3. část: Výlet k mostu přes řeku Kwai, bamboo raft a sloní tábor...

6. listopadu 2009 v 16:38 | Vašek

Tak tedy pár řádků o výletu k řece Kwai. Ráno jsme přesně podle instrukcí čekali před naším hotelem a pozorovali dění kolem nás. Brzy se objevila dívčina, evidentně zástupce cestovky, sebrala nám náš lístek, polepila nás nějakými růžovými trojúhelníčky, usmála se, něco zaševelila a zmizela. Po chvíli přijely tři mikrobusy, některé zpola naplněné Evropany a Asiaty (Japonci jsou taky všude) a za další chvíli nás ta "naše" spolu s dalšími pomocnicemi rozdělili do aut a my se vydali na cestu.
V mikrobusu bylo zanedlouho docela chladno, řidič pustil klimatizaci naplno, ale ta se dala vypnout nad každým sedadlem, takže po chvíli nám bylo fajn. Cesta ubíhala rychle, řidič to kalil slušnou rychlostí, jak by taky ne, jejich silnice jsou jak vysoustruhované, žádné díry nebo výmoly, vyježděné koleje jsem neviděl nikde. A že tu jezdí kamióny a náklaďáky je samozřejmé. Hold asi tropy dělají taky své. Nebo i tady to dělají tak nějak jinak než u nás? Nevím. První část cesty uběhla rychle, městečko Katchanamburi ve stojmenné provincii, jak se cíl naší cesty jmenuje je asi dvě hodiny jízdy z Bangkoku a po cestě jsme měli možnost prohlédnout si jak žijí lidé mimo velkoměsto a bylo se na co dívat. Samozřejmě naši pozornost poutaly palmy, kterých bylo všude poměrně hodně a všudepřítomné zlaté jehlany, zvané chedí, které jsou součástí budhistických chrámů....
Jeli jsme už skoro dvě hodiny a krajina se začala měnit z roviny na pahorkatinu a brzy se po levé straně začaly objevovat pořádné kopce. Oblast, kam jsme mířili je protkána sítí řek, které stékají z hor porostlých bujnou vegetací, tady je pravá džungle a jestli se někde vyskytují thajští tygři a jiná divoká zvířata, je to právě tady. Divoké hory, po jejichž hřebenech prochází hranice s Barmou (dnes Myanmar) jsme měli téměř na dohled, ale ty nejsou cílem naší výpravy.
Městečko Katchanamburi by bylo menším ospalým městem, nebýt mostu, který za druhé sv. války v nelidských podmínkách stavěli váleční zajatci, hlavně Britové, Holanďané a další (nad lokomotivou u vstupu do muzea byla i stará československá vlajka) ubožáci a zapomenout by se nemělo na tisíce Thajců, kteří zde také trpěli. Most sice údajně nemá se slavným románovým (i filmovým) jmenovcem mnoho společného, snad jen to podstatné, tedy že ho stavěli váleční zajatci a i jeho historie je velice zajímavá, ale nepíšu o historii mostu, ale o našem výletě k němu, že.
Město samo bylo plné turistů ze všech končin světa. Po krátké instruktáži naší sympatické průvodkyně (zajišťovala ale jen přepravu) jako kdy se zase sejdeme u mikrobusu, jsme se rozešli a my zamířili k prvnímu cíli našeho výletu. Řeka protéká těsně vedla městečka, takže k mostu to není daleko. Asi 300m dlouhý s několika oblouky a kolejemi uprostřed, ztrouchnivělé trámy a mezery mezi nimi, kterými byla vidět hladina hnědé řeky. Nevím, jak se řeka vlastně ve skutečnosti jmenuje, název Kwai si Thajci údajně vypůjčili právě ze slavného románu. No ale nádherné pohledy se naskýtají na každém kroku. Široká řeka, na březích lemovaná hustým porostem, sem tam nějaká palma a na straně u městečka řada restaurací přímo na břehu. Bylo pod mrakem, ale horko a vlhko. Všudepřítomné stánky s ovocem, cetkami, obchody a obchůdky, všude plno lidí. A psi. Ti mají asi v Thajsku jakési priveligium, že si jich nikdo nevšímá, všude pobíhají a jsou často nemocní. Alespoň různé lysiny na kůži nesvědčili o jejich dokonalé kondici. Jsou pohublí, ale ne vychrtlí a lidí si taky moc nevšímají.
Na mostě postával chlapík, kterého jsme viděli i na Mírovo videu. Hrál na housličky různé melodie a samozřejmě i tu známou právě z filmu Most přes řeku Kwai. U jedné restaurace měli atrakci v podobě nakrátko uvázaného malého tygříka. Na krátjém provazu byl připoután k větší desce položené na stole, vedle kterého seděla thajka, asi hlídačka toho malého chudáčka. Pro děti i dospělé jistě atrakce, takhle zblízka živého tygříka přece jen tak neuvidíme, nám ho bylo ale líto. Sloužil jako upoutávka mnišského kláštera, který je nedaleko a kam se také pořádají výlety pro turisty (jestli bude nějaké příště, tak to bude další náš cíl). Je to klášter v džungli, kde žije asi 12 mnichů a snad 16 tygrů různého stáří. Jsou sice za plotem a mají tam i klece, ale jinak s mnichy žijí v nevídané pospolitosti. A je tam spousta dalších zvířattaková tak trochu jiná ZOO. Ono je tu pro nás těch odlišností od našich zvyklostí spousta. Nojo, jsme hold přece jen v jiném koutě té naší koule. Fakt dost jiném. Pokud jde o onen most a výlet k němu. Bez ohledu na souvislosti s románem nebo filmem (ten se natáčel na Srí Lance, takže reálie jsou podobné, ale z jiné části světa), bych s klidným svědomí každému cestu sem jedině doporučil. Určitě to stojí za to.
Takže jsme prošli most tam a zpět, okoukli co se okouknout dalo a sešli se v plánovaném čase u mikrobusu. Čekala nás cesta asi 20km kamsi na oběd. Jeli jsme docela divočinou, občas jsem z okna auta zahlédl rostliny, které jsem v životě neviděl snad ani na obrázku. Dojeli jsme k řece a sešli z mírného svahu k jakýmsi spojeným chýším nebo jak to nazvat, které se lehce pohupovaly na vodě. Byly na pontonech a nás tamčekal oběd. Trochu v kontrastu s bambusovými klacky z nichž byla podlaha se vyjímaly modré plastové židličky jak z Ikei. Museli jsme se zout a na stolech v prostředku té podivné, ale krásné chýše jsme si nabírali jídlo do talířů. Dva druhy rýže, spousta zeleniny, kuřecí kousky, omáčky kořeněné více nebo méně, no zase bašta jak se patří. Opravdu mi thajská kuchyně moc chutná. A ještě v takovém prostředí. Sedím, žvýkám sousta a sleduju čilý ruch na řece. Štíhlé čluny s několika pasažéry a jedním domorodým lodníkem, který řídí loďku. Jezdí docela rychle, zpěněná stříkající voda před přídí a nezakrytovaný motor s dlouhatánskou hřídelí se šroubem, který mizí ve vodě. No za pár minut, po jídle jsme vyfasovali záchranné vesty a do jednoho takového člunu se nasoukali. Nádhera. Sedím kousek od hladiny hnědé řeky a pořád čekám, kdy se z vody vynoří rozšklebená tlama nějakého obrovského krokodýla nebo se zavlní tlusté tělo anakondy. Tady by fakt mohly žít. To ty filmy, asi. Žádný krokodýl ani jiná potvora se na nás nevrhli a my po asi dvoukilometrové plavbě proti proudu dopluli k jakési zátočině, kde byl u stromu uvázán bambusový vor, na který jsme opatrně přelezli. Loďka odplula asi 100m od nás a zbytek cesty nás z povzdálí doprovázela. Thajec na našem bambusovém voru s pádlem řídil v docela slušném proudu naše podivné plavidlo a my se nechali unášet fantazií i proudem špinavě hnědé řeky. Paráda. To je relax. Obklopeni tropickou džunglí kdesi hluboku v jihovýchodní Asii nás unáší nás řeka, ve které žije kdoví co a my sedíme na pár bambusových kládách, svázaných provazy. Kde zůstaly počítače, internet, televize, řvoucí smradlavé auťáky a podobné vymoženosti naší techno civilizace? Tohle je návrat ke kořenům. Bohužel to celé trvá moc krátkou dobu, za zákrutou řeky se objevuje bambusová restaurace s naší mávající thajkou a za chvíli se už zase obouváme a spěcháme k našemu vanu. A teď hurá do sloního tábora, kde nás čeká sloní trek do džungle. Už se nemůžu dočkat. Počasí je super, je pod mrakem, ale pršet nebude, je horko a vlhko.
Cestou se ještě stavujeme u vodopádu, který padá z mohutných kopců, je tady opravdová divočina na dosah a my sbíráme dojmy a zážitky, popsat se nedá ani zlomek toho co cítíš, vidíš a hlavně vnímáš. Ačkoli voda padá ze skal na které stéká z vysokých kopců, které jsme při příjezdu viděli, je voda příjemně vlažná. Při strmém výstupu se brodíme vodou stékající po skále a nohy nekloužou, na kamenech není sliz, chybí tu asi nějaké řasy. Nohy netrnou ve studené vodě, jak by se u takového vodopádu asi čekalo, je to příjemné a osvěžující.
Už při příjezdu do tábora vidíme několik slonů. Úžasné!! Jsou jako ti co jsme viděli v zoo, ale tady není plot ani ohrada, jen co vystoupíme z auta, jsme jim nablízku. Obrovská zvířata se svým chobotem a typickým máváním velkýma ušima. Jo, stojíme pár kroků od velkých slonů a zvědavě si je prohlížíme. Je vedro, proto asi tak intenzivně mávají těmi svými plachtami kolem hlavy. Ujímá se nás nějaký mladík a po dvojicích nás směřuje k jakési rampě z kůlů, na tu vylézáme a už přichází první slon se sedačkou na hřbetě, uvázanou provazy kolem jeho těla. Vůdce zavádí slona pod rampu, první dvojice, mladičké japonky z Tokia se smíchem a pro nás zcela nesrozumitelným švitořením vylézají po schůdcích na sloní hřbet a usazují se v sedačce. A už je tu naše slonice. Jakoby na pozdrav zvedá svůj chobot, snažím se na něj sáhnout, je tak živý, tuhý, přitom ohebný a cítím v něm každičký sval. Asi jen chtěla nasát pach těch podivnýchrůžových a zpocených bytostí, jsou tak trochu jiní než její lidi, kteří se o ni starají. Náš vůdce je vlastně malý kluk, tak maximálně 12 let, odhadujeme. Se slonicí si ale umí poradit bezvadně. Už i my sedíme v sedačce a vyjíždíme v malé sloní karavaně, čítající 4 slony do blízkého podrostu. Klučina si pořád prozpěvuje, prohodíme pár konverzačních frází, pak se ho ptám, jestli zná Česko, odpovídá jako všichni dotázaní, že ano, že je to krásná země. Že by se tyhle fráze učili ve škole? No třeba Česko opravdu zná, ono né všechno v Thajsku je opravdu tak, jak to vypadá na první a ještě k tomu zběžný turistický pohled....to jsem se přesvědčil mockrát. Vede naší slonici hlouběji do džungle a já zvědavě pozoruji přírodu kolem nás. Nejbližší okolí sloní stezky je značně zdevastované slony, ti nešetří zeleň na stromech a keřích kolem nás, svým chobotem si tu a tam kus uškubnou, aby taky ne. Kolem nás jsou vysoké keře i stromy, palmy jsou dál, tady rostou nějaké listnáče a sem tam se objeví krásné barevné velké květy. Je říjen a tady něco i kvete. Jak to tu vypadá v květnu? Na vegetaci je vidět bohatý přísun vody, je zelená jak jen zelená může být a úplně je vidět, jak je šťavnatá a pro slony je jistě pochoutkou. Ale pozor, u jednoho keře nás Kim (jak se náš vůdce jmenuje) varuje, ať se odtáhneme z dosahu jeho ostnů, že by nás škrábnutí pálilo celý den. Nojo, jsme na prahu džungle, přece jen musíme dát pozor co se kolm děje, nejsme na procházce v březovém lese. Kolem nás prolétávají sametově černí motýli, velcí jako malý ptáček. Neposedí a mně se nedaří žádný pokus o fotku. Škoda. Slonice se mírně pohupuje a s jistotou své mnohasetkilogramové převahy nad vším co jí přijde do cesty nás pomalu unáší po stezce, která se klikatí na úpatí několikasetmetrových strmých kopců. Pohled nahoru nad stromy, na vrcholky kopců je úchvatný, támhle, nedaleko jakési rozeklané skály krouží nějaký dravec...a my ho tiše sledujeme ze sloního hřbetu. Vybavují se mi úryvky z dobrodružých knížek, které jsem jako kluk hltal, představuji si jednoho z mých oblíbených hrdinů, Alexandra Humboldta z bezvadně napsané knížky "Za obzorem čeká svět", kde byly podobné scenérie popisovány (A.H. sice nikdy v Thajsku nebyl a na americkém kontinentě sloni nežijí, ale mám na mysli spíš podobnost cestovatelskou) a teď jsem sám v podobném prostředí. Takhle se plní dětské sny...
Ale i naše výprava za slony má brzy skončit, při návratu do tábora projíždíme kolem chýší se střechou z vlnitého plechu, na šňůře jsou pověšené jakési svršky a okolí příbytku je jen uschlé bahniště. Až se mi srdce svírá, takhle tedy žijí ti, co nás teď povozili na svých slonech a večer ulehnou v těchhle, no domek se tomu říct nedá, tak teda snad příbytcích. Je to jiný svět. O to větším kontrastem působí usměvavý snědý mladík, který s digiťákem pobíhá kolem naší výpravy a cvaká snímky. Po návratu do tábora si nás prohlíží mladá thajka s nějakým svazkem papírů nebo čeho v ruce a když nás pozná, s odzbrojujícím úsměvem nám nabízí fotku v papírovém rámečku na které se okamžitě poznáváme na hřbetě slona! No nekup si to!
Někde v těchhle chatrčích tu tedy musí být minimálně jeden počítač a barevná tiskárna, brrr a já byl rád, že jsem v divočině, daleko od mých kamarádů počítačů a všeho toho hardwaru, kterým se zaobírám denodenně. Thajsko je opravdu plné protikladů. Ovšem pro turisty udělají první poslední. Jako malou odměnu slonici za povození a záverečné povyražení pro nás si za pár batů kupujeme trsy banánů a krmíme naše sympatické zvíře. Slonice si bere svým chobotem s naprostou jistotou nejprve po jednom a když místní se smíchem Katku upozorní že jeden je málo, ať jí podá aspoň trs tří banánů, slupne co jí podáme. Máváme na rozloučenou slonům i jejich šikovným vůdcům a zase nasedáme do auta. Tentokrát nás čeká jízda po železnici smrti (opět vazba na most stavěný válečnými zajatci).
Jedeme poměrně dlouho po písčitých cestách uprostřed bujné vegetace a najednou, jak to v tropech bývá se spouští liják. S obavami sledujeme jak se pomalu písčitá cesta mění v blátivou, ale to už dojíždíme k vlakové zastávce. Ta se ani tak moc neliší od našich, co stojí kdesi na venkově osamoceně, jen ta okolní příroda je úplně jiná. Jak déšť náhle začal, tak rychle skončil. Naše thajská průvodkyně to samozřejmě zná, nechala nás v autě dokud déšť neustal a pak jsme se hned přesunuli na menší betonový perón. Vyhlížím vlak, čekáme docela dlouho, pak se najednou objevuje, starší dieselová lokomotiva táhne za sebou několik vagónu, jak jsem měl načteno z webu, jejich 3. třída bez klimošky, zato s dřevěnými lavicemi. V Thajsku jezdí prý tři druhy vlaků. Ten, který pro nás přijel, asi i proto že jezdí na téhle turistické části tratě je nojobyčejnější, ale běžně v Thajsku jezdí i moderní klimatizované soupravy. Tahle trať je využívána i místními, pro turisty je ale jízdné několikanásobně dražší (vzpomínám na diskuze našich politiků o zavedení dvojích cen, tady je to normální a nikdo se nad tím nepozastavuje). Usedáme na dřevěné lavice, pod stropem je několik ventilátorů, které se snaží ve vagóně udržet snesitelnou teplotu a z otevřeného okna zvědavě sleduji thajský venkov. Po chvíli se odkudsi vynořila stará vrásčitá thajka, ta snad musí pamatovat Budhu ještě jako kluka, říkám si v duchu...nabízí nějaké sušené sladké ovoce, dokonce i něco jako brambůrky, ne, děkujeme, nechceme...no nic, pomalu se šourá dřevěným vagónem a určitě brzy něco prodá. Za chvíli se objeví chlapík, který se snaží pro změnu prodat chlazené nápoje v plechovkách, ale i čerstvé ovoce. Ve vagónu převažují turisté, ozývají se hlasy v různých jazycích, jednoznačně převládá angličtina. Cestuje s námi i několik domorodců, které zvědavě po očku pozoruji, ale pro ně je společné cestování s těmi upocenými a hlučnými turisty už zcela běžné, věnují nám jen nejnutnější pozornost. Odkud a kam asi jedou? Co vezou v košících co položili na podlahu? Na rozdíl od věčně uřvaných Němců, kteří na sebe pokřikují nedaloko nás, sedí tiše a jen tlumeně si něco povídají. Jsou jen přes uličku, ale sotva zachytím jen jakési nesrozumitelné žvatlání. Průvodčí je jako vystřižený z reklamního žurnálu vlakové společnosti, mladý, štíhlý v upnuté uniformě nás bělochy přehlédne pozorným pohledem a věnuje se hovoru s naší thajskou průvodkyní, která s ním vyřizuje lístky. Mám dojem, že v Thajsku asi funguje jakási přirozená úcta a respekt vůči úředníkům a těm uniformovaným obzvlášť. Mockrát jsem si všiml, že ať je to řidič autobusu, průvodčí ve vlaku nebo úřednice v muzeu, na místní jaksi samozřejmě platí že co řeknou, to je dáno. My a ostatní západní turisté jim v tom s naším přezíravým postojem k autoritám asi občas uděláme trošku vzrůšo, ale pokud jde o nás, nedělali jsme potíže.
Krajina se mění jako na filmovém plátně kde běží cestopisný film, nevíme na kterou stranu se dívat dřív. Projíždíme chvíli klidnou rovinou s palmovými háji, za chvíli se objeví plantáže s čímsi co mi nejvíc připomíná konopí, nevím. Mohutné kopce v dálce se halí do mraků a na druhé straně se za chvílihluboko pod námi, teď jedeme pro změnu po úbočí nějaké hory, klikatí hnědá řeka se svými zákruty a ostrůvky. Nevíme kam dřív koukat, zrovna projíždíme jakousi úzkou soutěskou, na skálu naproti oknu si skoro můžu sáhnout, jedeme zase po jakémsi dřevěném mostě, je vysoký a já doufám, že tu nestojí od války....muselo to být peklo, budovat v téhle džungli a skalách železnici. Proto je z toho dneska taky turistická atrakce. Doufám, že si co nejvíc lidí uvědomuje i tyhle souvislosti. Dneska je to krásné, atraktivní a dobrodružné, tenkrát tu bylo peklo v japonské a thajské režii. Těžko si představuji, že předchozí generace těch usměvavých a milých lidí které vidíme kolem sebe se podíleli na válečných zvěrstvech v tomhle ráji...
No nic, nechal jsem se trochu unést...Projížďka byla moc zajímavá a jestli jsem doma při plánování prahnul po projížďce vlakem 3. třídy a po setkání s venkovem, dostalo se mi po čem jsem toužil.
Utahaní a spocení se vracíme do našeho vozu a za chvíli už míříme zpátky, pro změnu do džungle velkoměsta. Do Bangkoku přijíždíme v podvečer, už je tma, zase se prodíráme uličkami a ulicemi plnými thajců i turistů a stánků do naší ulice, do hotelu, abysme se opláchli a opět vyrazili do nočních bangkokských ulic.
A další výlet nás čeká do starobylé Ayuthaye...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama