Vyprávění juniora o jeho setkání s paroháčem...

5. března 2011 v 11:52 | Vašek
Občas si rád hraju se slovíčky. Syn Vašek, ročník 87", tedy junior, je na rozdíl ode mne aktivní sportovec. Čas od času podnikne s kamarády nějakou akci a čas od času je i sdílný a s některými zajímavými zážitky se svěří :-)
Na sklonku léta 2010 se chlapci vydali na malé soustředění do italských Alp a Vašek při jednom tréninkovém běhu potkal pravého italského paroháče. Ovšem za dosti dramatických okolností. Jeho vyprávění mě zaujalo natolik, že jsem si řekl, že by snad stálo za krátký článek, než to zapadne.
Převyprávím tady tedy juniorův zážitek, doufám, že bez velkých nepřesností...
Pokusím se o formu vyprávění jakoby Vaškovo...

Jak Vašo potkal paroháče…
Stalo se na našem výjezdu do italských Alp na sklonku léta, v září 2010. Čas od času se s klukama, tedy s Martinem N. (Mácou) a Tomášem K. (Karykem), rozhodneme vyrazit na malé horské soustředění do hor. Dopravu vlastním vozem zajistil Michal T. (Tóša) z Plzně. Vysoká nadmořská výška, čistý vzduch a nádherné hory jsou ideálním místem pro prověrku našich sil a vyčištění hlav. Během našeho pobytu jsme zdolali i třítisícovku Tiergarten Spitz (3 068 m).
Horské scenerie jsou tu všude opravdu nádherné a tohle místo jsme si vybrali i pro jeho polohu nedaleko jezera Lago di Resia, které se svým protáhlým tvarem zakusuje do údolí mezi horami. Je známé z mnoha kalendářů typickým kostelíkem stojícím asi 65m od břehu přímo ve vodě. Kostel patří k městečku Curon Venosta.
Byl to poslední den našeho pobytu v lůně italských hor. Pro dnešní, závěrečný tréninkový běh jsme si vybrali trasu kolem jezera, abychom se ještě naposledy potěšili nádherným výhledem na okolní hory i celé údolí.
Pečlivě utahuji tkaničky svých "běhacích bot" značky Salomon, mobil balím do igelitového pytlíku a vkládám do kapsičky camelbacku, který budu mít na zádech. Kontroluji si vybavení, během tréninku musí vše klapat. Po těch tisících naběhaných kilometrech je už příprava běžnou rutinou. Počasí nám dnes opět přeje, slunko občas vykoukne zpoza po nebi rozházených mraků a teplota je také docela příjemná. Jak už jsem zmínil, máme v plánu zaběhnout si okruh kolem celého jezera, který by měl mít tak 15km. Dál se už zaměřím na svůj zážitek.
Mám v plánu běžet podél pravého břehu jezera Lago di Resia. Po krátkém rozcvičení se a rozklusání vybíhám. Stopky v GPS modulu se rozbíhají uprostřed městečka Curon Venosta.
Za několik minut se dostávám do svého tempa, sporttester Polar RS800cx a GPS modul spolehlivě zaznamenávají do své elektronické paměti mojí tepovou frekvenci i zeměpisnou polohu a další údaje, které později vyhodnotím v počítačovém programu.
Teď ale moje nohy v pravidelném rytmu buší do italské šotoliny, zhluboka vdechuji čerstvý horský vzduch a nepřemýšlím o tom, že se mi do krve uvolňují endorfiny zvané také hormony štěstí a pomalu se poddávám radosti a uspokojení z toho co právě dělám. Občas juknu doleva na vysoké hory s bílými sněhovými čepicemi, které se zrcadlí na hladině jezera. Z druhé strany se zvedá mírná stráň s křovisky, té ovšem moc pozornosti nevěnuji.
Mám za sebou asi 50minut a zhruba 10km, když mou pozornost najednou upoutá jakýsi lomoz a hluk sypoucího se kamení vpravo ve stráni. Koutkem oka jen stačím zahlédnout tmavý stín a v dalším zlomku sekundy se kousek přede mnou z křoviska ve stráni řítí na cestu obrovský jelen! Jasně vidím hrůzu ve vyvalených bulvách paroháčových a pěnu u huby, náhle mu ale na šotolině podkluzují nohy a mohutné zvíře se v mžiku válí v prachu. Prudce uskakuji, abych do něj nevrazil a nevěřícně zírám na dramatickou scénu odehrávající se jen pár kroků ode mě. Jelen se okamžitě staví na nohy, kopýtky podhrábne a rozhodí kolem trochu štěrku a ihned vyráží šíleným tempem dolů ze stráně, směrem k jezeru. Stojím jako solnej sloup a civím, nemůžu se vzpamatovat. Ale pozor!! Něco se ještě děje! Slyším opět hluk zprava a z křoví, odkud před chviličkou vyrazil jelen teď vybíhá pes. Obrovský černý vlčák, dlouhý růžový jazyk mu visí z tlamy, krvavé oči mu jen žhnou a on se bez nejmenšího zaváhání vrhá za jelenem. Ten mezitím, aniž by zpomalil svůj úprk, rozhodným skokem mizí v ledové vodě nedalekého jezera. Byl to skok hodný bájného českého Šemíka. Celé tohle šílené divadlo se odehrává během několika sekund a já se stále nemůžu vzpamatovat, stačil jen kousek a ten jelen by do mě snad vrazil…
Nechce se mi věřit, že jsem se ocitl přímo uprostřed scény dramatického představení a sleduji jelenův zoufalý boj o život. Přímo před mýma očima se statný paroháč vrhl zoufale do studené vody alpského jezera a ta chlupatá bestie za ním. Jezero měří na šířku v těchto místech asi 1 000m a pochybuji, že je oba zvládnou přeplavat. Po chvíli mi mizí za zalesněným ostrohem, takže už nevidím, jak drama pokračuje. Běžím dál a zanedlouho ještě v dálce ve vodách jezera vidím dvě tečky, jelenovu hlavu s parohy a kus za ním o něco menší, ovšem vybavenou ostrými tesáky… Lovím z cemlu ze zad mobil, kruci, že jsem ho tak důkladně balil, zkusím přece jen ale ještě něco vyfotit. Když konečně rozechvělou rukou mačkám spoušť foťáku v mobilu, jsou už oba příliš daleko na kvalitní snímek
Vracím se na trať a se smíšenými pocity dobíhám svůj poslední trénink na téhle bezva výpravě. V hlavě si přehrávám vzrušující okamžiky scény, jíž jsem se stal svědkem. Jen mě mrzí, že nevím, jak dopadl ten nešťastný paroháč…

Jelen a pes

Na obrázku jehož vznik popisuji výše, je jelen ve vodách jezera Lago di Resia pronásledovaný psem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karýk Karýk | E-mail | 5. března 2011 v 18:32 | Reagovat

Já se bavím! Jako bych to slyšel od Vaša :-) My sme měli smůlu běh nám zatměl mozky a my viděli jen tu šotolinu před náma ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama