Prosinec 2010

Kalamita je tu...

15. prosince 2010 v 10:09 | Vašek
dneska ráno jsem se probouzel s pocitem, jaký asi měl hrdina Wyndhamova románu Den trifidů. Podobně jako on i já se vzbudil do jiného rána, než jaké bylo včera. Nezvyklé, až zlověstné ticho jen občas narušené tlumeným zvukem hrabla hrnoucího sníh nevěstilo nic dobrého. Něco mi tam venku chybělo. Po chvíli se přece jen ozvalo klení a nadávky dvou chlapíků, kteří se sešli před garáží pod našimi okny a svorně a nahlas si nevybíravými výrazy stěžovali na přívaly sněhu, hrnoucí se celou noc z nebe.
Co bylo ale dnes divné a neobvyklé, neslyšel jsem známý a proklínaný zvuk posledních týdnů, příšerné a nezaměnitelné drhnutí pluhu na traktoru, který se každé časné boží ráno, ještě dlouho před rozedněním a jen pár desítek minut před naším plánovaným vzbuzením úporně snaží vyhrát svůj boj s bílou a studenou masou. Vždycky nás spolehlivě vzbudí a uvede do stavu pouhého polospánku, z něhož nás vysvobodí až budík. Nejdříve Kateřinu a po pár minutách rádio i mě.
Dneska ale ono zmíněné nezvyklé ticho zavinilo, že se Kateřinka začala klubat z peřin až se mnou. Bylo to všechno prostě jiné. Divné. Srašidelné. Doťapkal jsem bosky a potmě do kuchyně k oknu a pohled ven na bílou záplavu naplnil mou mysl temnými vyhlídkami na dnešní den. Slabý žlutavý přísvit dvou lamp v okolí parkoviště pod oknem mi nabídl pohled na podivné bílé kopečky, které pod duchnou sněhu ukrývaly auta zaparkovaná před domem, neprotaženou cestu s jednou řadou hlubokých člověčích stop a ve světle lampy poletující vločky sněhu velikosti dvoukoruny.
No paráda. Proto to ticho. Kalamita je tu. Chudák s pluhem asi kdesi v dálce bojuje s hromadami sněhu a pokud někdo bude chtít vyjet, asi má smůlu.
Drama se nakonec nekonalo, traktor s pluhem dorazil se zpožděním konečně i na Lipovou a zoufalci, marně spílající nebesům mohli teď předvést, co dovedou. Pohled z okna po návratu z koupelny už ukázal cestu ve sněhu jako vyfrézovanou a brzy se ozvalo kvílení pneumatik těch, kteří jistě se zoufalým výrazem ve tváři snažili se nahnat čas ztracený odhazováním sněhu.
Nojo, příroda nám opět ukazuje, kdo že je tu opravdovým pánem :-) Někde venku v okolí, až se rozední, budou to jistě scenérie jako z Ladových obrázků. A my, páni tvorstva :-) budeme zase nadávat a špačkovat a jen má sestřička Lidka se bude tetelit radostí a v duchu volat: "jen houšť a větší vločky, ať mi to o víkendu pěkně jezdí z kopečka na těch čertovo dřívkách!!" :-))