Srpen 2011

Plácačky...

23. srpna 2011 v 18:12 | Vašek



Jen tak na odlehčení a malé zamyšlení nad tou naší světakoulí...

Ovšemže nic objevného, všichni to znají, jen mě to u ranní kávy zaujalo...

Můj kamarád z raného mládí Herbert, žije v St Louis v USA. Pracovní povinnosti ho ale v poslední době zavály až daleko na středovýchod USA, do všemi malými i velkými kluky tolik obdivovaného a westerny proslaveného Colorada...v jednom zdejším městě, na dohled od Skalistých Hor, přesněji ve Fort Collins (no nezní to jako z kovbojky?, nedaleko navíc odpočívá i legendární Buffallo Bill), pomáhá rozjet pivovar (jako počítačový expert se tam věnuje řídícímu systému, ne válení sudů :- Ale proč to píšu...včera mi cosi popisoval v emailu, my se z předvánočního shonu vrátili až večer, takže jsem na jeho email reagoval v klidu až dneska ráno. Před půl sedmou jsem mu poslal email, kde jsem zase já psal mmj. o některých našich včerejších aktivitách...a on mi obratem odepsal, že se právě chystá na hotelu ulehnout, že on tam vlastně má ještě včera :-) Colorado totiž leží v časovém pásmu, kde je o 8 hodin méně, než u nás. Takže když četl můj email, měl ještě na kalendáři středu 8.12. a na hodinkách půl hodiny před jedenáctou večer. No a já klikl na "odeslat" ve čtvrtek 9.12. půl hodiny po šesté ráno.
Vždyť říkám, celkem banální, ale přesto k zamyšlení, ne? :-)



Nejmenovaná škola kdesi v Čechách...
Fyzikář Cívka Jaroslav právě zavřel dveře svého kabinetu a chystá se zaběhnout si pro svačinku do blízkého obchůdku nedaleko školy. Jeho kroky se ale zpomalují, když prochází kolem dveří školní cvičné kuchyně. Libá vůně čerstvé smažené cibulky ho přiměje, aby se zastavil u dveří a požitkářsky nasál další dávku. Sbíhají se mu sliny při představě chutné krmě, která se tu za těmihle dveřmi jistojistě právě připravuje...je zvyklý občas do kuchyně nahlédnout, přelétnout znaleckým okem skupinku mlaďounkých dívek v bílých zástěrkách a nechat se poučit starší kuchařkou o právě probíhajících pokusech pod pokličkou. Občas i něco do talíře ukápne.
Dnes je tu ale ta nová, tu ještě nezná. Užuž se chystá stlačit kliku dveří a v hlavě si připravuje duchaplná slova, jimiž jistě tu novou černovlásku vyvede z míry a získá tak konverzační převahu, když se těsně za dveřmi ozve "Petrásku, proč ubližuješ tomu nebohému kuřátku?? Říkala jsem ti přeci, že ho máš vykostit, ne roztrhat!!! Píšu ti za tři...výborně Nováčková, takhle má správná smažená cibulka vypadat, dneska to máš za jedna...Kovaříku, padej si umýt ruce než sáhneš do toho těsta!!!"
A kruci, ta je nějaká ostrá, raději s tím ještě počkám, brumlá si pod vousy fyzikář Cívka Jaroslav a zkroušeně odchází do blízkého obchůdku pro dva rohlíky a dvacet deka vlašáku...

Podobnost s jakoukoli reálnou postavou či místem je zcela náhodná ...



Kuchařský učeň třetího ročníku Tonda Kolba ještě přiložil ucho ke dveřím a zaposlouchal se, jestli se k záchodkům neblíží nějaký nezvaný host. Když se ujistil, že je vzduch čistý, nedočkavě vyklepl zkušeným, byť poněkud nervózním pohybem předposlední startku z krabičky, která mu vyčítavě ukazovala svou černou prázdnotu.
A do pr… zaklel Toník a s cigárkem v koutku se zavřel v kabince. Měl to dokonale vymyšlené a byl hrdý na svůj nápad, jak obelstít citlivý nos školníka Bederky, který často slídil po chodbách školy a snažil se odhalit kuřáky. Nepochyboval o tom, že ti kluci zatracení tu někde musí hulit, vždyť občas se k jeho nosu nějaký ten smrádek z levné cigaretky přece jen dostane. A ředitel, zavilý nepřítel kuřáků by si jistě pamatoval bedlivého strážce školního řádu.
Zatím ale Tonda a jeho dva nejvěrnější odolávali. Dalo to sice práci a museli vynaložit značné úsilí, dokonce sáhli na své kapesné, aby v nedaleké drogerii zakoupeným sprejem překryli cigaretový smrad.
Tak kde jsou? Byli smluveni, že hned jak to půjde nechají holky krájet cibuli a pod záminkou, že jdou do skladu pro brambory, zavřou se na na záchodku a užijí si tu chvilku svobody a nikotinového opojení.
Už třetí den je tu ta nová učitelka na odborný výcvik a zatím je klid. Dneska poprvé jí otestují na smouk, což byl výraz, na který byl Tonda obzvlášť hrdý. Dlouho vymýšlel nějaké krycí jméno, kterým by svým kumpánům dal na vědomí, že se jde na cigárko.
Šťastná náhoda tomu chtěla, že se nedávno při nastupování do vlaku přichomýtl k mamince s malým školákem a ta dobrá žena synkovi trpělivě vysvětlovala, co že znamenají nápisy na dveřích i uvnitř vagónu. Kloučka zaujala právě samolepka u Tondy vzbuzující odpor nejvyššího kalibru, totiž ta, jež zcela jednoznačně červenou čarou přes symbolickou cigaretu nabádá cestující, že kouření je zde zakázáno. Doplněna byla i nápisem, který Tondovi sice nic neříkal, ale matka kloučkovi tvrdila, že tam stojí "No smoking" tedy prý, "nekuřte".
Dyť to říkám, hnusný obrázek a hnusný nápis, bejt tu sám, hned by šel dolů ze skla dveří, přemítal v duchu Tonda. Ale to je přece ono! Ano, ano! V náhlém a naprosto nečekaném a neobvyklém záchvěvu jasné mysli se rozpomněl, že při jedné hodině snad té nudné literatury nebo dějepisu, Toník se při té vzpomínce otřásl odporem, učitel zmiňoval nějaké rčení, že "pod svícnem bývá největší tma". Už nevěděl přesně proč, ale nějak se mu to zalíbilo, zvláště souvislosti, pro které to učitel zmínil. To je ono! Mám tajné slovo, nikdo tomu nebude rozumět, jen my budeme vědět, že jdeme na jedno cígo.
Jakmile vyhlásím "smouk", nenápadně se vytratíme na záchod, poučil Tonda druhý den uhrovitého Karla Málka a hubeného, neduživého Jirku Válka.
Když kolem nich před pěti minutami procházel s bedýnkou čerstvé cibule, nenápadně mezi zuby utrousil:"smouk, smouk, volové…smouk!" a k té nové úče hlasitěji pronesl, že jdou s klukama pro ty brambory do skladu. Nová, černovlasá učitelka si ho přísně změřila přes brýle, ale zrovna ukazovala Nováčkové jak má správně držet nůž, a tak jen kývla hlavou, že můžou vyrazit.
Teď tedy Tonda sedí na záchodovém prkýnku a čeká, až zaklapnou dveře i za Karlem a Jirkou. Každý má ve své kabince Tondův vynález, na který je ještě pyšnější, než na krycí jméno "smouk". Teď zaklaply plechové dveře konečně i za Jirkou a Tonda nedočkavě vytahuje zapalovač z kapsy kalhot zpod toho protivného, dlouhého bílého pláště…
...tak zase někdy... :-)

Podobnost s jakoukoli reálnou postavou či místem je zcela náhodná ...


Blbůstka...
Tmavá chodba starého domu. Plamínek svíčky na vzdáleném konci nažloutle pomrkává. Opatrně a pomalu našlapuji. Za oknem kvílí vítr. Venku leje jako z konve. Náhle chodbu rozzáří oslnivé světlo blesku. Prásk!To byla ale šupa! Sklo v okně jen drnčí. Bouře je opravdu blízko. Za rohem chodby vrzly dveře. Slyším šoupavé kroky. Krve by se ve mně nedořezal. Kdo jen to může být? Blíží se k blízkému rohu! V celém tom strašidelném domě jsem přece úplně sám! Nebo snad ne?? Další silný poryv větru prudce rozráží okenice. Chodbou se žene studený vichr. Zachvěl jsem se zimou. Asi i strachem. Jediná svíce na zdi zhasla. To ten vítr. Je tma. Nic nevidím! Šoupavé kroky se blíží. Kdo je to?! Je tak blízko! Tlačím se celým tělem ke studené zdi. Už je jen kousek od mě. Ani nedýchám. Slyším sípavý dech. Cítím pach levného žvýkacího tabáku. Musí o mně vědět. Jako já vím o něm. Je jen kousíček od mě! Šátrá rukama kolem sebe. On mě hledá! Božínku, to je konec! Najednou se ozve příšerný řev někde venku za okny. Neznámý hlasitě v úleku vyjekne a odvrací se ode mě. Slyším rychle se vzdalující šoupavé kroky. Cítím úlevu. Kdy už konečně přijede Karel?! Toho jistě nepřeslechnu. Karel je obrovitý chlap. S ním se ničeho nebojím. Karel pracuje na jatkách. Jako řezník. Karel má ruce jako lopaty.
"Zase jen chrápeš u televize!" Povědomý hlas mě vrací do života. "Co to nádobí v dřezu? Ty seš fakt nanic. Že já si nevzala Macháčka!" Tmavá chodba se náhle rozplývá v oslepujícím světle lampy. Má milá Marie se vrátila z cvičení Zumby a sklání se nade mnou. Stolní lampičkou mi míří přímo do obličeje jako zkušená vyšetřovatelka. Našla mě snícího na kanapi. Sakra kdo to ale byl v té chodbě? Co mě zajímá nějaké nádobí v nějakém dřezu?! A kdy konečně přijede ten Karel? Má dovézt plnou basu lahváčů. To se teprve bude snít!


Malá cvičná slohovka po obědě při kouřové pauze (no já nekouřím :-)...
kdo nemá čas, proboha ať se věnuje čemu má...

Včera odpoledne se Kačka odvezla do Varů na bus, svezla si nás sebou a my jí za to doprovodili až k terminálu. Tentokrát jela v pět hodin, obvykle jezdí dřív. Na letiště jsme už tudíž nejeli a rozhodli se jen pro krátkou procházku po Varech. Minulý týden jsme byli v neděli na kolonádě a zastavili se u karlovarských filharmoniků na živém koncertě. Televizi bych hned přepnul na jiný kanál, ale naživo je to úplně něco jiného. Zní to jinak, má to mnohem větší sílu a hloubku a nemohl jsem odtrhnout oči od sympatické, černovlasé houslistky, jejíž smyčec se v její útlé ručce jen míhal. Ostatní také vypadali úžasně a dirigent? To byl pohled, jaký se jen tak nevidí. Poměrně mladý chlapík, zmítal se před svými hudebníky jak při epileptickém záchvatu, oni z něj však oči nespustili a po doznění posledních tónů skladby si naprosto neodolatelným způsobem levačkou odhrnul do obličeje mu spadající vlasy a postupně se uklonil na všechny strany směrem k publiku. To jeho i celý orchestr vždy zaslouženě odměnilo bouřlivým potleskem...pod klenutým vysokým stropem sloupové kolonády se vše krásně neslo a na lavičkách posedávající lázeňáci požitkářsky nasávali ze svých pohárků léčivé vody karlovarských pramenů...
Včera po páté jsme až na kolonádu nešli, prošli jsme pomalu Masaryčkou směrem k Thermálu a míjeli neustále proudící turisty všech možných barev a vzezření. Mám rád anonymitu velkých měst nebo alespoň našich menších Varů, tady to ovšem zase nahradí turisté. Rád se nořím mezi ně a říkám si, odkud asi kdo je, čím je nebo byl a co se mu teď asi honí hlavou. U některých to příliš těžké odhadnout není, kypré ženy slovanských rysů, nadšeně se vrhající k výlohám s oblečením nebo s porcelánem a zcela bez zábran na sebe pokřikující měkkou, nám starším Nerozhodný dobře známou hatmatilkou...která ovšem někomu může zvedat tlak. Asiatů je zde také požehnaně, jen se v nich vyznat.
Ti co jsou ověšeni foťáky a cvakají jako o závod, jsou nejspíš Japonci, Číňané a Korejci jsou většinou kulatější v obličeji, Thajci a Vietnamci zase štíhlejší a méně nápadní, Němci se snaží přeřvat Rusy a mezi nimi distinguované Angličanky se svými partnery či bez nich...Američany v pestrém oblečení bychom nejspíš našli v McDonaldu s jejich nezbytným hamburgerem a kdovíkdo ještě další se tu motá. V té kakofonii zvuků a změti hlasů je to někdy těžké se zorientovat. Když se občas povede přemluvit Kačku, aby se s námi vnořila do tohohle moře tváří a těl, hrajeme hru na odhadování lidí, odkud jsou, co asi dělají, co se jim právě honí hlavou...někdy se docela nasmějeme. Občas ale potkáme člověka zajímavého už jen vzhledem, člověka, co by stál za bližší prozkoumání, ale pokaždé se nám ztratí ve vlnách řeky davu...
Pomalu jsme tedy došli k jezírku, před kterým neustále postávají umělci se svými výtvory a nabízejí je procházejícím turistům. Skoro pokaždé, když jdeme kolem, některý z nich se zastaví a nějaký obrázek si koupí...Sadovou kolonádou jsme se dostali do lázeňské čtvrti plné hotelů a lázeňských domů...u jednoho z nich, nesoucího jméno Ulrika jsem si vzpomněl na mého oblíbeného Goetha a jeho poslední mladičkou lásku stejného jména...Obešli jsme ruský pravoslavný kostel, jehož pozlacené cibulovité věže zářily v posledních paprscích slunka jako z pohádky a zase se vrátili do naší konzumní reality...
Na parkovišti už čekal ševík a za hodinu jsem už zase seděl ve vytahaných teplácích doma na gauči a cpal se svou skromnou večeří...A na kolonádě pod Zámeckým Vrchem se rozsvěcovaly první lampičky na stolech hostů v přilehlých restauracích a číšníci začali roznášet hotelovým hostům jejich večeře...