Září 2014

Pomněnka ze šuplete, hra čtyřek a sýkorka za postelí...

21. září 2014 v 12:41 | Vašek
Nemám nic proti číslům, na některá se ale přeci jenom dívám raději než na jiná, zvláště v určitém dni každého měsíce a nemusím-li s čísly navíc provádět matematické prostocviky, je s nimi občas i povyražení. S těmi čísly, tedy. Třeba když jsem včera sáhl do knihovny po Bondarenkově Zkušebním letci. Občas se mi to stane, vytane mi v mysli nějaká otázka, tentokrát šlo o něco z historie zalétávání prvních proudových migů. Jo a jenom pro pochopení souvislostí oné příhody upřesňuji, že je září roku 2014.
Vyjmul jsem tedy knihu, zalistoval v ní a do klína mi spadl složený kus papíru. Stará výplatní páska. Né, že bych knížku neměl roky v ruce, měsíce to ovšem jistě jsou. Po detailnějším pohledu na pásku jsem jen nasucho polknul. Né kvůli částce, která udávala mou tehdejší hrubou mzdu a teď se na mě vyčítavě šklebila. Mou pozornost upoutalo datum. V levém horním rohu je jasně patrný měsíc i rok..září roku 1984.
A pak už stačilo doplnit onu příhodu jen o tu onu pověstnou třešničku na dortu. Kdy že jsem to vlastně jako kluk psal ten svůj deník? Sáhl jsem hluboko do šuplíku a vyndal starý silný sešit v pevných černých deskách, který zachycuje na několika stránkách období mých dětských dobrodružství. Při čtení těchto řádků snad už ani nebude takovým překvapením, že jsem jej psal v roce 1974. A pak, že jsou čísla jen suchými ciframi. Kromě popisu několika zážitků mých a mojich kamarádů ovšem deník skrývá i vzpomínku na léto 1974 v podobě usušené pomněnky... A my se na ní díváme na sklonku léta 2014. Podivuhodné hrátky s daty napříč staletími Usmívající se ...
No nepáchali jsme my hoši ze sídliště jen neplechy...

Tolik k hrátkám s čísly a daty...

Víkend bohatý na zážitky a významné události pokračoval i v sobotu večer, kdy při příležitosti narozenin jednoho z našich rodinných přátel, tedy Zdeňkových, vyhlásil švára, ne nepodoben v té chvíli slovutnému Jiráskovu Kozinovi, že do roka a do dne dostaví to, na čem teď po práci v plném nasazení pracuje. Nu, uvidíme. Jak dopadl Lomikar víme, snad i švára dostojí svému slibu. Ovšemže jako nedávno vyhlášený nejlepší stavbyvedoucí roku má naši plnou důvěru.
Aby toho nebylo málo, ani sobotní ráno se neobešlo bez nečekaného zážitku. Možná ostré paprsky ranního slunce nebo snad ztráta orintace přivedly nebohou sýkorku k oknu naší ložnice. Ovšem tak nešťastně, že nalétla příliš prudce, nezvládla manévr a narazila do skla. Naštěstí v takovém místě, že ještě proklouzla dovnitř, tam ovšem, lapena v osidlech záclony se chvilku zmítala, aby pak zapadla mezi topení a postel, kde zůstala bezvládně ležet. Opatrně jsem ji, zabalenou v útěrce zvedl a položil na vnitřní parapet okna. Malé srdíčko prudce bušilo v tělíčku velikosti dětské pěstičky. Sýkorka seděla na utěrce, mžourala očkama a my s Kateřinou napjatě sledovali, co bude. Jestli se vůbec vzpamatuje. Trvalo dobrých pět minut, kdy jen seděla a koukala a neměla se k ničemu. Pak, snad posbírala dost sil, najednou zatřepala svými malými křidélky a byla pryč. Tak ať ti to sýkorko tam venku pěkně lítá...

O jednom z letů aneb návrat nad rodné hnízdo...

16. září 2014 v 11:16 | Vašek
Čas pádí jako splašený kůň. Potkal jsem bývalého kolegu z práce, pokecali jsme o časech minulých a přišla řeč i na dobu současnou. "Tak prej zase lítáš, jo? A někdy v srpnu jsi prej byl s letadlem i nad Nejdkem?"
Tak jsem mu povyprávěl. Pokolikáte už? Ale se svými zážitky se vždycky rád podělím. A je o čem. Každý let je jiný, pokaždé by to vydalo na pěkné vyprávění. A co teprve, když se můžete podívat na své rodné město pohledem poštolek, vysoko kroužících nad místy vám tak blízkými. Je to zkrátka nádhera.
Nalétaných hodin utěšeně přibývá, nesplněných úloh v osnově výcviku naopak ubývá. Takovou pomyslnou třešničkou na dortu je ve výcviku nového pilota (ale i toho staronového) navigační let. To už instruktor usoudí, že žáček je schopen nejen křečovitého svírání knyplu a letů kolem letiště, ale i přípravy a provedení letu někam dál. Osnova pro výcvik na ultralehkých letadlech UL3 předepisuje let v délce minimálně 200km a době trvání nejméně 2 hodiny a pět minut. Během letu musí pilotní žák přistát na dvou letištích. Tak to je výzva, ne? V dobách dávno minulých, leč nezapomenutých, můj nejdelší navigační let trval 2 hodiny a padesát minut.Tak co kdybychom ho dneska trumfli? Tenkrát v osmaosmdesátém jsem letěl sám ve zlínu Z-142 s mezipřistáním v Kolíně a Mladé Boleslavi. To už je ale minulost, vraťme se do přítomnosti.
Je úterý 12.srpna, mám ještě týden dovolené a jsme zase s instruktorem Pavlem na chebském letišti. Navíc sebou dnes vezu i mapu s pečlivě zakreslenou tratí letu, vyplněný navigační štítek pocházející ještě z dob mého létání v minulém století i nákoleník, na který si štítek připevním a budu jej mít stále na očích. Udělal jsem si tam tenkrát i jednoduchý držák tužky, zkrátka vše, co je potřeba mít poruce a na očích. Na štítku jsou vypsány otočné body, tedy místa na mapě, která spojuje čára, vedle níž je napsán magnetický kurz,vzdálenost v km a čas spočítaný pro rychlost letu 140km/hod. Poletíme ve výšce 300m nad terénem takzvanou srovnávací navigací.


Žádná gépéeska, jen stopky, rychloměr a magnetický kompas. Tedy to jsou základní přístroje pro provedední takového navigačního letu, ale samozřejmě máme i další pro kontrolu a řízení letadla.
Do nádrže ultralehkého Allegra vléváme postupně dva kanystry benzínu, čeká nás přecejen dlouhý let, tak ať máme rezervu. Zatímco Pavel sundavá kryt motoru a protáčí jej ručně za vrtuli, já obcházím letounek zepředu zprava, kontroluji předepsaným postupem zda je vše jak má být, neporušený potah křídla, značku na pneumatice, zahýbu levým křidélkem, šáhnu si na přistávací klapku a podél trupu pokračuji k ocasu. Ostruha, výškovka i maják na vrcholku směrovky a zase tentokrát pravou vztlakovou klapku a její táhlo, křidélko a vracím se zleva ke kabině, kterou také kontroluji. Mrknu ještě na pitotku (pomocí níž se měří rychlost letu) a pomáhám Pavlovi zakrytovat motor.


Poutáme se, nasazujeme sluchátka a zavíráme dvířka kabiny. Na letišti jsou s námi jen dva chlapíci, ti ale cosi řeší v buňkovišti. Rozhlížím se přece jen kolem, pravačkou svírám knypl na středovém sloupku, je to spíš takový větší joystick a volnými prsty mačkám brzdu kol. Instruktor si mezitím prohlíží mou navigační přípravu a občas souhlasně zabručí pod vousy. Před letadlem je volno, kontroluji ještě páku plynu, zapínám oba okruhy magnet a otáčím klíčkem. Spolehlivý Rotax se rozeřval radostným rykem, to jak mu do válců stříklo palivo, upravuji otáčky, aby se motor ohřál, zapínám úsekové spínače, klapky, rádio, maják, na odpovídači je nastaven kód 7000, nastavuji výškoměr na QNH, tedy na tlak přepočítaný na hladinu moře. Přístroj ukazuje 1 585ft nad mořem. Tak je to správně.
"Tak jdeme na to", povídá do interkomu Pavel, povoluji brzdy a do rádia hlásím, že jsme po spuštění a pojíždíme na vyčkávací dráhy 05. Odpovědi se nedočkám, na letišti jsme teď už prakticky jen my dva.
Opět mi vytane na mysli, že pojíždím po ploše, která má svou bohatou historii, ale myšlenky rychle zaháním, je třeba se soustředit na nadcházející let. Po vzletu točím na jihozápad k vesničce Okrouhlá, ležící hned vedle Jesenické přehrady. Zvolil jsem si ji jako výchozí bod trati a jakmile jsem nad ní, odečítám čas na palubních hodinách, zapisuji jej do navigačního štítku, upravuji rychlost na 140km/hod a nasazuji na trať kurzem 142°. Brzy míjíme Mariánské Lázně, počasí je krásné, ploché kumulky plují výš nad námi a krajinu zalévá srpnové sluníčko. Od západu se přece jen tlačí nějaké přeháňky, ale ty jsou lokálního charakteru, přece jen ale vyhlížím z kabiny kam až dohlédnu, jestli se nám nějaká neplete do cesty.
Nedaleko letiště Kříženec se hlásím do rádia, ale je všední den a nikdo mi neodpovídá. Využívám prázdného letiště a provádím cvičné přiblížení na dráhu 08. Tady mě snad už brzy čeká závěrečné přezkoušení inspektorem. Přes Planou nalétávám do směru dráhy, snižuji rychlost, vysouvám nejprve malé klapky, pak velké a přesně v ose dráhy, asi tak v patnácti metrech provádím průlet. "Dobrá, pokračujeme dál", povídá do intercomu Pavel, zavírám postupně klapky, přidávám plyn a pravou stoupavou zatáčkou opouštíme letiště Kříženec a vracíme se na trať.


Kontroluji si v mapě místa, jež přelétáváme a daleko na východě už o sobě dává vědět Plzeň. Dnes je opravdu krásná dohlednost, ale i při té se dá paradoxně zakufrovat. O tom ale třeba někdy příště. To není náš dnešní případ. Poměrně široká Mže se jako had vlní mezi lesy a brzy poznávám přehradu Hracholusky. Míjíme i práškařskou plochu Plešnice a na letišti Erpružice vidíme ještě chvíli předtím startovat nějakého kolegu. Poblíž Křimic si Pavel půjčuje řízení a vykrouží několik otoček nad domem svého spolužáka ze školy. Já mám aspoň chvíli čas na pořízení pár fotek.


A je tu Plzeň, oblétáváme Borská pole, Pavel mi ukazuje, kde se rozkládalo letiště, vojenské i aeroklubové, co jsme se sem najezdili...hledám místo ve Škodovce, kam v létě 86' přistála na padáku Katka, ale marně, všechno je už jiné než tenkrát.
Co se ovšem nezměnilo, je vězení Bory. Nezaměnitelná silueta paprskovitých budov, jo to je to známé vězení.


Hlásím se do rádia pro letiště Plzeň letkov, ale opět nikdo neodpovídá, Pavel mi ukazuje orientační body, abych letiště lépe našel. Je na východním okraji města, zařazuji se do okruhu podle instruktorových rad a jdeme na přistání. Moc jsem se nevyznamenal, letiště je nerovné, sedám na vyšší rychlosti, napoprvé se nedaří, plný plyn a opakujeme okruh. Dostávám kapky, ale oprávněně. Podruhé už to bylo lepší, ale Letkov má můj respekt. zajíždíme k hangáru, vypínám a jdeme se podívat do budovy aeroklubu. Pavel poklábosí s pár známými, jsem taky představen a spěcháme dál. Po vzletu točím na sever, podíváme se ještě na páně Tarantíkovu leteckou zahrádku a podél Berounky míříme k dalšímu otočnému bodu. Jsou jím Kozojedy, vesnička, odkud pochází juniorova přítelkyně Katka a chtěl bych tu zakroužit nad domem jejích rodičů. Vesničku po chvíli hledání nacházíme a "úkol" plním.
Podbořany, další bod v mapě je ještě docela daleko a do cesty se nám staví přeháňka. Jasně vidíme dešťové pruhy, jež skrápí louky a pole přímo ve směru našeho letu. Nedá se nic dělat, měním kurz letu a velkým obloukem se přeháňce vyhýbáme. Snad dál na sever bude líp. Po oblétnutí přeháňkového oblaku, který naštěstí není moc rozsáhlý se vracím na opravený kurz a po přeletu Podbořan mi Pavel ukazuje výrazný orientační bod, zámek Krásný Dvůr. Shora je opravdu krásný a pro budoucí lety v téhle oblasti i velice užitečný pro orientaci.


Počasí se lepší, hradba Krušných hor je jasně patrná, stejně jako komíny a chladící věže prunéřovské i počeradské elektrárny. Brzy míjíme Jesenici a obrovská plocha Nechranické přehrady s bílými trojúhelníčky plachet surfařů dává jistotu správné polohy našeho letounku. Mám za úkol provést přistání na chomutovském letišti, je to nejzazší bod dnešního letu. Společně hledáme travnaté dráhy (mají dvě, téměř kolmé na sebe) a srovnáváme terén s mapou. V rádiu je opět ticho, přesto vysílám naslepo, tak jak praví předpis. Zařazuji se do okruhu a provádím přiblížení na chomutovské letiště na dráhu 22. Travnatá plocha se rychle přibližuje, podrovnávám, lehce dosedám a s pochvalnými slovy instruktorovými zapomínám na Letkov. Nebudeme ale vyjíždět z ranveje, zasouvám přistávací klapky, přidávám plyn a opět stoupáme. Přistání typu touch and go. Severočeská pánev skýtá neutěšený pohled na vydolovaná území, ale zdá se mi, že když jsem tu letěl naposledy, někdy v roce 1988, bylo to tu horší. V uctivé vzdálenosti míjíme komíny a chladící věže prunéřovské elektrárny a nad údolím Ohře míříme k jihozápadu. Opět překrásné scenerie, vpravo oblé vrcholy Krušných hor, pod námi Ohře, ostře se zařezávající do svahů kopců a vlevo se brzy začínají rýsovat Doupovské hory. Klášterec a Ostrov nad Ohří, jsme už skoro doma. Docela silný protivítr poněkud snižuje naší traťovou rychlost, trochu tedy zvyšuji otáčky motoru. Míjíme Hroznětín a mně se zvedá tlak, za támhletěmi kopci už je Nejdek. Slunko je nízko, svítí nám do očí, přímo před nás je špatně vidět. Nabírám trochu výšky, pod námi jsou lesy, brzy míjíme Modré jezero nedaleko Lužce. Slunce se blýskne na jeho černé hladině, je to nádhera. Vlevo je Pozorka a naše rudobílé Allegro 2000 přelétá nad Vysokou Štolou a přímo přes Kozí Díl, mezi námi od mala známý spíš jako Sopka se objevuje nad Nejdkem. Pro mě historická chvíle.


Když jsem kdysi létal, sem jsme nesměli, Nejdek byl na hranici ADIZ, příhraničního pásma. Prostě to normálně nešlo. Několikrát jsem tu byl i s Kateřinou později při vyhlídkovém letu, ale dnes je to jiné. Já řídím letadlo a vracím se nad své rodné město jako pilotní žák. Nad údolím Limnického potoka přebírá řízení Pavel se slovy, "tak si něco vyfoť". Během kroužení pořizuji obrázky Nejdku, hlavně horní části, kde bydlíme. Je to nádhera a vydržel bych tu kroužit mnohem dýl. Pohled shůry umožňuje člověku vidět známá místa z úplně jiné perspektivy. Nejsou vidět drobné šrámy na tváři města, naopak vyniká jeho poloha v údolí Rolavy, vnímáš najednou celky, které z pohledu běžného chodce nemáš šanci ani tušit. Oceníš množství zeleně a lesů, které obklopují město. Kompaktní zástavbu centrální části i jako drobečky po stráních rozeseté domky se zahrádkami. Nepřehlédnutelné jsou samozřejmě masivní komplexy podniků NČV a Vlnapu a samozřejmě Witte. Zámeček je krásný i shora a navíc se k němu váže značná část mé pracovní minulosti. Poslední kolečko, nízké slunce kouzlí mezi našimi údolíčky nádherné scény a nad Bernovským rybníkem se pohledem loučím se svým městem shora.


Pak už kolem Sokolova a Kynšperku, kolem zaplavovaného Medardu a už je tu Cheb, zařazuji se do okruhu a jdeme na přistání na dráhu 05. Byl to krásný let a tohle je jen hodně stručný popis té nádhery.
No a pak následoval další navigační, kratší, ale taky úžasný. Nad Nejdek bych se měl vrátit i při svém sólovém navigačním letu, no a pak jak jen to půjde :-)


Ach ty emaily...

9. září 2014 v 16:49 | Vašek
Často se o tom mluví i píše, ba i některá školení věnovaná netiketě (jakási pomyslná sbírka pravidel a zásad, která by se měla dodržovat v internetovém světě) nabádají uživatele, aby si dávali pozor co je obsahem jejich emailů a když už musí vyjádřit svůj někdy třeba poněkud kontroverzní názor, komu jejich zpráva přistane v emailové schránce. Ne vždy se všichni příjemci nutně musí ztotožnit s vaším názorem či postojem. Já si to vyzkoušel na vlastní kůži před několika roky, kdy jsem v jednom ze svých nemnohých předchozích zaměstnání v jisté nejmenované společnosti kdesi na západě Čech tak trochu pozapomněl na ony dobře míněné rady a doporučení.
Ve spravedlivém rozhořčení (samozřejmě z mého pohledu) jsem níže uvedený text rozeslal nikoli jen vybraným kolegům a kolegyním, nýbrž VŠEM příjemcům firemní pošty. Ano, všem, včetně vedení.
Ti kdo mě znají vědí, že jsem zarytý nekuřák. A to je vlastně středobod a pointa celého příběhu...jednoho dubnového rána před několika roky jsem pln rozhořčení sedl k počítači a napsal email...a následně jej odeslal všem, tedy i do emailových schránek nejvýše položených.

Vážené kolegyně, kolegové
jen málokterá porada našeho oddělení měla tak emotivní průběh jako ta dnešní. Pro mě tedy určitě. Na poradě vedoucích byla vedením firmy přednesena informace o jistě chvályhodné myšlence, totiž o doplnění místa před firemní branou jež je vyhrazené kuřákům o popelník. To je určitě dobrý nápad, když už chlapci musí, tak ať nedopalky neodhazují na zem.
Pak ale byl, dle Janina pečlivého zápisu, zmíněn nápad přemístit popelník jinam, snad aby bylo na první pohled jasné kam ti kuřáci patří, že jsou opravdu naši. Postavme popelník pod historizující podloubí přímo ke vchodu do zámečku. To bylo opravdu myšleno vážně? Apríl máme už tři týdny za sebou. Prý ano.
Představa příchozích návštěvníků, které vítá nejen nápis SALVE, ale i smrdutý popelník případně obklopený pokuřující skupinkou přímo před vchodem do krásné budovy zámečku mě docela pobouřila. A nejde jen o návštěvy. Normální je nekouřit a to, že se jen s potížemi daří naplnit znění zákona "č. 379/2005 Sb. a jeho doplňků o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů" v celé společnosti, je na jinou diskuzi.
Zmínka o diskriminaci kuřáků by mohla být už jen úsměvnou tečkou za podanou informací. U mě ovšem vyvolala úsměv toliko trpký a nevěřícný. Kuřáci že jsou diskriminováni? Druh Homo fumo (člověk dýmající) je přece historicky již dávno v propadlišti dějin.
Všech zdejších kuřáků si jako lidí a kolegů velice vážím a mám pochopení pro Vaší slabost (nakonec, kdo nějakou nemá? :-) a vždycky Vás rád uvidím, s cigaretou ale jen za branou.
Omlouvám se za Vaše zdržení, jež vyvolalo přečtení tohoto emailu, ale musel jsem.
Vašek

Ani jsem nečekal tak bouřlivý ohlas. Nejen u spolupracovníků :-( Útěchou mi mohla být odezva a podpora kolegyň a kolegů, kteří reagovali souhlasnými emaily posílanými jako odpověď a adresovanými opět bez výběru, tedy všem...i vedení. Takže efekt byl znásoben, ovšem důsledky oné chybičky ve výběru adresátů rovněž...
Pozor při odesílání emailů, především pečlivě vybírejte komu všemu jej posíláte, byť jste přesvědčeni o své pravdě.