Říjen 2011

Vitamínová bomba

26. října 2011 v 16:32 | Vašek

Včera se mi stala taková věc. Právě probíhají podzimní prázdniny a tudíž na mě před polednem doma kromě oběda čekala i Kateřina. Z talíře se na mě smála voňavá rybka smažená na másle, chutně kořeněná, no bašta jedna báseň. A ta vůně! Co Vám budu povídat, za pár minut jsem měl boule za ušima. Na talířku vedle položeném na mě také netrpělivě čekaly měsíčky jakéhosi citrusu. Byly takové bledé, jakoby neduživé, na pomeranč neměly tu správnou barvu. Katka mi asi oloupala nějakého chudáčka malého grepíka, abych si v nastávajícím sychravém podzimním nečase přilepšil a navýšil vitamínový fond. Pár chvilek před posledním soustem jsem si tedy jeden kousek vložil do úst a rozžvýkal. V příští vteřině jsem měl hubu zkřivenou jak zmuchlaný papír a hledal koš. Ten chudáček malej byl totiž oloupaný citrón, rozdělený na jednotlivé dílky! A s jakou chutí jsem se do něj pustil. Měla to být tečka za výborným obědem.
Tak jsem si dal pořádnou vitamínovou bombu a Kateřinka se mi zase smála, až se do utěrky málem zamotala. Takže vitamínům zdar a citrónům zvlášť.

Zpráva o srazu třídy po třiceti pěti letech…

10. října 2011 v 19:12 | Vašek

Nechce se tomu ani věřit, ale od chvíle, kdy jsme opustili školní lavice základní školy, uplynulo letos právě třicet pět roků. Je to už doba, která, pokud by se otočila směrem opačným, zavedla by nás například až do časů válečných, když třicet pět let před naším odchodem ze základky proběhl v dalekém Pacifiku známý útok na Pearl Harbour.
No tohle jsou jen hry s čísly, ale času běh je nezadržitelný a z nás, bývalých deváťáků, jsou dnes padesátníci. Naštěstí jsme byli fajn partička, a tak se i dnes, po oněch třiceti pěti letech mohl konat sraz naší třídy.
Organizace se ujal Toník S., dobrá duše a Nejdečan, takže o místě srazu nebylo pochyb. Osud totiž zavál některé naše spolužáky docela daleko od rodné hroudy, Jirka S. žije v Německu, Věrka D. v Budějicích, Marcelka Š. v Teplicích, Ruda B. v Chodově, Milena M. na kraji Prahy, Šárka M. je přímo z Prahy, Hanka D. bydlí v blízké Nové Roli a Jana R. žijící s Romanem R. jsou z Nejdku, stejně jako Eva H. a já. Pavlík K. se už bohužel žádného srazu s námi nikdy nezúčastní. K naší velké lítosti se ale nezúčastnili ani někteří bývalí spolužáci, ačkoli bydlí v Nejdku nebo blízkém okolí a dvě dámy, jež byly v době srazu kdesi v dalekých krajích na dovolené.
Po zkušenosti s minulým srazem, kdy jsme byli kolem půlnoci vypovězeni ze Žáby a sraz tím prakticky skončil, zvolil letos Tonda kompromis, a to hospodu Dudák. Sraz byl domluven na šestou hodinu v sobotu 8. října. Trochu nervozity jsem během odpoledne přece jen cítil, zároveň se ale těšil na ostatní. Jak se kdo změnil, co dělají a jak žijí. Přesně s úderem šesté jsem vstoupil do lokálu, který, ač kolem něj chodím téměř každý den, navštívil jsem poprvé. V tomhle století určitě. Toník seděl u jednoho zpola obsazeného stolu, ale z naší skupinky jsme byli první. Rezervovaný stůl očekával teoreticky 17 bývalých žáků, plus paní učitelku, pokud přijde.
Krátce po šesté se objevily první spolužačky, se kterými jsme se s Tondou srdečně a radostně přivítali, brzy dorazili i ostatní a dokonce přišla i paní učitelka Koubková, která nás měla od druhé třídy a kterou jsme všichni milovali. Strávili jsme v její milé společnosti nějakou dobu a probrali společná léta našeho dětství a jejího mládí.
O jednu z prvních malých veselých příhod se postaral mladý číšník, jehož se zeptala distinguovaná učitelka Věrka, jaké že tu mají víno. Chlapec snad až příliš pohotově odvětil "no červené a bílé", což u nás vyvolalo výbuch smíchu. Věrka si ovšem zachovala úroveň a upřesnila tedy dotaz na druh červeného. Brzy se rozproudila družná zábava, bavili jsme se mezi sebou, probíraly se děti, rodiny, vzpomínali jsme na zážitky ze školy. Toník vše zorganizoval bezvadně, dokonce i guláš k večeři a sladké věnečky ke kávě zajistil, ačkoli se v téhle hospodě normálně nevaří. Jen s kuřáky jsme my nekuřáci museli mít soucit. Ovšem zapálí-li si dnes úctyhodná dáma, ale v mých očích stále ještě dívenka v sukýnce, která vždy spolehlivě rozbušila mé desetileté srdíčko, tak i kdyby kouřila seno či slámu, nevadilo by mi to.
Setkání to bylo krásné, zajímavé a některé z dam při loučení odvážně vykřikovaly, že by mělo být častěji. Někteří jak jsem zmínil výše, vážili cestu z daleka, Jirka S. musel urazit asi 400km napříč Německem, aby se s námi viděl, Věrka D. z Českých Budějovic také neměla zrovna snadnou dopravu a dámy z Prahy a okolí to měly jen o málo lepší. Marcela Š. přijela ze severočeských Teplic.
Ve věku, jehož jsme my již dosáhli, se prý většinou bilancuje, člověk by měl být na vrcholu kariéry, což ovšem neplatí všeobecně, že? Sešla se nás pestrá směsice i z hlediska pracovně sociálního, od učitelek přes výrobní ředitelku, elektrikáře i dispečera dopravy, vozičku palet s vlnou, pracovníka technických služeb a šikovného automechanika, zdravotní sestřičku i agentku cestovního ruchu na volné noze až po technicko obchodního pracovníka s kombinací údržby a stavby počítačů, a to jsem jistě nezmínil všechny. Děti byly společným tématem, jež nás provázelo celou dobu setkání. Některé už navštívily třeba i Peru či jiné exotické země, jsou absolventy nejrůznějších typů a druhů škol, některé dělají rodičům alespoň radost a starost.
Byly mezi námi i dvě babičky, jedna z nich dokonce dvojnásobná. No co si budeme namlouvat, třicet pět let od deváté třídy, kdy jsme vyráželi za svou budoucností s vlasy téměř po ramena, tedy kluci a děvčátka v tolik oblíbených minisukýnkách, uteklo jako voda. Dnes tu a tam u někdejších chlapců prokvétá šedý vlas, želví krunýř na břiše se dá skrýt čím dál obtížněji a blahé paměti křehké dívenky tráví víc a víc času před zrcadly, případně ve svém oblíbeném kosmetickém salónu a ty odvážnější třeba i ve fitku. Naše spolužačky jsou ovšem stále svěží a krásné. Když si povídáme o našich dětech ani si neuvědomujeme, že ony jsou vlastně o dost starší než jsme byli my v době, kvůli které jsme se tady sešli.
Hospodu jsme půl hodiny před třetí hodinou ranní zavírali já, Toník s Jirkou, Marcela, Věra, Hanka a Milena. Ostatní postupně odešli do deště v průběhu večera. Spolu s Hankou a Milenou jsme se domluvili na druhý den, na neděli, že je doprovodím při procházce po Nejdku a v místech, kam jsme jako náctiletí chodívali. Nás tři pojilo přátelství ještě dlouho po skončení základky a během dalších téměř deseti let jsme prožili společně ještě mnohá dobrodružství. Rozloučení před potemnělou hospodou bylo dojemné a milé a jen příslib, že se opět sejdeme za pět let, nás ukonejšil a mohli jsme se rozejít domů.
V neděli jsme s Hankou a Milenou projeli nejdecké náměstí a prošli si celou nedávno zrekonstruovanou Křížovou cestu až nahoru ke kříži. Stále bylo na co vzpomínat a jako perličku, umožněnou dnešní technikou, jsme ve dvě odpoledne na sluncem prosluněném kopci nad Nejdkem "poklábosili" díky internetovému spojení pomocí ICQ v mobilu s naším čtvrtým z party, Herbertem U., který letos načal druhé desetiletí svého žití v americkém St. Louis. Bylo to super a zase jsme se nasmáli a zavzpomínali si na společné zážitky. Herbert s rodinou se právě chystal ke snídani. Nojo, to jsou ty hrátky s časem. Pak jsme courali po lesních cestách v Novém Fojtově, skoro stejně, jako před třiceti léty. Byla to taková malá cesta zpátky v čase a bylo to moc fajn.
Tak třeba zase za pět let.

A bylo to fakt jentaktak...

7. října 2011 v 17:14 | Vašek

7.10.2011
Znamení shůry?
Nevím jak vy, ale já na různá znamení seslaná nám shůry či odněkud jinud čas od času věřím. Zvlášť poslední rok, kdy jsem se vrátil do školních lavic. Třeba tehdy, čeká-li mě písemka z matiky. To jsem v naději, že se otevřou nebesa a jakýsi spásný anděl, nejlépe v podobě blonďaté pětadvacítky mě osvítí a já budu vědět, že vím.

Včera jsem sice písemku z matiky nečekal, ale jakéhosi znamení jsem se dočkal. Krátce před polednem, vraceje se z domova kde jsem byl na obědě, vycházím z našeho vchodu a pokračuji po chodníku podél domu. S hlavou sklopenou, čelíc větrům dujícím mi do zad, přemítám o čemsi. Vedle domovní zdi je úzký chodníček, sestavený z dlaždic, vzdálený tak dva kroky od chodníku, po kterém jsem kráčel. Kousek za vedlejším vchodem se to stalo. Tok mých myšlenek přerušila ohromná rána a snad tři kroky vedle mě, právě na ten dlaždicový chodníček vedoucí podél zdi domu, dopadl květináč. Rozlétl se na tisíc kousků, drobky hlíny mi lehce ohodily botky a já se hrozně lekl. Nešťastná rostlina s obnaženými kořínky smutně ležela opodál a vítr výhružně skučel ve větvích nedalekého zámeckého parku...Tak jsem měl zase jednou štěstí :-)...teď ještě čekám tu blonďatou pětadvacítku :-) Nebesa se sice pootevřela, ale vypadl z nich toliko starý květináč s odkvetlou fuchsií...No a písemku z matiky jsme včera fakt nepsali...

Tak uvidíme...


Koblížek

7. října 2011 v 17:11 | Vašek

5.10.2011

Koblížek k ranní kávě...
Neznám snad nikoho ve svém okolí, kdo by pohrdl touto pochoutkou, mnohdy opředenou snad až dětinskými úvahami o tom, jak že se vlastně připravuje. Kdosi mi tvrdil, že správně smažené koblížky se sami otáčejí ve vrstvě rozpáleného oleje. No snad nám to někdo znalý vysvětlí.
Kobliha je někdy pořádně záludná. Občas docela šikovně skrývá otvor, kterým byl do ní vpraven slaďoučký džem, který nám, mlsounům, když naň konečně narazíme, způsobuje ono kulinářské potěšení. Taky se ale někdy může stát, že kousnutím do koblihy na jiném, než správném místě labužník vytlačí onu hledanou lžičku džemu právě tím skrytým otvůrkem a džemík mu vzápětí se zlomyslným plesknutím přistane na kalhotách, ze kterých se pak mastnými prsty marně snaží sladkou skvrnu vystrnadit.
Co si budeme povídat, vždyť to všichni známe, docela často si připadáme jako zlatokopové marně hledající zlatou žílu. Lžička džemu, po kterém tolik touží naše chuťové buňky, bývá obvykle ukryta v jednom malém koutečku, v jakési jeskyňce schované zpravidla na opačné straně koblihy, než kterou se jí začneme prokousávat. Jakoby si ten malý koblížek někdy škodolibě pohrával s tím, kdo jej po chvíli celý pozře. Vždycky se ale do koblihy zakusuji s radostným očekáváním onoho slastného konce, kdy se v ústech rozlije slaďounká chuť koblížkového těsta smíšeného s džemem.
A jak jste na tom vy? Nemáte při ranní či odpolední kávě chuť na sladký, byť někdy zlomyslný koblížek?