1. část: Krátký výlet největším z největších nejen do města andělů...

1. listopadu 2009 v 17:16 | Vašek

Když jsem připravoval náš krátký výlet do jihovýchodní Asie a hledal na webu informace o Thajském království, Bangkoku a místech, která jsem považoval za zajímavá, získal jsem brzy dojem, že o Thajsku platí ono známé, že "kdo nebyl v Thajsku, jako by nebyl". Množství různých článků, fór, zážitků jednotlivců i skupin, fotogalerií a já nevím čeho, co se týká Thajska mě přimělo přemýšlet o tom, že nápad napsat taky nějaké své postřehy po návratu z naší malé výpravy je úplně zbytečný, že už bylo vlastně všechno řečeno a jen budu opakovat, co už jiní napsali.
Nojo, ale každý má svůj pohled na věc, každý prožitek je unikátní a neopakovatelný a co Franta popsal ze svého pohledu, jsem já mohl vnímat trochu jinak. Tak proto o tom budu psát. Rozhodně si nedělám patent na rozum a nechci tvrdit, že jen ten náš pohled je ten správný a že jedině my víme jak se tam žije a jak to tam chodí. Právě že vůbec ne. Je to jen a jen můj, případně náš (můj a mé Kateřiny) pohled na svět tak odlišný od našeho a přece tolik podobný tomu našemu. Ta naše koule zeměkoule zase není tak velká a i když mají někde jinou barvu kůže, jiné rysy ve tváři nebo uznávají jiné bohy, určitě platí že ač jiné barvy, jiní bohové, ale jenom jeden svět a stejná barva krve, která nám koluje v žilách. A nejen to nás spojuje.
Thajsko mě lákalo už dlouho. Exotická země a navíc, od roku 2003 si píšu přes ICQ a email s dívčinou jménem (respektive přezdívkou) June právě z Bangkoku. Jen jaksi dosud nebyla možnost takovou cestu zrealizovat. Až v červnu 2009 email od mého zcestovalého skoro švagra změnil běh našeho života.
Všiml si informace na webu, že od 1. června nasazuje letecká společnost Emirates nový velkokapacitní Airbus A380 na svou tradiční linku z Dubaje do Bangkoku. Jsem letecký fanda, tak mě trochu zahanbilo, že mi tahle informace nebo spíš její souvislosti unikly. Ona totiž dubajská bohatá společnost u té příležitosti vrhla na trh v době vrcholící světové ekonomické krize nabídku letenek zhruba ve smyslu "Se společností Emirates největším dopravním letadlem současnosti Airbusem A380 do Bangkoku za neodolatelnou cenu."
Mírův email byl docela stručný. Jdete do toho? My rušíme náš výlet do Norska a letíme prvního září…co vy? Rozhodování trvalo na naše poměry neobvykle krátce…email přišel 25. června ve čtvrtek večer a hned v pátek dopoledne jsem obvolal karlovarskou pobočku Student Agency, kde jsem se domluvil na termínu a cenách letenek. Takže letíme do Thajska 29.9. z Mnichova. V pondělí 29.6. jsme zaplatili letenky, cena 10 801Kč se všemi poplatky s takovou společností a s takovými letadly vyrážela dech.
Odlet jsme měli stanoven za tři měsíce, takže zbývalo dost času na všechny přípravy. Co si vzít sebou, jak je to s očkováním, kde budeme bydlet a kam se podíváme? Kolik si vzít peněz a je lepší baťoh nebo kufr? Začal kolotoč shánění informací, tady musím pochválit samozřejmě internet s jeho nepřebernou zásobárnou různých článků ať už amatérských nebo profesionálních cestovatelů, řady fór, kde se najde spousta užitečných informací a samozřejmě náš skoro švagr Míra Svoboda, chlápek který procestoval skoro celý svět a v Thajsku byl už čtyřikrát. Jeho rady, doporučení ale hlavně prožité zkušenosti byly pro nás studnicí, ze které jsme bohatě čerpali. Nádherné na tom všem bylo, že naprostá většina informací se potvrdila a na místě téměř vše fungovalo opravdu tak, jak jsme o tom četli nebo slyšeli před cestou.
Vytýčili jsme si hlavní cíle výpravy, samotný let největším dopravním letadlem současnosti Airbusem A380-800 a v Bangkoku hlavně setkání s June, to byly hlavní dva body naší výpravy, vše ostatní mělo cestu doplnit. Dvanáct dní pobytu sice není moc, ale snažili jsme se je vyplnit tak, aby jsme je řádně využili. Přílet do Bangkoku měl být večer v 19hod., s prvním dnem jsme moc tedy počítat nemohli. June žije sice v Bangkoku, ale po letošním absolvování Dentistry Chulalongkorn University jí los určil práci v 500km vzdáleném vnitrozemském Surinu. Zhoustla naše internetová komunikace a vše spělo k tomu, že se v rámci naší malé výpravy setkáme. Moje angličtina sice není nic moc, ale na domluvení se a přežití v cizích zemích asi stačí a náš úspěšný návrat z jihovýchodní Asie mi to nakonec potvrdil.
Rozhodli jsme se nevyužít služeb žádné CK a celou cestu si zařídit sami, včetně aktivit na místě. S výběrem hotelu v Bangkoku nám dík své zkušenosti pomohl Míra, dobré u nakonec vybraného hotelu bylo mmj. i to, že se pokoj dal zabookovat přes internet, ale platit se mohlo až na místě. Vybrali jsme si tedy hotel Rikka Inn na známé turistické ulici Khao San s jejímž ruchem a životem jsme se brzy měli sami seznámit.
Tak nejprve pár slov o cestě a našem prvním bodu výpravy...

Let jsme měli naplánovaný z Mnichova do Dubaje Airbusem A330-200 - let EK052, v Dubaji nás čekal konečně největší z největších A380- 800 a let EK372 nás měl přenést do Thajska na letiště Suvarnabhumi v Bangkoku. Zpět do Dubaje poletíme opět A380-800 letem EK373 a z Dubaje do Mnichova pro změnu Boeingem B777-300ER letem EK049.
Pro let z Mnichova do Dubaje jsem vybral sedadla 32A a B, chtěl jsem sledovat mechanizaci křídla. Z Dubaje pro let s Airbusem A380-800 jsem vytypoval sedadla 82A, B. Ta samá místa jsme měli při návratu z Bangkoku do Dubaje a pro let v Boeingu B777-300ER jsem vybral místa 44A, B.
U přepážky check-in ještě v Mnichově mi sympatická paní předala 4 letenky, dvě pro let z Dubaje jsme ihned uložili do baťůžku a venku ponechali jen ty pro let z Mnichova. Náhoda a štěstí však již zamíchaly letenkami a nás brzy čekalo milé překvapení.
Odbavení na mnichovském letišti probíhalo hladce, jen mě trochu překvapila důkladnost prohlídky, kdy chlapík přede mnou se musel vyzout i z bot a ještě ho projížděli ručním detektorem. Já se zout nemusel, ale po projetí brašny s mou zrcadlovkou rentgenem tato zaujala úředníka a já jí musel vyndat z brašny, vyfotit jeden snímek na displej a ještě vyndat teleobjektiv, ze kterého si podmračený bavorák sundal krytky a zatímco já trnul, aby se mu snad nevysmekl z bílých rukavic, on zíral skrz tubus a snažil se i kroutit ovládacím prstencem. No nic nevykoukal, vše proběhlo korektně, byť odměřeně, já si sbalil nádobíčko a odebrali jsme se s Kateřinou do prostoru pro odbavené cestující.
Z mnichovského letiště jsme se v A330-200 vznesli k nočnímu nebi v plánovaném čase, tedy v úterý 29.9. ve 22:35 z dráhy 08L. Širokotrupý Airbus mě překvapil prostorem, seděli jsme na sedadlech v uspořádání 3 - 4 - 3 a výškou kabiny rozhodně nepůsobil dojmem stísněného prostoru a proti B737-300 kterým jsme letěli naposledy to byl opravdu velký rozdíl.
Krátce po dosažení letové hladiny začaly letušky ve slušivých stejnokrojích Emirates a jejich mužští kolegové roznášet lístky s menu, podle kterého jsme si mohli vybrat ze dvou hlavních jídel a v nabídce nechyběl ani popis ostatních lahůdek, které nám cattering společnosti připravil. Využili jsme mmj. i nabídky vín a vybrali si po lahvičce bílého Chardonnay, tentokrát ve 2dcl balení a samozřejmě do plastového kelímku. Jaký rozdíl proti tomu, co nás brzy mělo čekat. Při roznášce táců s jídlem mě překvapila přítomnost kovových příborů. Jídlo bylo chutné, jen mohlo být víc nápojů bez nutnosti volat letušku, ale celkově nemám co vytknout.
Samotný let proběhl zcela klidně, jen skutečnost, že jsme letěli v noci poněkud omezovala výhled ven.
Při přiblížení na dráhu 12 (asi 12R) byly krásně rozpoznatelné různé osvětlené jachty a čluny, kotvící u pobřeží a samozřejmě světla měst a jako korálky světla u silnic. Přistání proběhlo naprosto hladce za svítání kolem šesté hodiny ranní. Zvědavě jsem vyhlížel z okénka na rozsáhlou síť pojížděcích drah a sledoval letadla. Na protější straně od našeho pojíždějícího stroje mě zaujala skupina tří nákladních IL-76 a dokonce tam stál i jeden AN-12. Samozřejmě spousta bizjetů a u hlavní budovy terminálu, která mi svou velikostí vyrážela dech, řady parkujících B777, Airbusů A330 a jeden B747. Samozřejmě množství malých B737 a Airbusů A3xx různých verzí. Většina letounů, která jsem zahlédl během rolování patřila společnosti Emirates.
Po otevření vstupních dveří letadla nás čekala ona často popisovaná rána horkým vzduchem. Zrovna vycházelo Slunce a pohled jaký se nám naskytl na schůdcích patřil mezi ty, na které se nezapomíná. V žlutohnědém přízemním smogu se válela zatím ještě jen rudá koule a nad ní obloha modrá jak z kýčovité pohlednice. Snažil jsem se na schůdkách rozhlédnout, ale stačil jsem jen Katku upozornit na v dálce se jako jehla tyčící nejvyšší mrakodrap světa, přes 800m vysoký. Byl dostaven docela nedávno, ale času bylo málo, nedočkavci se na mě zezadu tlačili a my museli sestoupit dolů. Poslední pohled na náš spolehlivý bělostný Airbus A330-200 a už jsme spěchali do přistaveného nízkopodlažního autobusu, který nás odvezl k letištní hale.
My nezkušení, jsme se s mírnými obavami o správnost směru nechali unášet proudem lidí a jen si hlídali cedule Tranzit. Letiště je vzhledem ke své velikosti vybaveno systémem dlouhých pojízdných pásů, které ušetří spoustu kroků a během jízdy po nich si cestující může prohlížet na velkoplošných reklamních displejích šoty z různých, hlavně stavebních aktivit v Dubaji a okolí. A je se opravdu na co dívat.
K našemu překvapení nás čekala další kontrola s rámem a rentgenem a tady jsem se musel i já zout a pak čekání v tranzitním prostoru dubajského letiště. Na jedné z mnoha informačních tabulí jsme si našli číslo našeho letu EK372 a příslušný gate 232.
Když přišel náš čas, dostavili jsme se k check-in přepážce a spolu s dalšími desítkami cestujících se chystali nastoupit do největšího. Tady, při kontrole letenek jsme si poprvé všimli, že něco není v pořádku. Místo do economy class a na naše zabookovaná místa 82A a B, jsme měli letenky do business class a sedadla 11E a 11F.Bylo to překvapení a dalších asi 40 minut, kdy jsme se shromažďovali ve velké hale před samotným nástupem do letadla, jsme prožili v obavách, že se někdo objeví a onu domnělou chybu napraví. Mysleli jsme si, že došlo k nějaké chybě v rezervačním systému.
Až doma po návratu jsem se na webu dočetl, že k podobným přesunům dochází, třeba když se zaplní economy class. Nojo, ale my ty letenky s vybranými a potvrzenými sedadly měli zabookované 3 měsíce před letem. Samozřejmě nepřišel nikdo a po otevření přepážky a za účasti sympatického personálu Emirates začali postupně vyvolávat jednotlivé skupiny cestujících. První se v reproduktoru ozvala výzva k nástupu cestujících first class a rodin s dětmi a pak už naše business class, zóna B, tak jsme tedy vyrazili.

Neznám situaci na jiných letištích, kam létá velký A380, ale v Dubaji jsme celé letadlo bohužel neměli možnost vidět. Snad jen kus směrovky s červeno zeleno černými pruhy, jakoby šálou na bílém podkladě z nejvyšší galerie, ale jinak je tam výhled na plochu velice omezen. Nebo aspoň na náš Airbus byl omezený, navíc sice krásně zdobené, ale lehce tónované sklo haly moc šancí nafotit nějaké slušné obrázky z plochy tedy nedávalo.
Při nástupu jsme neměl vůbec pocit, že vcházíme do "rukávu", vedoucího do kabiny letadla, ale šli jsme téměř normální chodbou s odbočkami do příslušných sekcí. Ty "chodbičky", kerými se nastupovalo do letadla byly nejméně tři. My měli na letence vyznačenu zónu B, tak jsme se ubírali podle směrovek do zóny B. I tady jsem v rámci poznání vnesl do našeho nástupu trochu zmatku a my se vydali chodbičkou vedoucí na spodní palubu. To vůbec nebylo na škodu, protože jsme si aspoň užili schodiště na palubu horní. U vchodu do letadla stála letuška a steward, zkontrolovali nám s úsměvem a pozdravem naše útržky a navedli nás na schodiště. Nádhera, nastupujeme do letadla a vzápětí stoupáme po schodišti! Nahoře opět letmá kontrola personálem, mně ukázali abych šel pravou stranou, Katku poslali vlevo. Sešli jsme u našich míst 11E a 11F, předtím jsme prošli kolem 14ti míst první třídy. To byl ovšem luxus. Přesně jako na fotografiích, které jsem si postahoval z webu, abych věděl jak se také dá létat. Ovšem první a byznys třídu jen jako perličku.
A teď jsem byl přímo tam! Nádhera. Každého, kdo vstoupil na horní palubu ohromného A380 určitě překvapil prostor. Jistě, je to velké letadlo, ale pořád je to jen letadlo. A toho místa je tam opravdu neuvěřitelně. U našich míst jsem nevěřícně zíral na sedadlo, ale hlavně na velký LCD displej, přesně takový, jak jsem ho znal z fotografií. Pod displejem dálkový ovladač, ten vypadal stejně jako ten v A330. Ale prostor pro nohy, zatím prázdný, pod displejem už vůbec nebyl podobný čemukoli, co jsme kdy předtím v dopravním letadle viděli. V kabině byznys třídy jsou sedadla uspořádána 1-1 -1-1 a 1 - 2 - 1. Druhá varianta se týkala nás, letěli jsme dva, dostali jsme tedy místa vedle sebe. Ale i ta jsou do určité míry oddělitelná výsuvnou (tlačítkem na opěradle) přepážkou. Takže když vás třeba naštve partnerka, stačí stisknout knoflík a je po komunikaci.
Místa jsou vlastně jakési boxy, poskytující poměrně velký pocit soukromí. Při normálním posezu není vidět na sousední sedačky, tedy je vidět část těla, ale ne obličej. Po usazení do sedadel začínám prohlížet nejbližší okolí. 17" širokoúhlý LCD displej jsem už zmínil, prostor pod ním také, vedle dálkového ovladače mě ještě zaujala tříkolíková zásuvka na 110V. Hned vedle jsou dvě USB zdířky, asi pro někoho, komu by nestačila nabídka úžasného systému ICE. Do USBéčka si cestující může připojit třeba svou flešku s obrázky a kochat se na elcédéčku. Zkratka ICE znamená - Information, Communication, Entertainment. I - to byly hlavně letové informace, přehledná mapa se zobrazením polohy letadla a jeho tratí s údaji o výšce a rychlosti letu, teplotě okolního vzduchu, vzdálenosti od místa vzletu a zbývající do místa přistání, časy letu a příletu apod., tenhle "program" mi bohatě vystačil na celou dobu letu, tedy asi 6 hodin a vůbec jsem nevyužil sekci E - tedy zábavu, která nabízela na 600 kanálů s TV seriály (epizody), filmy, hudební klipy a hry. V sekci C - tedy komunikace jsem využil možnosti odeslání emailu synovi Vaškovi. O téhle možnosti jsem samozřejmě věděl z webu, kde jsem se v rámci přípravy na naší cestu seznámil se všemi možnostmi, které Airbusy společnosti Emirates nabízí. Nepočítal jsem ale, že to bude v tak komfortních podmínkách byznys třídy. Ještě se vrátím k nejzajímavější sekci I, která na 17" LCD zobrazovala pro leteckého nadšence krom výše uvedeného další lahůdku a tou byly online záběry ze tří videokamer - jedna v přídi letounu poskytovala pohled podobný tomu, co viděli piloti, další kamera mířila svisle dolů, ta byla nejméně využívána, obraz nebyl zcela ostrý a čistý a zorné pole nebylo příliš velké, takže obraz měl docela malou informační hodnotu.Třetí kamera poskytovala obraz z vrcholu kýlovky, byla vidět křídla i všechny čtyři motory a zabírala i přední polosféru. Kamery běžely už od nástupu do letadla, takže jsem mohl sledovat i malý prostor před přídí letadla, kde ale byla budova terminálu a jenom tam sem tam projelo nějaké vozidlo. Pojíždění a samotný vzlet, to už byla jiná káva i když obraz nebyl tak čistý a ostrý, aby si někdo mohl představit, že je to jak pohled z pilotní kabiny. Ale i tak to bylo něco naprosto fascinujícího a zvlášť na 17" LCD to opravdu stálo za to. Displeje byli možné přepínat do full screen zobrazení. Je tedy pochopitelné, že mě po celou dobu nezajímala ani trochu nabídka stovek filmů v sekci E. V mé nejoblíbenější části ICE systému ještě zmíním čerstvé online zpravodajství BBC News, kde nás trochu znepokojovali informace o tajfunu Ketsana, který pustošil Laos a Vietnam, tedy byl poměrně blízko naší cílové destinaci.
Se synem Vaškem jsme byli dopředu domluveni, že pokud to půjde, pošlu mu z paluby A380 email. Po validaci kreditní karty (obyčejná neembosovaná VISA) ve štěrbině dálkového ovladače a nastavení příslušné části programu jsem email úspěšně odeslal a z konta mi bylo odečteno po jednom US dolaru 1 za odeslání a 1 za příjem odpovědi od Vaška. Délka textu je omezena 160 znaky a lze poslat i SMSku nebo rovnou zavolat, tam je sazba 5 USD za minutu. Takže jsem email odeslal nad centrální Indií ve výšce 38 881ft a při rychlosti 571 mph Ground Speed.
Podávání občerstvení by se mělo zažít, ne o tom jen číst. Velice brzy jsme měli pocit, že jsme snad v jakési restauraci, kde se nás z každé strany sedačky co chvíli sympatická letuška nebo steward ptá, co bychom si dali. Víno červené nebo raději bílé, již jste si vybrali z našeho nápojového lístku? Ano, nápojový lístek a menu lístek jsme dostali krátce po startu. A vybírat bylo opravdu z čeho. Tady nahoře ovšem roznášeli dezertem počínaje až po vybraný hlavní chod vše postupně, nikoli na jednom tácu jako dole v economy class. Malé dózičky s kořením působili až pitoreskně, ale brzy jsme si zvykli. Víno jsem nám vybral bílé, Chardonnay ročník 2007 a toto nám bylo rozléváno z lahve a do skleněných vinných číšek. Kde jsou plastové kelímky?? No přece dole v economy class. Jako předkrm jsem si vybral kachní paštiku, doplnil o jakési íránské placky, Katka si dala sladký dezert. Hlavní chod na porcelánovém talíři jsem měl jehněčí se zeleninovým salátem, porce byla podávána stylem jako v restauraci, z masa koukala dokonce kost, vypadalo to, jako by porci vytáhli před chvílí z trouby, prostě nádhera. Na výběr bylo i kuře, ryba, nepochybuji, že tady si vybere každý. Káva se zákuskem už jen dotvářela báječný pocit z oběda, nikoli vše v jednom na tácu a v alobale jako při zpáteční cestě. Ale i to bylo dobré. Nakonec jsme vyplenili i minibar ukrytý vedle stolečku poblíž opěradla sedadla.
Lahůdkou, která se už netýkala jídla, ale pro mou drahou polovičkou byla moc příjemným překvapením, bylo zjištění jedné z funkcí asi 15cm LCD displeje nad stolkem, který umožňoval ovládat masážní motůrky v sedačce. Ta se totiž dala vypolohovat aždo vodorovné polohy a pomocí dotykového displeje spustit masáž od ramen až po lýtka, samozřejmě s proměnnou intenzitou. Co dodat.
Abych se jen nerozplýval nad A380, pohled ze tří kamer a údaje o letových parametrech poskytoval podobný systém i v A330 a B777 byl také vybaven podobně, ovšem na velikosti přece jen záleží a těch 17" je prostě slušné kino :-) Velkým zpestřením jsou na horní palubě dva bary, jeden v přední části a druhý vzadní, ten jsme pomáhali vyprázdnit i my. Pro našince přepych nevídaný, jsou tací, pro které je to docela běžné zpříjemnění dlouhého letu. Já byl v "Jiříkově vidění" a nestydím se za to. Upřímně, kdo z vás i když jste třeba letěli mockrát na dovču takhle stál u baru v letadle 12km nad Indií? Každému to ale přeju, je to fakt bombastický zážitek.
Náš A380-800 nesl imatrikulaci A6-EDE a byl 20 vyrobený letový kus sériového čísla MSN020. První let uskutečnil 15.7.2008 a opravdu téměř voněl novotou.
Pokud jde o let samotný. Vzlet probíhal klidně, bez nějak zvlášť patrných otřesů, délka vzletu se mi nezdála nějak vyjímečně dlouhá i když B737 jde do rotace podstatně dřív. Signál k odepnutí bezpečnostních pásů zazněl ještě během stoupání do letové hladiny a palubního personál začal také poměrně brzy pracovat. Nelétáme dopravními letadly tak často, abych mohl moc srovnávat úroveň společnosti Emirates s jinými, nemám ale nejmenší výhrady, spíš jen chválu. Ochota, pohotovost a vybavenost byla naprosto dostačující. Letěli jsme v A380 ve zmíněné business class i v economy class, samozřejmě na horní palubě byla úroveň poplatná třídě, ale i dole jsem si neměl na co stěžovat. Jen krátká zmínka pro zkušené letecké cestovatele. Ani při jednom z popisovaných letů se společností Emirates letušky nepředváděly použití záchranných vest, pouze vždy zkontrolovaly použití pásů. Kompletní instruktáž probíhala na displeji na každém sedadle, pokud měl cestující nastaven jiný kanál, informační si vynutil prioritu a po dobu instruktáže (anglicky a arabsky) se nedalo přepnout jinam. Celý let probíhal velice klidně. Pouze při klesání před přistáním v Bangkoku jsme prolétávali asi nějakou bouřkou, tady otřesy a lehké kolébání patrné bylo, za okénky se i tu a tam zablýsklo a trvalo docela dlouho, než se na monitoru ve změti světýlek objevila přistávací dráha letiště Suvarnabhumi v Bangkoku. Přiblížení bylo velmi pozvolné a dlouhé, kontakt podvozku s dráhou byl poměrně znatelný, počasí venku nebylo nic moc.
Srovnám-li lety s A330-300, B777-300ER a A380-800, posledně jmenovaný byl nejklidnější, nejtišší a nejpohodlnější. A to se týká i letu zpátečního, kdy jsme seděli v ekonomické třídě, kde bylo jen trochu méně místa a pouze 10,6" LCD…
Let A380 probíhal ve výšce mezi 11 500 až 12 200m a při rychlostech 930 až 970km/hod. Letové hladiny i rychlosti byly o cca 2 000m a 100km/hod. vyšší než u ostatních zmíněných typů letadel.
Na letišti v Dubaji i Bangkoku je patrné, že jsou na provoz těchto velkokapacitních letadel dobře připraveni, nikde jsme neměli dojem, že se cestující hromadí nějak neúměrně a i samotné odbavení při nástupu a výstupu probíhalo poměrně hladce a plynule, samozřejmě s ohledem na fakt, že se z jednoho letadla v krátké době přesouvalo skoro 500 lidí. Pokud jde o obsazenost, na dolní palubě při cestě z Dubaje asi bylo plno, jinak by nás zřejmě nepřesunuli do vyšší třídy, nahoře byli někteří cestující stále mimo sedačky, třeba v jednom ze dvou barů, takže nedokážu posoudit obsazenost business třídy, ale ostatní lety v economy class odhaduji tak na 80-85%. Třetí sedadlo vedle nás zůstalo vždy neobsazeno a v jiných řadách se tu a tam také objevilo volné místo.
Ještě se vrátím k letišti v Bangkoku, kde jsme si museli vystát frontu u imigračního úředníka, který si pečlivě prohlédl vízum v pase, na pultíku před sebou měl malou kamerku, kterou často nastavoval tak, aby na ty veliké růžovobílé evropské obličeje dobře viděl a pečlivě si pročetl i příletový a odletový lístek, který jsme ještě na palubě museli vyplnit. Další sběr dat o našich identitách. Ještě před tím jsme prošli kolem termokamery, kterou obsluhovaly sice sympatické Thajky, ale u některých rouška přes obličej nepůsobila zrovna povzbudivě. No a samozřejmě další kontrola s rámem a košíky na drobnosti, tady jsem už ovšem nemusel fotit naprázdno, ani mi nekontrolovali skla v teleobjektivu.

Tak jo. Stojíme v hale jednoho z největších letišť světa po letu v největším letadle světa a jsme rádi ze shledání se s naším batohem, který jsme naposled viděli v Mnichově. Zatím jde vše víc než hladce a my hledáme nějaký bankomat. Dali jsme na Mírovu radu a teď žmoulám v kapse asi 50Euro. Víc ani ň. Není problém vybrat na letišti z bankomatu. Uvidíš, žádný strachy...Tak tam tak stojíme, kolem mraveniště lidí, zatím převažují asi evropané, prostě běloši. Po chvíli se zorientujeme a ve čtvrtém patře objevujeme řady bankomatů. Jo, mašiny na peníze tu jsou, teď ještě ty prašule. Vybrali jsme si dva osamocené přístroje, jeden modrý, druhý červený. Vyhrála modrá. S trochou nejistoty Kateřina vsunuje embosovanou kartu do štěrbiny, chvíli tápeme v popisu, je to thajsky a anglicky. Není jiné volby než anglina, jdeme na to. Víme, že chceme vybrat 20 000Bathů. No zkrátím to, jsou zajímavější zážitky než banální výběr peněz. Samozřejmě i tohle prošlo bez problémů, jsme obtěžkáni pro nás neznámou měnou a teď honem jak se dostat k hotelu, na Khao San... Víme, že linka je označena AE2 a ta nás, pokud tedy zvolíme bus, dopraví až k oné ulici. Ve stánku kupuji od usměvavé mladičké Thajky dva lístky na bus po 150Bt, beru si zdarma mapu Bangkoku a vycházíme , už nevím jakou nohou ven z haly.
Sakra to je vedro! A drobně prší, ale jen tak lehounce a my vidíme náš autobus. Je už skoro plný a batohy se válí jeden přes druhý, přihazuji na hromadu i ten náš a doufám, že se opět shledáme. V autobusu je průvodčí, říkám jí že jedeme na Khao San, podávám jí lístky a sedáme si na místa. Za chvíli vyrážíme a já zírám z okna busu, hltám první dojmy a poslouchám hlasy kolem, jestli neuslyším češtinu. Ani slovo. Francoužština, angličtina a němčina. Katka sedí na sedadle šikmo přede mnou a za chvíli jí padají víčka, je chudák pořádně utahaná. Zvědavě vyhlížím z okna, tak tohle je Bangkok, no zatím to vypadá jako jakékoli velké město. Jen tu a tam se vynoří, reflektory osvětlený zlatý jehlan, koukám na to a snažím se nedat na sobě znát vzrušení. Jo i nějaké palmy vidím a spousty taxíků, mýtná stanoviště a řady osvětlených mrakodrapů. Z letiště do centra to má být asi 29km, čeká nás tedy docela dlouhá jízda. V hotelu jsem emailem domluven, že check in proběhne kolem 21 hodiny, ještě není ani osm, máme dost času. Autobus zastavuje na poslední stanici, průvodčí skřehotavýn hlasem vykřikuje Kasan!!! aha, takto bude Khao San, honem pro batoh a jdeme.
Tak to je ta známá ulice batůžkářů a turistů, šílená kakofonie hlasů, lomozu a hudby všech možných žánrů, stánky se vším, ale hlavně s jídlem, samé neóny a spousty reklamních cedulí...no tak to jsme tedy ještě neviděli, všude spousty lidí, my se proplétáme mezi nimi, obtěžkáni svými zavazadly...jak se brzy budeme sami dívat na nově příchozí, vyvalené nováčky, které právě přivezl autobus z letiště a oni hledají svůj guest hause nebo hotel...
Z řady nabízených jsme si vybrali hotel Rikka Inn. Už v něm bydleli Míra se Soňou, byli spokojeni, je čistý a relativně levný. Tady asi narazím na někoho, komu se cena 800Bt za noc bude zdát vysoká. I já vím, že se tam dá sehnat levnější ubytko, ale přece jen chceme bydlet sami, bez možná milých a roztomilých spolubydlících (myslím nějaké ty potvůrky). Nakonec se naše volba ukázala být pro nás dobrou, hotel nám poskytl přesně to, co jsme potřebovali. Bazén na střeše byl hezký bonus, ale my se na něj byli jen podívat, nebyl čas, pořád jsme byli v terénu.
Ochranka hotelu nás sotva registrovala, procházíme dlouhou chodbou, na jejímž konci se za stolem recepce tlačí asi čtyři usměvavé Thajky. Tak nás tady máte!!! třeba by to takhle někdo zkusil. Já volil taktiku úsměvu a pokusu o domluvu v sice trapně nedokonalé, ale přece jen asi srozumitelné angličtině, protože vše proběhlo s úsměvem a ke spokojenosti obou stran. Po zapsání čísla pasu a nějakého kódu z naší imigrační kartičky do velkého sešitu, kde jsem přelétnutím obou stránek pohledem opět nezachytil ani náznak nějakých krajanů, jsme dostali klíč s číslem pokoje 205. Pokoj poměrně malý s oknem kamsi do zdi, což nevadilo, hlavně že ne do ulice, to bychom se nevyspali. Velké dvoulůžko, klimatizace, zrcadlo a koupelna. V rohu televize. Paráda. Bohatě to stačí. tak honem se vyzout z těch zpocených botasek, svléknout triko s dlouhým rukávem, opláchnout se a hurá do víru bangkokského nočního života....
...pokračování v dalším díle...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stanley stanley | 1. listopadu 2009 v 19:12 | Reagovat

Pěkné počteníčko, úplně si Tě vybavuji při Tvých typických slovech,..."nepřebernou zásobárnou".
Těším se na druhou část.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama