Povídka "Lenka"

6. listopadu 2011 v 8:08 | Vašek
Už ani nevím kdy mě napadlo, že bych mohl zkusit napsat povídku. Jen krátkou, žádné veledílo. Což o to, nápadů jsem měl dost. Z různých situací a zážitků jsem skložil jednoduchý, možná lehce naivní a myslím, že i docela předvídatelný příběh, obalil ho fabulací a nakonec vyťukal na klávesnici do podoby 18 stránek A4.
Trochu mě překvapilo, že ti, kdo si povídku přečetli a znají mě, spojují si hlavního hrdinu se mnou. Že prý mě v tom Karlovi vidí. Tak věkově jsme na tom stejně, některé postoje a názory, pokud jsou tam vzpomenuty taky odpovídají mému naturelu a reálie do kterých jsem příběh zasadil celkem také. Ovšem zápletka a druhá hlavní postava, Lenka, jsou čirou smyšlenkou.
Hledal jsem na webu rozhovory s našimi čtenými, ba i tím nejčtenějším autorem a pátral po tom, jestli i oni do svých postav vkládají vlastní zážitky a myšlenky svého já. Uklidnilo mě, že na tímto směrem položené dotazy odpovídali kladně. Sice prý částečně, ale že to dělají. Používá se to prý při psaní všeobecně. Tak to mě trošku uklidnilo.
Zde je malá ukázka z povídky, celou na tenhle web vzhledem k rozsahu nedávám, je ale ke stažení na adrese


...Z oběda jsme se vraceli pomalu, teplé květnové slunce nezvykle hřálo a já si přál, aby už dnešní školení skončilo. Nechtělo se nám po schodech, zastavili jsme se tedy u výtahu a když přijel, nastoupili jsme do něj jen my dva. Ostatní už jistě sedí v lavicích a netrpělivě na nás čekají. Dveře se zašuměním zapadly a já se s Lenkou ocitl sám v malém výtahu. Abych mohl zmáčknout tlačítko číslo čtyři, musel jsem se trochu natáhnout kolem Lenky a v tu chvíli mě zase ovanul její jemný parfém a mně se zatočila hlava z její blízkosti. Podívala se mi do očí pohledem vyplašeného ptáčátka a v očích se jí mihl nepatrný záblesk čehosi, co jsem v tu chvíli nedokázal dešifrovat. Byla to směsice lehounkého jakoby uzardění se a zároveň střehu. Zmáčkl jsem knoflík a stáhl se do svého kouta výtahu. Až do čtvrtého patra jsme nepromluvili ani slovo. V hlavě se mi stačilo promítnout milión myšlenek, co všechno jsem měl a možná i mohl, ale zůstalo jen u těch myšlenek. Ten její zvláštní pohled před chvílí, když jsem se těsně kolem ní natahoval k tlačítku, mi ale uvízl v paměti.
Zbytek školení jsem prožil v jakémsi útlumu, snad dokonce lehkém transu, nemohl jsem se na nic soustředit a několikrát jsem musel požádat lektora o pomoc s řešením úkolu. Lenka mezitím vesele komunikovala s ostatními v učebně, já se zmohl tu a tam jen na pár trapných poznámek a co chvíli sledoval a očima tlačil ručičky na hodinách visících na zdi vedle okna.
Počítač jsem vypínal z naší skupiny poslední nejen proto, že jsem nestíhal tempu ostatních. Z učebny jsem odcházel jen o chvilku dříve než lektor, který očividně spěchal a tu a tam netrpělivě pohlížel na své zápěstí, kde mu doslova svítily hodinky velikosti svatebního koláčku. Lenka odešla mezi prvními.
Určitě utekla, nepočkala na mě v učebně, nevidím ji ani na chodbě. No co, zklidni hormon Karle, řekl by mi nejspíš kolega Pavel a zapálil by si cigárko jako součást přípravy na lekci o krizi středního věku. Třeba má pravdu, co si tady vlastně namlouvám, že je na mě nějaká mladá holka zvědavá? Že se celá třese, aby se mnou mohla strávit krásné, teplé květnové odpoledne? No jasně, to určitě.
"Ahojte, kde jste? Já už myslela, že jste si dal lekci navíc!" Hlaholila před budovou Lenka vesele a schovávala si mobil do kabelky. Břišáky opět podvědomě zapracovaly a já vykouzlil na své překvapené tváři pokus o rádoby žoviální úsměv. "Ale jen jsem se tam trošku zdržel", vypadlo ze mě.
"Tak čím začneme?" povídá Lenka a zcela přirozeně a bez nejmenšího zaváhání se mi zavěšuje do rámě. "Je docela teplo, co se podívat do támhletoho kostela? Je to kostel svaté Ludmily, určitě tam bude příjemný chládek"...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama