Návrat mezi obláčky...

25. května 2014 v 16:26 | Vašek
Dvakrát do stejné řeky prý nevstoupíš...o vzdušném moři se ale nemluví. V Labi i Rolavě proteklo hoooodně vody od mých posledních letů...a je to tu zpátky.
Všechny náležitosti mám dávno vybavené, čekám jen na pokyn Pavla, mého kamaráda a instruktora, abychom začali. Teorii louskám průběžně, aerodynamiku, meteorologii, předpisy, navigaci a další předměty vstřebávám stejně jako tenkrát. Jenže to mi bylo 26, Vašík se ještě válel v plenkách a Kačka se jevila toliko v krátkodobém plánu :-)
Teď jsou už ale oba dávno dospělí a osamostatňují se, bydlí se svými partnery. Takže je opět řada na mně. Moje milá Kateřina mi poskytuje maximální podporu, bez níž by to samozřejmě nešlo. Takže se vracím. Comeback. Ještě k instruktorovi. Jestli někomu vděčím za to, že jsem v osmdesátém šestém začal s pilotním výcvikem a mohl si tak plnit svůj dávný sen, je to právě Pavel Kunstmüller. On mě tehdy oslovil, jestli to chci zkusit a pak provedl úskalími pilotního výcviku. Právě on mě učil prvním vzdušným krůčkům, on nesl na bedrech zodpovědnost, když mě pouštěl na první sólo a on se mnou první prožíval radost z mých prvních letů. A teď je to zase onen Pavel, pilot s bohatými zkušenostmi, létal nebo létá se vším, co má křídla, od dvouplošné Anduly po moderního Dynamica s glass cocpitem, kdo mě po letech opět provází při prvním výcvikovém letu a kdo mě bude připravovat k pilotním zkouškám. Není myslím lepší kombinace než tato a jsem za ni moc rád.
A je tu ráno 24. května 2014 a spolu s Pavlem, mým již zmiňovaným instruktorem, přicházíme k hangáru na chebském letišti, abychom vytáhli na slunko ultralight jménem Allegro 2000, jenž by se měl stát mým novým vzdušným ořem. Je lehčí než zlíny v nichž jsem kdysi létal, je v kategorii, která je limitována maximální vzletovou hnotností 450kg. A je nádherný.
Jako kdybychom se v nějakém stroji času vrátili do doby dávno minulé, zase společně hladíme hladký trup našeho vzdušného kamaráda, propast neúprosně běžícího času náhle nevnímáme. Plnými doušky nasávám atmosféru blížícího se letu. První let provedeme na letiště Kříženec u Plané, nedaleko Mariánských Lázní. Je to místo, kde sídlí inspektor, který bude dohlížet nad mým výcvikem a po jeho skončení mě bude přezkušovat. U něj musíme začít, letíme mě představit a ovšem i pro nezbytné razítko. Jak jinak, kulaté :-)
Oproti předchozím letů, jež jsem s Pavlem v poslední době absolvoval, budu tentokrát sedět na místě pilota, tedy vlevo. Jde o první výcvikový let, takže instruktor v určitých kritických fázích letu, jako například při přistání na úzké dráze letiště Kříženec převezme řízení a já budu sledovat jeho činnost. Jinak ovšem 99% letu provedu pod jeho přísným dohledem sám.
Tak jdeme na to...
Bouřková fronta je ještě kdesi daleko na západě v Německu, máme čas tak do poledne než se přižene k nám. To musíme stihnout. Po doplnění paliva a kontrole letadélka usedáme do kabiny, poutáme se a Pavel po nezbytných úkonech spouští motor. Knypl je v tomhle letadle umístěný nezvykle mezi sedačkami, svírám jej pravou rukou a prsty držím ovládání brzd. Vrtule se roztáčí s burácením motoru, dle pokynu stahuji plyn, provádíme kontrolu všech parametrů, tlak paliva a oleje a dalších a po chvilce instruktor hlásí do rádia, že vyjíždíme ze stojányk a vzlet provedeme z dráhy 05. Je to opravdu trochu jiné, nežádá se, ale oznamuje a my taky hned vyrážíme po betonu pojížděcí dráhy, jenž má svou historii k níž se vrátím někdy později.
K místu samotného startu je to asi tři sta metrů. Rozhlížíme se, jestli někdo nejde na přistání, ale nebe v okolí chebského letiště je čisté, jen vysoko na nebi plují oblaka.
Jsme na místě startu, tlačítkem na středovém panelu před knyplem uvádím v činnost elektromotor, který vysouvá vztlakové klapky do polohy pro vzlet, Pavel mačká stopky a klidně pronáší:"tak jedeme"...
Já ovšem tak klidný rozhodně nejsem. Adrenalin se zase vaří, ale je to příjemné vrušení, to správné. Levou rukou ovládám přípust plynu, páčku posouvám vpřed, letounek se rozjíždí, vesele zrychluje, nohama srovnávám gyroskopický moment vrtule, jedeme stále rychleji, zelený pažit před námi se slévá v rozmazanou šmouhu, občas střihnu pohledem na rychloměr, vidím, že Pavel levačkou lehce přidržuje knypl, co kdyby...zvolna přitahuji a už se odlepujeme od travnaté dráhy. Poslední drncnutí a jsme ve vzduchu! Nádhera, nemůžu se nabažit. Pavel zavíra klapky a ve sluchátkách slyším:"stoupej sto dvacet a trochu stáhni plyn"...
Stáčím letadlo k Jesenické přehradě a ve třech stech metrech srovnávám do horizontu, opět stahuji plyn a držím rychlost na 140 km/hod. Ve sluchátkách se ozývá hlášení ze země, že chlapci plachtaři potřebují jakési klíče, které má Pavel v kapse. No nic, vracíme se na letiště. Po přistání a vyhození klíčů na plochu, kolega už čeká opodál na kole, se opakuje vzlet a za pár minut pokračujeme v místě nad přehradou, odkud jsme se vraceli.
Na hladině se zrcadlí oblaka, sleduji scenérii, jakou jsem nikdy dříve neviděl, tahle oblast byla v dobé mého létání zapovězena, neboť se vyskytuje příliš blízko státní hranice s Německem. Dnes je to ovšem úplně jinak a nic nebrání, abychom se proháněli i nad těmito místy. Nasazuji kurz 130°, udržuji stanovenou výšku a rychlost a občas s Pavlem něco prohodíme.
Nejsou slova, kterými se dá popsat co člověk cítí, podaří-li se mu po létech vrátit k létání. Prostě nádhera, co dodat. A to jsme teprve v začátcích výcviku.
Trať na letiště Kříženec patří mezi ty snadnější, můžeme kopírovat hlavní silnici z Chebu do Mariánek, občas jí křižuje železnice. Po levé straně se tyčí docela významný masív Slavkovského lesa, napravo pohraniční zalesněné kopce s nepřehlédnutelnou dominantou vrcholu Dyleň. V dobách své největší "slávy" místo, kde zde umístěná věž byla prošpikována tehdy nejmodernější radiotechnickou technikou, která ovšem sloužila k monitorování rádiového vysílání hlavně armádních složek v tehdejším Západním Německu. Je to ale fajn orientační bod.
Brzy přelétáme Mariánské Lázně, shlížíme dolů na nádraží i na provoz na hlavní silnici, kocháme se krásným výhledem, Pavel se snaží navázat spojení s Křížencem a slunko svítí vysoko nad námi. S menším převýšením míjíme několik kroužících poštolek, snažících se z výšky zahlédnout nešťastného rejska nebo jinou lahůdku tam dole.
Radarové stanoviště u Křížence, kde jsem v roce 1986 strávil tři týdny jako záložák je neklamným znamením, že jsme u cíle. Úzká, jen 15m široká asfaltová dráha je nepřehlédnutelná. Pavel přebírá řízení a po chvíli sedáme na dráhu jako do peřinky. Letišťátko patří mezi ta menší, kdysi bylo vybudováno pro letecké zemědělské práce, jako základna pro letku Čmeláků, případně jiných vhodných strojů. Dnes je ovšem také sídlem malé letecké školy s jedním ultralightem a Panem pilotem, zároveň oním inspektorem, Lubošem Umbraumem. Brzy se setkáváme, je to sympatický starší pán, ovšem já, zpraven před tím Pavlem o jeho leteckých zkušenostech jen potichu poslouchám co si dva opravdoví flígři povídají. Je to vždycky pastva pro leteckého ducha slyšet tyhle zkušenostmi nabité bardy cokoli kolem letadel komentovat. A co teprve, když se pustí do vyprávění svých leteckých zážitků!!
Vyřídili jsme co bylo potřeba, rozloučili se s inspektorem (zřejmě se brzy opět uvidíme) a vyrazili zpět k domovu. Tedy k Chebu. Při zpáteční cestě už nás tolik netlačil čas, bouřkové pásmo jsme vnímali ještě dost daleko, takže jsem piloval zatáčky, vyzkoušel si minimální rychlost letu s dosažením pádové rychlosti a pár jiných kousků, zapadajících do osnovy mého výcviku.
Malinko jsme odbočili z trati, aby Pavel vykroužil pár zatáček nad domem v Kynžvartu, kde bydlel dnes již bohužel nedávno zesnulý Pan pilot Andrej Gáál. Bývalý vojenský, dopravní i aeroklubový letec s níž jsem měl tu čest kdysi absolvovat několik kontrolních letů během mého pilotního výcviku, zanechal v onom domě svou manželku, jež nám teď z dola mávala. S jakými asi pocity.
Já si pro změnu obkroužil krásný zámek Kynžvart. Můj první výcvikový let po mnoha rocích se chýlil ke svému závěru, přelétli jsme nad hrází Jesenické přehrady a s rostoucími obavami sledovali hradbu tmavých bouřkových mračen, hrozivě se kupících už docela blízko za Chebem. Pavel nechal přistání na mně s tím, že zlehka přidržoval knypl a nožním řízením opravoval chybičky v rozpočtu, občas lehce zasáhnul a my se opět bezpečně vrátili na svou domovskou základnu.
Po zarolování k hangáru a vypnutí motoru jsme letounek zatlačili pod střechu, omyli křídla i kryt motoru, natáhli návleky na listy vrtule a zakryli plachtou kabinu. Téměř ve stejné chvíli, kdy zaklapla vrata hangáru spadly první kapky deště. Za dalších pár minut, kdy už jsme v buňce nad vonící kávou rozebírali let, se spustila bouřka, prudká a hodně mokrá.
Bylo to symbolické zakončení dnešního, pro mě tak významného letu.
A večer hlásili, že se na Chebsku třásla země, že tu bylo menší zemětřesení...i ta matka Země měla možná radost, že jsem zpátky mezi mráčky :-) Nebo že by to moje přistání nebylo tak měkké :-)) ??

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama