Srpen 2010

A zase píšu...

8. srpna 2010 v 7:17 | Vašek
Nějak mě to psaní chytlo. Nebo se spíš vracím k tomu, co jsem začal v roce 2000. Tehdy jsem poprvé napsal příspěvek do nejdeckých Radničních listů, jejichž redakce vyhlásila soutěž v "Psaní pro nepsavé".
Obeslal jsem je tehdy krátkým vzpomenutím na dobu, kdy jsem trochu létal ve Svazarmu a příspěvek se jmenoval "Nejdek přes plot". Téma soutěže totiž byl právě Nejdek.
To mě nějak nastartovalo a v průběhu dalších let jsem sepsal několik spíš vzpomínkových článků o mém a mojí Kateřiny působení na letišti karlovarského aeroklubu, ať už při seskocích na padáku nebo při mém pozdějším krátkém období motorového létání. Formou psaní do šuplíku...
No a teď to teda dávám do takové podoby, abych ty příběhy mohl nechat vytisknout v knižní vazbě v malonákladovém tisku (zase jen pro příbuzné a případně známé).
S přípravou textů jsem již téměř u konce a  dávám sem tedy na ukázku jeden z příběhů....


Káťa a vláček motoráček

Letadel bylo vždycky málo, museli jsme občas vyrazit za Andulou na jiné letiště, kam se sjížděli kamarádi i z jiných aeroklubů v kraji. Tak jsme navštěvovali Klatovy, Staňkov, Plasy nebo letiště Bory u Plzně. A právě na posledně uvedeném se stala následující příhoda.
Vlastně se zmíním nejdřív o tom, jak jsem nepoznal známou věznici Bory. O přípravách na seskoky psát už nebudu, leccos je asi zřejmé z předchozích vyprávění.
Letiště v Plzni na Borech, tolik znamenající pro historii československého letectví bylo situováno na okraji města, někde tam, kde je dnes nákupní zóna se supermarkety. Mnohé koupěchtivé zákazníky ani nenapadne, jak významné místo to je. Hlavně, že mají ve slevě ředkvičky. Nedávnou historii letiště a osudů s ním spojených tu připomíná alespoň autobusová zastávka "U starého letiště". Fakt úctyhodná vzpomínka.
Raději se vraťme zpátky o pár let, kdy tohle letiště ještě bylo pravým vzdušným přístavem.
Protože jsme jako obvykle měli hodného pilota, pomalu nabíral výšku kroužením přímo nad Plzní. Vždycky jsem chtěl co nejvíc vidět a Plzeň s okolím měla co nabídnout. Takže jsem byl celou dobu co jsme stoupali natlačený u okénka a civěl zvědavě ven.
Po chvíli mou pozornost upoutala zvláštní velká budova, spíš komplex budov, které byly ve tvaru paprskovité hvězdice. Prostě z kruhového centra vybíhalo radiálně několik ramen a celé to bylo obklopeno zdí. Nekroužili jsme přímo nad tím objektem, ale viděl jsem ho šikmo z nadhledu. V letadle už nebyl časse někoho zeptat, navíc kdo někdy letěl v Andule a měl na hlavě vypolstrovanou helmu, moc toho nenamluvil. Tam jde spíš o posuňky. Internet samozřejmě nebyl, takže pohledy na svět shůry nebyly zdaleka tak obvyklé k vidění jako je tomu dnes.
Hned po přistání, když jsme se sešli opět na ploše (někteří po delší době a hladoví), jsem se optal, co je to tam za pěkný zámek? Nejdřív nechápali, ale když jsem přidal popis o paprskovitých blocích byli hned doma. "Ty vole, to jsou Bory, to vězení.". Takhle jsem tedy zjistil, jak vlastně ty neslavně známé Bory vypadají z pohledu, jaký se asi většině těch, kteří tam nedobrovolně tráví svůj čas nejspíš jen tak nenaskytne.

Jak už jsem uvedl výše, letiště se nacházelo na kraji města a bezprostředně sousedilo s plzeňskou Škodovkou. A o to v následující historce jde.
Vzhledem ke směru, jakým foukal vítr, se upravovalo místo vysazení parašutisty. Instruktor se postavil do dveří a podle svého výpočtu naváděl pilota do místa, kde vyhodil "fléru", což byla zátěž o dané hmotnosti na 5m fáborce (cca 25cm šíře) a sledoval, kam ji snáší vítr. Podle místa jejího dopadu pak upravil bod výskoku.
Tak se často stávalo, zvlášť když trochu víc foukalo, že jsme letadlo opouštěli nikoli nad letištěm, ale mnohdy nad lesem nebo v případě Plzně dost hluboko nad územím Škodovky.
A tak se to sešlo právě tehdy, poslední den měsíce května roku pětaosmdesátého, při třináctém Katčině seskoku. Že by na té, pro někoho magické 13 přece jen něco bylo?
Ještě musím dodat, že naproti šikmo přes plochu letiště, sousedila s aeroklubem vojenská vrtulníková základna, na přistání tedy zbýval sice poměrně široký, ale přece jen z obou stran nepříjemnostmi lemovaný prostor.
Takže Katka tenkrát vyskočila z Anduly hluboko v areálu závodu a pomalu se snášela, unášena větrem k letišti. Pod ní byly samé chuťovky, šrotiště, různé haly, mezitím různá potrubí a sklady všeho možného. S vědomím, že dost fouká, tedy pootočila padák proti větru, aby se nedostala až k těm mixérům na druhé straně (vrtulníky), co kdyby zrovna prováděly motorovku!
A brzdila. A moc. A to už jsme sledovali, co bude. A bylo! Katka nám zmizela z dohledu za silnicí, za plotem, někde v té hrozné změti trubek, plechů a všelijakého šrotu! Samozřejmě jsme ještě před jejím "přistáním" vyrazili na záchrannou akci, ale než jsme se dostali přes vysoký plot, přes
nejrůznější hromady šrotu, Katka už dávno byla dole.
Už z dálky jsme viděli, že si pro přistání vybrala příhradovou konstrukci, kudy se vedou různá potrubí, asi tak v desetimetrové výšce. A to moje semínko pampeliščí sedělo nahoře mezi těmi zelenými a modrými trubkami a vrchlík padáku schlíple visel dolů mezi vším tím železem a kousek od něj stál vlak!!
Teda vlečka co vozila šrot, no ale je to vlak že jo. Ti chlapi už byli z nedalekého letiště zvyklí na ledacos, ale aby museli zastavit svou sobotní poklidnou cestu se šrotem kvůli padáku na kolejích, to ještě asi nezažili.
A co teprve, když Katka sundala helmu a oni v ní poznali holku. No hospoda asi večer hučela!!
Nicméně Kátě se krom několika odřenin a naražené… nic nestalo, měla opět velké štěstí. Pak ještě přišla borovice …