru nechali unášet proudem lidí a jen si hlídali cedule Tranzit. Letiště je vzhledem ke své velikosti vybaveno systémem dlouhých pojízdných pásů, které ušetří spoustu kroků a během jízdy po nich si cestující může prohlížet na velkoplošných reklamních displejích šoty z různých, hlavně stavebních aktivit v Dubaji a okolí. A je se opravdu na co dívat.
K našemu překvapení nás čekala další kontrola s rámem a rentgenem a tady jsem se musel i já zout a pak čekání v tranzitním prostoru dubajského letiště. Na jedné z mnoha informačních tabulí jsme si našli číslo našeho letu EK372 a příslušný gate 232.
Když přišel náš čas, dostavili jsme se k check-in přepážce a spolu s dalšími desítkami cestujících se chystali nastoupit do největšího. Tady, při kontrole letenek jsme si poprvé všimli, že něco není v pořádku. Místo do economy class a na naše zabookovaná místa 82A a B, jsme měli letenky do business class a sedadla 11E a 11F.Bylo to překvapení a dalších asi 40 minut, kdy jsme se shromažďovali ve velké hale před samotným nástupem do letadla, jsme prožili v obavách, že se někdo objeví a onu domnělou chybu napraví. Mysleli jsme si, že došlo k nějaké chybě v rezervačním systému.
Až doma po návratu jsem se na webu dočetl, že k podobným přesunům dochází, třeba když se zaplní economy class. Nojo, ale my ty letenky s vybranými a potvrzenými sedadly měli zabookované 3 měsíce před letem. Samozřejmě nepřišel nikdo a po otevření přepážky a za účasti sympatického personálu Emirates začali postupně vyvolávat jednotlivé skupiny cestujících. První se v reproduktoru ozvala výzva k nástupu cestujících first class a rodin s dětmi a pak už naše business class, zóna B, tak jsme tedy vyrazili.

Neznám situaci na jiných letištích, kam létá velký A380, ale v Dubaji jsme celé letadlo bohužel neměli možnost vidět. Snad jen kus směrovky s červeno zeleno černými pruhy, jakoby šálou na bílém podkladě z nejvyšší galerie, ale jinak je tam výhled na plochu velice omezen. Nebo aspoň na náš Airbus byl omezený, navíc sice krásně zdobené, ale lehce tónované sklo haly moc šancí nafotit nějaké slušné obrázky z plochy tedy nedávalo.
Při nástupu jsme neměl vůbec pocit, že vcházíme do "rukávu", vedoucího do kabiny letadla, ale šli jsme téměř normální chodbou s odbočkami do příslušných sekcí. Ty "chodbičky", kerými se nastupovalo do letadla byly nejméně tři. My měli na letence vyznačenu zónu B, tak jsme se ubírali podle směrovek do zóny B. I tady jsem v rámci poznání vnesl do našeho nástupu trochu zmatku a my se vydali chodbičkou vedoucí na spodní palubu. To vůbec nebylo na škodu, protože jsme si aspoň užili schodiště na palubu horní. U vchodu do letadla stála letuška a steward, zkontrolovali nám s úsměvem a pozdravem naše útržky a navedli nás na schodiště. Nádhera, nastupujeme do letadla a vzápětí stoupáme po schodišti! Nahoře opět letmá kontrola personálem, mně ukázali abych šel pravou stranou, Katku poslali vlevo. Sešli jsme u našich míst 11E a 11F, předtím jsme prošli kolem 14ti míst první třídy. To byl ovšem luxus. Přesně jako na fotografiích, které jsem si postahoval z webu, abych věděl jak se také dá létat. Ovšem první a byznys třídu jen jako perličku.
A teď jsem byl přímo tam! Nádhera. Každého, kdo vstoupil na horní palubu ohromného A380 určitě překvapil prostor. Jistě, je to velké letadlo, ale pořád je to jen letadlo. A toho místa je tam opravdu neuvěřitelně. U našich míst jsem nevěřícně zíral na sedadlo, ale hlavně na velký LCD displej, přesně takový, jak jsem ho znal z fotografií. Pod displejem dálkový ovladač, ten vypadal stejně jako ten v A330. Ale prostor pro nohy, zatím prázdný, pod displejem už vůbec nebyl podobný čemukoli, co jsme kdy předtím v dopravním letadle viděli. V kabině byznys třídy jsou sedadla uspořádána 1-1 -1-1 a 1 - 2 - 1. Druhá varianta se týkala nás, letěli jsme dva, dostali jsme tedy místa vedle sebe. Ale i ta jsou do určité míry oddělitelná výsuvnou (tlačítkem na opěradle) přepážkou. Takže když vás třeba naštve partnerka, stačí stisknout knoflík a je po komunikaci.
Místa jsou vlastně jakési boxy, poskytující poměrně velký pocit soukromí. Při normálním posezu není vidět na sousední sedačky, tedy je vidět část těla, ale ne obličej. Po usazení do sedadel začínám prohlížet nejbližší okolí. 17" širokoúhlý LCD displej jsem už zmínil, prostor pod ním také, vedle dálkového ovladače mě ještě zaujala tříkolíková zásuvka na 110V. Hned vedle jsou dvě USB zdířky, asi pro někoho, komu by nestačila nabídka úžasného systému ICE. Do USBéčka si cestující může připojit třeba svou flešku s obrázky a kochat se na elcédéčku. Zkratka ICE znamená - Information, Communication, Entertainment. I - to byly hlavně letové informace, přehledná mapa se zobrazením polohy letadla a jeho tratí s údaji o výšce a rychlosti letu, teplotě okolního vzduchu, vzdálenosti od místa vzletu a zbývající do místa přistání, časy letu a příletu apod., tenhle "program" mi bohatě vystačil na celou dobu letu, tedy asi 6 hodin a vůbec jsem nevyužil sekci E - tedy zábavu, která nabízela na 600 kanálů s TV seriály (epizody), filmy, hudební klipy a hry. V sekci C - tedy komunikace jsem využil možnosti odeslání emailu synovi Vaškovi. O téhle možnosti jsem samozřejmě věděl z webu, kde jsem se v rámci přípravy na naší cestu seznámil se všemi možnostmi, které Airbusy společnosti Emirates nabízí. Nepočítal jsem ale, že to bude v tak komfortních podmínkách byznys třídy. Ještě se vrátím k nejzajímavější sekci I, která na 17" LCD zobrazovala pro leteckého nadšence krom výše uvedeného další lahůdku a tou byly online záběry ze tří videokamer - jedna v přídi letounu poskytovala pohled podobný tomu, co viděli piloti, další kamera mířila svisle dolů, ta byla nejméně využívána, obraz nebyl zcela ostrý a čistý a zorné pole nebylo příliš velké, takže obraz měl docela malou informační hodnotu.Třetí kamera poskytovala obraz z vrcholu kýlovky, byla vidět křídla i všechny čtyři motory a zabírala i přední polosféru. Kamery běžely už od nástupu do letadla, takže jsem mohl sledovat i malý prostor před přídí letadla, kde ale byla budova terminálu a jenom tam sem tam projelo nějaké vozidlo. Pojíždění a samotný vzlet, to už byla jiná káva i když obraz nebyl tak čistý a ostrý, aby si někdo mohl představit, že je to jak pohled z pilotní kabiny. Ale i tak to bylo něco naprosto fascinujícího a zvlášť na 17" LCD to opravdu stálo za to. Displeje byli možné přepínat do full screen zobrazení. Je tedy pochopitelné, že mě po celou dobu nezajímala ani trochu nabídka stovek filmů v sekci E. V mé nejoblíbenější části ICE systému ještě zmíním čerstvé online zpravodajství BBC News, kde nás trochu znepokojovali informace o tajfunu Ketsana, který pustošil Laos a Vietnam, tedy byl poměrně blízko naší cílové destinaci.
Se synem Vaškem jsme byli dopředu domluveni, že pokud to půjde, pošlu mu z paluby A380 email. Po validaci kreditní karty (obyčejná neembosovaná VISA) ve štěrbině dálkového ovladače a nastavení příslušné části programu jsem email úspěšně odeslal a z konta mi bylo odečteno po jednom US dolaru 1 za odeslání a 1 za příjem odpovědi od Vaška. Délka textu je omezena 160 znaky a lze poslat i SMSku nebo rovnou zavolat, tam je sazba 5 USD za minutu. Takže jsem email odeslal nad centrální Indií ve výšce 38 881ft a při rychlosti 571 mph Ground Speed.
Podávání občerstvení by se mělo zažít, ne o tom jen číst. Velice brzy jsme měli pocit, že jsme snad v jakési restauraci, kde se nás z každé strany sedačky co chvíli sympatická letuška nebo steward ptá, co bychom si dali. Víno červené nebo raději bílé, již jste si vybrali z našeho nápojového lístku? Ano, nápojový lístek a menu lístek jsme dostali krátce po startu. A vybírat bylo opravdu z čeho. Tady nahoře ovšem roznášeli dezertem počínaje až po vybraný hlavní chod vše postupně, nikoli na jednom tácu jako dole v economy class. Malé dózičky s kořením působili až pitoreskně, ale brzy jsme si zvykli. Víno jsem nám vybral bílé, Chardonnay ročník 2007 a toto nám bylo rozléváno z lahve a do skleněných vinných číšek. Kde jsou plastové kelímky?? No přece dole v economy class. Jako předkrm jsem si vybral kachní paštiku, doplnil o jakési íránské placky, Katka si dala sladký dezert. Hlavní chod na porcelánovém talíři jsem měl jehněčí se zeleninovým salátem, porce byla podávána stylem jako v restauraci, z masa koukala dokonce kost, vypadalo to, jako by porci vytáhli před chvílí z trouby, prostě nádhera. Na výběr bylo i kuře, ryba, nepochybuji, že tady si vybere každý. Káva se zákuskem už jen dotvářela báječný pocit z oběda, nikoli vše v jednom na tácu a v alobale jako při zpáteční cestě. Ale i to bylo dobré. Nakonec jsme vyplenili i minibar ukrytý vedle stolečku poblíž opěradla sedadla.
Lahůdkou, která se už netýkala jídla, ale pro mou drahou polovičkou byla moc příjemným překvapením, bylo zjištění jedné z funkcí asi 15cm LCD displeje nad stolkem, který umožňoval ovládat masážní motůrky v sedačce. Ta se totiž dala vypolohovat aždo vodorovné polohy a pomocí dotykového displeje spustit masáž od ramen až po lýtka, samozřejmě s proměnnou intenzitou. Co dodat.
Abych se jen nerozplýval nad A380, pohled ze tří kamer a údaje o letových parametrech poskytoval podobný systém i v A330 a B777 byl také vybaven podobně, ovšem na velikosti přece jen záleží a těch 17" je prostě slušné kino :-) Velkým zpestřením jsou na horní palubě dva bary, jeden v přední části a druhý vzadní, ten jsme pomáhali vyprázdnit i my. Pro našince přepych nevídaný, jsou tací, pro které je to docela běžné zpříjemnění dlouhého letu. Já byl v "Jiříkově vidění" a nestydím se za to. Upřímně, kdo z vás i když jste třeba letěli mockrát na dovču takhle stál u baru v letadle 12km nad Indií? Každému to ale přeju, je to fakt bombastický zážitek.
Náš A380-800 nesl imatrikulaci A6-EDE a byl 20 vyrobený letový kus sériového čísla MSN020. První let uskutečnil 15.7.2008 a opravdu téměř voněl novotou.
Pokud jde o let samotný. Vzlet probíhal klidně, bez nějak zvlášť patrných otřesů, délka vzletu se mi nezdála nějak vyjímečně dlouhá i když B737 jde do rotace podstatně dřív. Signál k odepnutí bezpečnostních pásů zazněl ještě během stoupání do letové hladiny a palubního personál začal také poměrně brzy pracovat. Nelétáme dopravními letadly tak často, abych mohl moc srovnávat úroveň společnosti Emirates s jinými, nemám ale nejmenší výhrady, spíš jen chválu. Ochota, pohotovost a vybavenost byla naprosto dostačující. Letěli jsme v A380 ve zmíněné business class i v economy class, samozřejmě na horní palubě byla úroveň poplatná třídě, ale i dole jsem si neměl na co stěžovat. Jen krátká zmínka pro zkušené letecké cestovatele. Ani při jednom z popisovaných letů se společností Emirates letušky nepředváděly použití záchranných vest, pouze vždy zkontrolovaly použití pásů. Kompletní instruktáž probíhala na displeji na každém sedadle, pokud měl cestující nastaven jiný kanál, informační si vynutil prioritu a po dobu instruktáže (anglicky a arabsky) se nedalo přepnout jinam. Celý let probíhal velice klidně. Pouze při klesání před přistáním v Bangkoku jsme prolétávali asi nějakou bouřkou, tady otřesy a lehké kolébání patrné bylo, za okénky se i tu a tam zablýsklo a trvalo docela dlouho, než se na monitoru ve změti světýlek objevila přistávací dráha letiště Suvarnabhumi v Bangkoku. Přiblížení bylo velmi pozvolné a dlouhé, kontakt podvozku s dráhou byl poměrně znatelný, počasí venku nebylo nic moc.
Srovnám-li lety s A330-300, B777-300ER a A380-800, posledně jmenovaný byl nejklidnější, nejtišší a nejpohodlnější. A to se týká i letu zpátečního, kdy jsme seděli v ekonomické třídě, kde bylo jen trochu méně místa a pouze 10,6" LCD…
Let A380 probíhal ve výšce mezi 11 500 až 12 200m a při rychlostech 930 až 970km/hod. Letové hladiny i rychlosti byly o cca 2 000m a 100km/hod. vyšší než u ostatních zmíněných typů letadel.
Na letišti v Dubaji i Bangkoku je patrné, že jsou na provoz těchto velkokapacitních letadel dobře připraveni, nikde jsme neměli dojem, že se cestující hromadí nějak neúměrně a i samotné odbavení při nástupu a výstupu probíhalo poměrně hladce a plynule, samozřejmě s ohledem na fakt, že se z jednoho letadla v krátké době přesouvalo skoro 500 lidí. Pokud jde o obsazenost, na dolní palubě při cestě z Dubaje asi bylo plno, jinak by nás zřejmě nepřesunuli do vyšší třídy, nahoře byli někteří cestující stále mimo sedačky, třeba v jednom ze dvou barů, takže nedokážu posoudit obsazenost business třídy, ale ostatní lety v economy class odhaduji tak na 80-85%. Třetí sedadlo vedle nás zůstalo vždy neobsazeno a v jiných řadách se tu a tam také objevilo volné místo.
Ještě se vrátím k letišti v Bangkoku, kde jsme si museli vystát frontu u imigračního úředníka, který si pečlivě prohlédl vízum v pase, na pultíku před sebou měl malou kamerku, kterou často nastavoval tak, aby na ty veliké růžovobílé evropské obličeje dobře viděl a pečlivě si pročetl i příletový a odletový lístek, který jsme ještě na palubě museli vyplnit. Další sběr dat o našich identitách. Ještě před tím jsme prošli kolem termokamery, kterou obsluhovaly sice sympatické Thajky, ale u některých rouška přes obličej nepůsobila zrovna povzbudivě. No a samozřejmě další kontrola s rámem a košíky na drobnosti, tady jsem už ovšem nemusel fotit naprázdno, ani mi nekontrolovali skla v teleobjektivu.

Tak jo. Stojíme v hale jednoho z největších letišť světa po letu v největším letadle světa a jsme rádi ze shledání se s naším batohem, který jsme naposled viděli v Mnichově. Zatím jde vše víc než hladce a my hledáme nějaký bankomat. Dali jsme na Mírovu radu a teď žmoulám v kapse asi 50Euro. Víc ani ň. Není problém vybrat na letišti z bankomatu. Uvidíš, žádný strachy...Tak tam tak stojíme, kolem mraveniště lidí, zatím převažují asi evropané, prostě běloši. Po chvíli se zorientujeme a ve čtvrtém patře objevujeme řady bankomatů. Jo, mašiny na peníze tu jsou, teď ještě ty prašule. Vybrali jsme si dva osamocené přístroje, jeden modrý, druhý červený. Vyhrála modrá. S trochou nejistoty Kateřina vsunuje embosovanou kartu do štěrbiny, chvíli tápeme v popisu, je to thajsky a anglicky. Není jiné volby než anglina, jdeme na to. Víme, že chceme vybrat 20 000Bathů. No zkrátím to, jsou zajímavější zážitky než banální výběr peněz. Samozřejmě i tohle prošlo bez problémů, jsme obtěžkáni pro nás neznámou měnou a teď honem jak se dostat k hotelu, na Khao San... Víme, že linka je označena AE2 a ta nás, pokud tedy zvolíme bus, dopraví až k oné ulici. Ve stánku kupuji od usměvavé mladičké Thajky dva lístky na bus po 150Bt, beru si zdarma mapu Bangkoku a vycházíme , už nevím jakou nohou ven z haly.
Sakra to je vedro! A drobně prší, ale jen tak lehounce a my vidíme náš autobus. Je už skoro plný a batohy se válí jeden přes druhý, přihazuji na hromadu i ten náš a doufám, že se opět shledáme. V autobusu je průvodčí, říkám jí že jedeme na Khao San, podávám jí lístky a sedáme si na místa. Za chvíli vyrážíme a já zírám z okna busu, hltám první dojmy a poslouchám hlasy kolem, jestli neuslyším češtinu. Ani slovo. Francoužština, angličtina a němčina. Katka sedí na sedadle šikmo přede mnou a za chvíli jí padají víčka, je chudák pořádně utahaná. Zvědavě vyhlížím z okna, tak tohle je Bangkok, no zatím to vypadá jako jakékoli velké město. Jen tu a tam se vynoří, reflektory osvětlený zlatý jehlan, koukám na to a snažím se nedat na sobě znát vzrušení. Jo i nějaké palmy vidím a spousty taxíků, mýtná stanoviště a řady osvětlených mrakodrapů. Z letiště do centra to má být asi 29km, čeká nás tedy docela dlouhá jízda. V hotelu jsem emailem domluven, že check in proběhne kolem 21 hodiny, ještě není ani osm, máme dost času. Autobus zastavuje na poslední stanici, průvodčí skřehotavýn hlasem vykřikuje Kasan!!! aha, takto bude Khao San, honem pro batoh a jdeme.
Tak to je ta známá ulice batůžkářů a turistů, šílená kakofonie hlasů, lomozu a hudby všech možných žánrů, stánky se vším, ale hlavně s jídlem, samé neóny a spousty reklamních cedulí...no tak to jsme tedy ještě neviděli, všude spousty lidí, my se proplétáme mezi nimi, obtěžkáni svými zavazadly...jak se brzy budeme sami dívat na nově příchozí, vyvalené nováčky, které právě přivezl autobus z letiště a oni hledají svůj guest hause nebo hotel...
Z řady nabízených jsme si vybrali hotel Rikka Inn. Už v něm bydleli Míra se Soňou, byli spokojeni, je čistý a relativně levný. Tady asi narazím na někoho, komu se cena 800Bt za noc bude zdát vysoká. I já vím, že se tam dá sehnat levnější ubytko, ale přece jen chceme bydlet sami, bez možná milých a roztomilých spolubydlících (myslím nějaké ty potvůrky). Nakonec se naše volba ukázala být pro nás dobrou, hotel nám poskytl přesně to, co jsme potřebovali. Bazén na střeše byl hezký bonus, ale my se na něj byli jen podívat, nebyl čas, pořád jsme byli v terénu.
Ochranka hotelu nás sotva registrovala, procházíme dlouhou chodbou, na jejímž konci se za stolem recepce tlačí asi čtyři usměvavé Thajky. Tak nás tady máte!!! třeba by to takhle někdo zkusil. Já volil taktiku úsměvu a pokusu o domluvu v sice trapně nedokonalé, ale přece jen asi srozumitelné angličtině, protože vše proběhlo s úsměvem a ke spokojenosti obou stran. Po zapsání čísla pasu a nějakého kódu z naší imigrační kartičky do velkého sešitu, kde jsem přelétnutím obou stránek pohledem opět nezachytil ani náznak nějakých krajanů, jsme dostali klíč s číslem pokoje 205. Pokoj poměrně malý s oknem kamsi do zdi, což nevadilo, hlavně že ne do ulice, to bychom se nevyspali. Velké dvoulůžko, klimatizace, zrcadlo a koupelna. V rohu televize. Paráda. Bohatě to stačí. tak honem se vyzout z těch zpocených botasek, svléknout triko s dlouhým rukávem, opláchnout se a hurá do víru bangkokského nočního života....
...pokračování v dalším díle...