7. Část: Setkání s Maneerat a Malisou, balíme a letíme domů...

26. listopadu 2009 v 18:52 | Vašek
holky
Jsme zpátky v Bangkoku v našem hotelu. Když jsem si naposledy telefonoval s June (Maneerat), trval náš rozhovor asi 15 minut a docela jsme se nasmáli. Popsal jsem jí v rámci svých schopností mmj. naše plány a končili jsme tím, že jí zavoláme hned jak se vrátíme z ostrova a domluvíme se, jak a kde se setkáme. Takže zase žhavím mobil a nervózně čekám až se ozve naše mladá thajská kamarádka. Mobil vyzvání a nic, zklamaně ho pokládám, ale mobil v zápětí zvoní a na displeji podle čísla poznávám, že se asi June snaží šetřit můj kredit. Za 200Bt jsem si koupili místní simku s přednabitým kreditem a pro jejich mobilní sítě platí pokud jde o ceny podobná situace jako v jiných oblastech. Tedy velice levný provoz. Když se v čase posunu o kousek dopředu, na závěr pobytu jsem z ní zavolal i Vaškovi do Čech.
Takže jsem zvedl mobil a trochu nejistě se pozdravil s June. Po chvilce ale ostych opadl a zase jsme si celkem normálně povídali. Krátce se vyptala na náš pobyt na ostrově, jestli se nám tam líbilo a ještě několik zdvořilostních frází. Pak jsme přešli k tomu nejdůležitějšímu, jak a kde se sejdeme. Měli jsme na posteli rozloženou mapu Bangkoku, abysme se mohli domluvit kam máme jít. June se ujistila že jsme jen dva, asi měla chudinka obavu, aby se nás tam nakonec neobjevila celá výprava. Né, ptala se proto, že plánovala vzít auto, že nás povozí po památkách. Upřesnili jsme si polohu našeho hotelu a domluvili se, že budeme čekat v 9 hodin na chodníku před Burger King restaurací (něco jak McDonald's), která byla asi 100m od našeho hotelu v příčné ulici. Žádný problém, jasně na mapě vidíme, kde máme čekat. A jaké máš vlastně auto? Důležitá otázka. Světle modrou Hondu Civic, zaševelila June v mobilu. Bezva, takže víme kde a v kolik a jakým vozem přijede. Ještě jsme si chvilku povídali, už jsme se loučili a na poslední chvíli slyším jak June volá "moment", ještě že jsem mobil nepoložil. Nebude vám vadit, když se mnou přijede i sestra? Vůbec ne, je to dobrý nápad, povídám. Vida, tak nakonec se sejdeme nejen s June, ale i s její mladší sestřičkou. Asi chudák holka má ze setkání s námi taky nervy. Jak se na to asi dívá? Píšeme si sice už šest let, ale přece jen setkání naživo je něco úplně jiného. A taky bychom mohli věkově být asi jako její rodiče. No, zážitek to bude jistě pro obě strany.
Když jsem položil mobil, uvědomil jsem si, že jsem se nezeptal z které strany ulice vlastně přijede. No nic, budeme koukat po autech a snad se poznáme. Plni dojmů z očekávaného setkání vyrážíme do ulic na večerní procházku.

Takže dnes nás čeká druhý hlavní bod naší výpravy do Thajska, setkání s June. Vlastně se jmenuje Maneerat, ale jak jsem popsal dříve, Thajci běžně používají přezdívky. Nevím jak Katka, ale já jsem docela nervózní. Co když se pořádně nedomluvíme? Nebo je nepoznáme v projíždějícím autě? Během naší virtuální komunikace jsme si samozřejmě vyměnili spoustu fotek, dneska má prakticky každý nějakou webovou fotogalerii, takže naše obavy jsou jistě neopodstatněné, poznáme se, no ale naživo je to přece jen jiné.
S předstihem jsme došli na místo, kde máme čekat a začali jsme vyhlížet světle modré vozy. Tak to jsem teda zvědav, jak tohle setkání napříč kontinenty dopadne. Bedlivě sledujeme všechna auta i chodce na ulici, najednou mi všechny Thajky připadají stejné. Támhle jdou dvě mladé dívky, nejsou to nakonec ony? Né, June vypadá jinak. Téměř přesně v devět hodin se mezi proudem vozů objevuje světle modrá Honda Civic, přibržďuje na protější straně silnice u chodníku a za předním sklem na nás se zářícím úsměvem mávají dvě mlaďounké, hezoučké Thajky. Tak jsou tady.
Honem se proplétáme mezi projíždějícími auty, otevírám zadní dveře a soukám se na sedačku, Katka těsně za mnou. Vpravo za volantem sedí June a vedle ní její mladší sestřička. Nemůžeme tady stát, takže June i její ségra nás rychle pozdraví po jejich způsobu, sepnuté dlaně pod bradou a mírný úklon a zpěvavými hlásky jedna přes druhou volají a smějí se na nás...háj, havájů....taky se smějeme a odpovídáme very faájn fsenkjů...no a už to jede. June musí v tom dopravním blázinci dávat pozor na jízdu, věnuje se tedy hlavně volantu a prvního rozhovoru se ujímá její mladší setřička. Jmenuje se Malisa, je jí jednadvacet a je hrozně milá. Pořád se na nás usmívá a vyptává jak se nám líbí v Thajsku a kde jsme byli a kam se chceme podívat, co jsme ještě neviděli. holky1Mluví bezvadnou angličtinou a já se trochu stydím za své komunikační schopnosti. Ale domluvíme se a to je hlavní. Střídavě se obrací na mě i na Káťu a atmosféra v autě je bezvadná, uvolněná a moc příjemná. Auto mají půjčené od tatínka, má kožené potahy a klimatizace vytváří příjemnou pohodu. Na desce před předním oknem nechybí malá soška Budhy. June se také zapojuje do hovoru, obě se často smějí krásným zvonivým smíchem, jen musí dávat pozor na provoz kolem nás. Vidět místní dopravu takhle z pohledu pasažéra v autě jedoucím bangkokskými ulicemi v sobotním dopoledni je taky silný zážitek. June je šikovná řidička, s přehledm projíždí složitými křižovatkami a není u ní znát ani náznak nervozity nebo hněvu při situacích, které by v našich podmínkách nutně museli končit minimálně nadávkami, troubením a různými neslušnými posunky. Obě vždycky v takové situaci jen vyjeknou, ale hned to převedou do chichotání, případně nevěřícně zakroutí svými půvabnými hlavičkami. Žádné vztekání nebo dokonce nadávání, nic takového. Řidiči troubí hodně a často, ale myslím, že hlavně proto, aby těm ostatním dali o sobě vědět a upozornili tak na sebe. Nu i tak to zřejmě jde. Ovšem provoz je tu obrovský. Během jízdy jsme se domluvili na návštěvě Ležícího Budhy, některé památky jsme si schválně "schovali" právě na tuhle sobotu, aby nám děvčata měla co ukázat.
June nás tři vysadila poblíž chrámu Wat Pho, který je nejstarším chrámem v Bangkoku a kde jsme pak navštívili 46m dlouhou slavnou sochu Ležícího Budhy. Podrobnější popis sochy si raději najděte na webu, stojí to za to. S parkováním je to tady podobné jako v každém velkoměstě. Je to problém. A zvláště u významných památek. June odjela a my zůstali s Teing (Malisou) sami. Pořád něco povídala a důkladně se o nás starala. Byla moc milá. Bavili jsme se s ní o různých věcech, o památkách, snažil jsem se vyzvědět něco i o běžném životě a milá Malisa byla očividně ráda, že si také procvičí komunikaci. Je o tři roky mladší než June a studuje na univerzitě v Bangkoku Thajštinu, Angličtinu a Čínštinu. No pane jo...
Nevím, do jaké míry jsme pro ní a pro June byli "exotičtí" Evropané z daleka, jejich rodina asi patří k těm lépe situovaným, protože obě mají za sebou návštěvu Spojených států, Kanady, June byla i v Japonsku a cestování asi pro ně není nic moc vyjímečného. Ale v Evropě zatím nebyly a často jsme probírali rozdíly mezi našimi zvyky a kulturami. Musím říct, že takovéhle setkání dá za několik lekcí angličtiny. Brzy se k nám připojila i June a společně jsme procházeli mezi nádhernými památkami a pozorně poslouchali jejich libozvučné žvatlání. Obě byly moc hezké a milé, byl to další splněný cíl naší cesty a bylo to úžasné.
June měla stále potřebu pro nás něco dělat, ptala se často zda nemáme žízeň, co ještě chceme vidět a byla moc pozorná. Teing měla halenku a rifle a na nohou sandály, June hezké šatečky a botky s vysokým podpadkem. Po prohlídce velkého Ležícího Budhy a přilehlých chrámů jsme se vydali k řece Chao-Phraya, která protéká Bangkokem. U přívozu June koupila lístky a za chvíli jsme po můstku nastoupili na loď, která s námi řeku přeplula. Voda je v tomhle období hnědá a plave v ní spousta větví a listí. Na druhém břehu nás čekal rozsáhlý komplex Wat Arun.
Chrám je postaven v khmerském stylu a ozdoben růžemi vyrobenými z tisíců porcelánových střípků, sklem, mušlemivěža mnohobarevnou čínskou glazurou. Z hlavní věže vysoké 79 metrů je krásný výhled na město. Jednotlivé terasy symbolicky podpírají démoni.
Hlavní atrakcí je už zmíněná vysoká věž na kterou se vystupuje po velice strmém schodišti. Obě dívky s námi vše ochotně procházely, ale na věž se jim očividně nechtělo. Malisa měla strach z výšky, June sice zápasila zřejmě s pocitem povinnosti vůči hostům, ale viděl jsem na ní, že se jí nahoru nechce, taky s těmi podpadky by to asi moc nešlo. Tak jsme oběma řekli ať zůstanou dole, že nahoru vystoupáme sami. June i Teing se rozzářily a za chvíli už nám zespoda nadšeně mávaly. Prošli jsme se po ochozu věže, rozhled po okolí byl úchvatný a po chvíli opatrně sestoupili k našim hostitelkám, které byly šťastné, že se výstupu nemusely zúčastnit. Další zvláštnost Thajských ulic jsme poznali ve chvíli, kdy jsme se rozhodli u jednoho stánku koupit něco k pití. Nebyl to stánek s mačkanými mandarinkami, tahle Thajka prodávala normální Coly, balenou vodu, limonády a podobně. June nedala jinak, tak jsme jí nechali a koupila nám Colu v láhvi. Na tom by nebylo nic divného, ale prodavačka láhev otevřela a její obsah šikovně vylila do plastového pytlíku, přisypala malou lopatičkou pár kostek ledu, přidala brčko a takhle nám podávala Colu!!! Páni, takže pijeme Colu z igelitového pytlíku!! Neuvěřitelné, ale asi tak tady řeší problém se zálohami nebo odpady, nevím. Když jsme ale viděli jiné stánky, kde zručnými pohyby plní do pytlíku polévky, pytlíky pak poskládá na pultík a Thajky si tak naloží do košíku třeba čtyři pytlíky s polévkou a jdou domů....počítám, že kousky zeleniny a masa strávníci vyndavají hůlkama nebo je napichují a polévku samu vypijí přímo z toho pytlíku. Nakonec, je to praktické, nepotřebují talíř a lžíci...Zase jsme někam popojeli, June se rozhodla, že nám ukáže Chulalongkorn univerzitu, kde letos dokončila studia nebo spíš jen tu její část, kde chodila do školy. Univerzita je v moderní části Bangkoku a naše kamarádky se rozhodly, že nás tam vezmou na oběd a pak do moderních nákupních center. Tak jo, památek už bylo dost. Projížděli jsme ulicemi i uličkami až jsme se dopracovali do komplexu univerzity. Je to vlastně rozsáhlý blok budov, kde se studií různé obory. Projeli jsme hlídanou branou, June jen ukázala jakýsi průkaz, uniformovaný mladík jí pozdravil a otevřel nám bránu. No nevím, nechci přehánět, ale zajímalo by mě, kolik Evropanů potažmo Čechů za touhle branou pobývalo. June se proplétala úzkými uličkami univerzitního komplexu, po chvíli ukázala hrdě na jednu budovu s tím, že to je ta její a za chvíli jsme nedaleko zaparkovali. Všude so pohybovalo spousta mládeže a trvalo nám docela dlouho, než nás naše průvodkyně vyvedly z labyrintu uliček a budov zase do městských ulic. Holky šly najisto, zřejmě do podniku kam nás uvedly, chodily častěji.
Takže oběd absolvujeme v kamenné klimatizované restauraci, soudě podle hostů a prostředí asi vyšší třídy. Krásná mladá Thajka nás uvedla ke stolu, neměla na sobě uniformu servírky, ta čekala opodál, tahle byla asi něco jako manažérka nebo tak něco. Usadili jsme se a June se nás optala, jestli máme rádi Thajskou kuchyni nebo chceme raději evropskéobědjídlo. Samozřejmě Thajskou kuchyni. Chvilku nás nechala prohlížet si menu, bylo sice i anglicky psané, ale po chvilce se zeptala, jestli to necháme na ní a nastínila nám svůj plán. Předkrm bude zeleninový salát - papaja s proužky něčeho zeleného zalité lahodnou nakyslou šťávou, polévka Tom Yum s krevetami a houbami a samozřejmě všudepřítomnou zeleninou a hlavní chod rýže s kuřecími kousky v kokosové omáčce a mísa se sušenými krevetami smíchanými s čímsi...dobrá, proč ne?
Servírka nanosila na stůl všechny části menu a my začali hodovat. Thajci jedí trochu odlišným stylem než jsme my zvyklí. U nás dostaneš na talíři šest knedlíků s masem a zalité omáčkou a to je tvoje porce. S tím se potýkáš sám na svém talíři, maximálně si přidáš knedlík. Tady se vedle stolu postavila servírka, mladičká Thajka a každému z nás nandala porci rýže na talíř. Na stole jsme měli jen lžíci a vidličku, to jsme ale už znali. A jedí pomalu a v klidu, takový oběd je hlavně společná událost. June se dovolila, vzala mou misku a nandala mi trochu polévky, Teing to samé udělala Kateřině. Polévka mě nadchla, byla nakyslá, ale příjemně, krevety velké jako palec jsem musel zbavit jen ocásku. Vždycky když jsme část dojedli, rýži nebo polévku nám nandala jedna z dívek. U jídla se vede klidná konverzace, nikdo nikam nespěchá, je krásná pohoda. Polévky byla docela velká mísa a aby nevychladla, hoří pod mísou malý plamínek. Jídlo jsme zapíjeli obyčejnou vodou. V jednu chvíli June kamsi pokynula a krásná uvaděčka přistoupila ke stolu, podal jsem jí svůj Olympus, jen mě poprosila abych jí zapnul displej a bez váhání udělala dva snímky. Poděkoval jsem jí a ona s okouzlujícím úsměvem a typickým pozdravem odkráčela někam dozadu.
Vrátím se trošku zpátky...
Když už bylo doma jisté, že se v Thajsku setkáme s June, lámali jsme si s Katkou hlavu, co jí přivezeme. Nic velkého, jen nějakou malou pozornost na památku. Sehnali jsme několik pohlednic Nejdku, Krušných Hor, Karlových Varů a ještě další takové podobné prospekty. V Happy fotu jsem si nechal udělat z několika převážně svých fotografií malou knížečku, tu nejzákladnější s fotkama naší rodiny, něco typického z přírody a na titulní stranu jsem dal panoráma Pražského hradu s naší a Thajskou vlajkou a titulem ve smyslu od Vaška a Katky pro June...Vypadalo to docela hezky.
Dárek jsme předali našim krásným průvodkyním ještě na parkovišti v autě, než jsme vyrazili do restaurace. Obě dívky z maličkostí měly náramnou radost, hlavně snímky Vánoc a zasněžených hor v nich vyvolaly velký zájem. Počítali jsme ale původně jen s June, pro Teing jsme nic připraveného neměli. Naštěstí jsem si ale původně jen pro nás připravil ještě doma z webu stažený malý česko - thajský slovníček a vytiskl na několik papírů, které jsem ve hřbetu sešil a získal tak malý A5 sešítek se slovíčky v thajštině a češtině. Ten jsme dalislovníkTeing s tím, že když teda studuje jazyky, mohl by se jí líbit. Obě se dokonale radovaly a hned u oběda zkoušely ve slovníčku některé výrazy, třeba jak se řekne správně dobrý den a děkuji mockrát a hlavně slova s háčky jim samozřejmě ke všeobecnému pobavení dělala velké problémy.
Po obědě nás June s Teing vzaly do nákupních center. Nerad bych zveličoval, byli jsme třikrát v Paříži, navštívili jsme Řím i Neapol a pobyli v Barcelóně o Praze ani nemluvě, ale komplex nákupních center Siam Centre, Siam Discovery, MBK Shopping Complex a Siam Paragon překonal vše co jsme dosud co se týče obchodních domů viděli. Je zbytečné o tom snad psát. prostě obrovské množství obchůdků, butiků, jezdicích schodů, výtahů, podchodů a nadchodů a samozřejmě mraveniště lidí. Úžasný mumraj. Všude je klimatizace a tudíž příjemně. Povídám June v nějakém módním obchodě, že to tady pro ně musí být ráj a ona říká, že je, že ráda nakupuje, ale je jí tu zima :-)
V jedné části komplexu jsme se dostali k nějaké dobročinné akci, dětský koncert, malé i větší děti zpívaly a hrály na hudební nástroje a natáčela to i televize. Na několika spojených stolech ležely velké papíry, na které kolemjdoucí vždycky něco krátce fixem napsali.pisJune a Teing se také sklonily ke stolu a cosi na papír thajsky napsaly a vyzvaly nás ať taky něco napíšeme. Tak jsem napsal, že se mi představení dětí moc líbilo, podepsal se a ke jménu připsal Czech Republic. Katka uděla něco podobného. Pokud jsem stačil pohledem přehlédnout, žádný česky psaný nápis jsem neviděl a tam kam jsem se stačil podívat ani v jiném jazyce než thajštině. Vyjeli jsme po schodech do vyššího patra a v nějakém ovobaru si objednali ovocné čerstvé džusy.
Já si vybral šťávu z manga a vymínil si, že tentokrát zaplatím já za všechny. Prošli jsme spoustu obchodů, za asistence a spokojených tvářiček našich průvodkyň si koupili nějaká trička s thajskými motivy a za stálého povídání si pomalu procházeli obchodním komplexem.
Náš společný den se pomalu chýlil ke konci. Docela utahaní jsme si sedli do auta, holky pořád něco štěbetaly a pomalu jsme se zase proplétali uličkami. June se omlouvala, že zítra v den našeho odletu s námi nemůže být a že by nás bývala odvezla na letiště, ale dopoledne už musí odcestovat do svého pracovního místa, do 500km vzdáleného vnitrozemského Surinu, kde pracuje na klinice. Bylo zajímavé, když jsem se jí ptal jestli si to místo vybrala sama nebo jí bylo určeno, tak řekla, že se to řeší losem. Takže si vylosovala vzdálený Surin.
Dojeli jsme do místa, kde nás děvčata měla vysadit, venku se spustil déšť, chvíle rozloučení musela přijít. Srdečně jsme se rozloučili s tím, že budeme nadále v kontaktu, pozdravili se a rychle jsme vyběhli z auta do naší ulice a honem do hotelu ať moc nezmokneme.
Setkání bylo krásné, milé, poučné a moc zábavné. Tak a je podvečer, pomalu budeme balit, ale ještě se podíváme ven, přestalo pršet, jdeme si ještě užít poslední večer v Bangkokských ulicích.

ulicePoslední den má takovou zvláštní atmosféru. Začíná pomalinku cestovní horečka, mírná nervozita aby i při zpáteční cestě vše klaplo podle plánu, přece jen jsme docela daleko a nikdo nám naší cestu nazařizuje. Od začátku jsme počítali s návštěvou nějakého masážního salónu. Při tom množství kolik jich tu je, by to nebyl problém. Naše spálená záda a ramena byly ale problém. Je nám jasné, že o celkové masáži nebo alespoň zad a ramen si můžeme nechat jen zdát. Mou brašnu na zrcadlovku nosila Katka, já jen foťák kolem krku. Velký batoh jsme nesli spolu za popruhy. Zad se mi nesměla dotknout ruka jinak než s mazáním. Tak jsme dopadli.
A je tu poslední den, neděle dopoledne a my si nesplnili přání, tedy dát si Thajskou masáž. procházíme uličkami a snažíme se nasát poslední dojmy a vůně. A co nohy? Základní masáž nabízejí všude jenom nohy. Ty jsou prakticky nedotčené, sem tam malý puchýřek nemůže být na závadu. Alespoň nohy, jdeme na to! Vešli jsme do masážního salónu, kde vládlo přítmí a hrála tichá hudba. Ujala se nás postarší Thajka, usadila na židličky a předložila nabídku. Za okamžik nám donesla po kalíšku studeného čaje s citronovou příchutí. Vybráno jsme měli už venku. Jen nohy na půl hodiny za 100Bt. Přistoupili k nám dvě Thajky, jedna ke Kátě, druhá ke mně. Donesly si každá svůj lavor do kterého nalily vlažnou vodu v níž plavaly limetky. Moje Thajka mi začala omývat nohy až po lýtka, bylo to příjemné, ale pro mně velice nezvyklé, aby mi cizí ženská žínkou omývala nohy.
Nicméně procedura byla velice příjemná. Když skončily masérky s omýváním nohou, pokynuly nám k řadě lůžek. V místnosti bylo příjemné přítmí, na jednom z lůžek jedna masérka pracovala na zavalitém bělochovi, zrovna mu nějak kroutila ruce a zároveň na něm klečela, on jen hekal, ale jinak se tvářil spokojeně. Samotná masáž nohou byla velice příjemná, občas docela tlačila na plosku chodidla a vytahování prstů nebylo moc příjemné, ale jinak převažovaly libé pocity. Na každou nohu měla jen 15 minut, ale využila je dokonale. Nakonec mě ještě protáhla, asi cítila nebo poznala, že mám občas problém se zádama, nevím. Každopádně opět mohu jedině doporučit jakoukoli masáž, protože i ta nejzákladnější a nejkratší je bezva.
Nakoupili jsme ještě nějaké drobnosti, zašli na oběd, ale to bych se už jen opakoval. Na letiště jsme počítali s odjezdem ve čtyři odpoledne, odlet byl po půl desáté večer.
Dopoledne jsme vyklidili náš hotelový pokoj, odevzdali v recepci klíče, tady jsme museli chvilku počkat, než si Thajka v recepci ověřila, že je vše na pokoji jak má být, domluvili jsme se na uložení našeho batohu do úschovny s tím, že si ho vyzvedneme kolem třetí odpoledne a vydali se na poslední procházku po Khao San road a přilehlých uličkách. Cestu na letiště jsme vyřešili zakoupením jízdenek nedaleko autobusové zastávky. Ve tři jsme si vyzvedli batoh, rozloučili se se sympatickými dívkami v recepci a vyrazili na autobusovou zastávku. V plánovaném čase dorazil mikrobus, naložil nás čekající i se zavazadly a vyrazili jsme k letišti. Poslední prohlídka bangkokských ulic z mikrobusu a po necelé hodině vystupujeme u letištní haly. Máme čas, s odbavením počítáme tak v šest. Postáváme venku a sledujeme odlety letadel, dělám několik fotek největší řídící letištní věže na světě, měří 112m. Slunce zapadá a taxíky pořád pendlují, vozí odlétající turisty a nahánějí ty, kteří právě přiletěli a chtějí se dostat do města.hala
V plánovaném čase se vracíme do obrovské haly, nacházíme přepážku Emirates s naším číslem, Katka ještě kontroluje jako kokon ve fólii zabalený batoh a vyrážíme k přepážce check in. Tentokrát se žádné překvapení nekoná, na všech čtyřech letenkách je správně označena třída economy. Škoda. Je bezvadné, jak funguje systém rezervací, před třemi měsíci jsme si v karlovarské pobočce Student Agency zabookovali letenky s konkrétními sedadly a tady v Bangkoku stačilo jen podat hezké úřednici Emirates pasy a za chvíli jsme dostali naše letenky.
Po odbavení, které proběhlo bez problémů jsme procházeli rozlehlou halou, respektive jen jedním z křídel, které tvoří bangkokské odbavovací haly. Opět všude spousty butiků s drahou kosmetikou, šperky a vůbec vším možným. V restauraci jsme si dali za zbytek našich bathů já vynikající Thajskou polévku Tom Yum a Katka zkusila pro změnu Lasaně.
Tentokrát jsme tunelem nastoupili na spodní palubu stejného Airbusu A380-800, kterým jsme před téměř dvěma týdny přiletěli, vyhledali svá místa 82A a 82B a usadili se. No, rozdíl ve třídách je velký na první pohled, samozřejmě. Tři sedačky vedle sebe (třetí zůstala naštěstí opět neobsazena), čtyři uprostřed a další tři u trupu, výrazně menší LCD displej v opěradle sedadla má "jen" 10,6". Ale i tady je poměrně dost místa, rozhodně víc než třeba v Boeingu 737. Opět jsem na monitoru sledoval letové informace a tentokrát jsem vyzkoušel i nějaké filmy a zábavnou část. Letěli jsem v noci aA380_drutudíž nebylo na kamerách na co koukat. I tady se dalo celkem bez problémů vyjít do uličky a trochu se projít, bar tu pochopitelně není, ale v prostoru toalet bylo vždycky dost místa. Obsluha i občerstvení byly opět na vysoké úrovni, víno jsme si tentokrát ale nalili sami z 2dcl lahvičky do plastových kelímků a někde nad Barmou připili na veleúspěšný výlet.
Let proběhl naprosto klidně, přistání v noční Dubaji hodinu po půlnoci zdejšího času také, opět jsem okénkem sledoval provoz na ploše , tentokrát za svitu reflektorů. Vystoupili jsme tunely, takže na plochu jsme ani nevkročili a náš vzdušný koráb zase neviděli v celku. Škoda. V Dubaji nás čekalo 8 hodin, odlet byl naplánován na 9:30 dopoledne místního času.
Bylo to dlouhé, zase jsme chodili halami, obdivovali drahé obchody, sem tam poseděli a pak zase chodili, na kávu se zákuskem jsme zašli někdy mezi druhou a třetí ráno. Katka se pak na k tomu účelu přizpůsobené sedačce natáhla a trochu si pospala, já se toulal halou dubajského letiště.
Na poslední let z Dubaje do Mnichova nás čekal Boeing B777-300ER. Samozřejmě patří také k širokotrupým dopravním letadlům, má ale trochu jiné vnitřní uspořádání než Airbusy, třeba srovnatelný A330-200, kterým jsme letěli z Mnichova do Dubaje, ale zase nějak propastný rozdíl to nebyl. LCD v sedadle, téměř stejná nabídka systému ICE i docela dost místa pro naše znavená těla. Jen bychdubajřekl, že Boeing byl z těch tří typů co jsme vyzkoušeli nejhlučnější. Let naprosto klidný, po staru z Dubaje nás čekalo milé překvapení ve formě výhledu na pobřeží s hotelem Palma a umělými ostrovy ve tvaru palem, nádhera.
Na displeji jsem opět sledoval naší trasu, letěli jsme středem Perského zálivu přes Kuvajt a Irák, sledoval jsem jestli uvidím nějaké známky po proběhlých bojích, ale nic takového jsem nezaznamenal. Přelétali jsme i přímo nad Bagdádem. Celou cestu bylo nádherné počasí bez mráčku, ale jakmile jsme se přiblížili nad Tureckem k evropské pevnině, nebe se pokrylo oblačnou dekou a ta vydržela až do přistání v Mnichově.
Po otevření dveří letadla a výstupu na schůdky nás čekal šok. Studený déšť, vítr a prostě nepohoda. Byli jsme oblečeni docela nalehko a při vzpomínce na včerejší vedro v Bangkoku se tomuhle nechtělo ani věřit. Odbavení a čekání na batoh, ten jsme naložili na vozík a pomalu popojížděli k východu. Ještě před tím jsem zavolal mobilem na číslo našeho parkoviště a s paní se horko těžko (manžel byl mimo a paní neuměla anglicky a já zase německy) domluvil, aby pro nás přijel jejich mikrobus.
Kousek před východem nás čekalo ještě jedno překvapení. Najednou k nám přistoupil uniformovaný příslušník a povídá něco jako jestli jsme přiletěli z Bangkoku? Po souhlasném přikývnutí nás nasměroval do jakési místnosti stranou z chodby, kde jsme museli zbavit batoh fólie a on pak postupně vyndal a prohlédl všechny pytlíky a balíčky, ovšem drogy opět nenašel. Bylo mi z toho docela nanic, Katka vypadala pěkně naštvaně, ale Bavorák postupoval klidně a musím uznat i korektně. Nakonec něco prohodil, možná poděkoval a odešel. Naházeli jsme vše zpátky do batohu a konečně opustili halu.
Venku už čekal mikrobus, naložili jsme se a za další půlhodinu už seděli v našem rudém Aveu. Nakrmil jsem navigaci a vyrazili jsme do odpoledního podzimního dne. Naše výprava do království Siamského skončila.
Tak snad zase někdy...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama