Říjen 2014

O kratičkém setkání napříč časem i kontinenty มิตรภาพ ข้าม เวลา และ ทวีป

22. října 2014 v 10:21 | Vašek
Tenhle blog jsem začal psát v listopadu 2009. Byla to reakce na naší výpravu do jihovýchodní Asie, do Bangkoku. O cestě samé i důvodech výběru zrovna téhle destinace jsem psal již dříve, pro připomenutí snad stačí juknout na http://skyboy.blog.cz/0911/nas-maly-vylet-do-thajska-rijen-2009
Hodně vody proteklo v bangkokské řece Chao-Phraya, přes níž nás doprovázely na trajektu naše thajské kamarádky Maneerat a Malisa v říjnu 2009, do našeho úžasného setkání nedaleko pražské Vltavy, na kterou s obdivem shlížely obě dívky, jak jinak, než v říjnu 2014.
Dávno toužily poznat alespoň část Evropy, navštívily už i několik států v našem sousedství. Jakmile začaly připravovat svou poslední cestu, naše komunikace začala houstnout jako krupicová kaše po dosažení bodu varu. Nebylo dne, kdy bychom si nevyměňovali informace přes facebook a upřesňovali si, jak se sejdeme. V itineráři jejich evropské cesty byla tentokrát i návštěva Karlových Varů i Prahy. Dohodnuto, 16. říjen se stane dnem, kdy se po pěti letech sejdeme s Maneerat, Malisou i jejich maminkou Boonsri v Praze. Vary sice také uvidí, ale stráví tu jen asi dvě hodiny někdy po středečním poledni.
Podle plánu cesty jsme měli k dispozici jen čtvrteční odpoledne, snažili jsme se tedy s Katkou připravit krátkou pražskou procházku tak, aby naše vzácné návštěvnice něco pěkného viděly a měly z našeho setkání hezkou vzpomínku. Dohodli jsme se, že den zakončíme společnou večeří, aby okusily i něco z české kuchyně.
Mám rád připravené akce, zvlášť, jedná-li se o takouvouhle vpravdě exotickou a mezinárodní návštěvu :-) Do Prahy jsme přijeli s předstihem, počasí nás příjemně zaskočilo, oproti předpovědi bylo docela teplo a hlavně nepršelo. V karlínské restauraci Charleston, kterou jsme vybrali s ohledem na její blízkost hotelu, kde budou naše Thajky ubytovány a kam je po večeři doprovodíme, jsme měli zamluveno pět míst a ještě z domova jsme domluvili naši představu o servírování jídla. Katka měla nápad, aby nám připravili z jejich nabídky Českou baštu, která obsahovala několik druhů masa, knedlíky bramborové i houskové, zelí, bramboráčky, ještě to doplnila šťouchanými brambory a grilovanou zeleninou. Kateřina zkrátka nezapře svou profesionalitu. Jako polévku jsme vybrali hříbkovou s lanýžovým olejem.
Restauraci jsme si prohlédli, nechali se zavést do nitra, vlastně podzemí, abychom se podívali, kde budeme trávit večer a Katka přednesla svou představu stolování provoznímu. Ten musel nabýt dojmu, že je snad čeká státní návštěva :-)
Vše probíhalo podle plánu do chvíle, kdy jsme se ocitli na Staroměstském náměstí, dvě hodiny před čtvrtou, kdy jsme měli domluvený sraz. Okouníme před orlojem a povídám Kátě:"dávej pozor, víš jak to bývá...klidně se tu najednou můžou zjevit". Neuteklo snad ani půl minuty a Katka se směje se slovy:"hele, támhle se na nás smějou nějaké holky a běží k nám...to jsou ony!!" No a bylo to. Místo ve čtyři, sešli jsme se už ve dvě. Z poza mraků zrovna vyšlo slunko a zalilo náměstí zlatavým svitem, dav se rozestoupil a k nám se s nadšeným a veselým voláním vrhly Maneerat a Malisa, provázeny maminkou. Ta zachovala vážnější tvář. No a už jsme byli v tom. Vzájemné zdravení, povídání jeden přes druhého nebo vlastně přes druhou? Najednou jsem byl na Stroměstském náměstí obklopen třemi vesele žvatlajícími Thajkami, ještěže má milá Kateřinka stála vedle mě :-) Myslím, že alespoň chvíli přestali nejblíže okounějící turisté sledovat orloj...
Prahou a vlastně i Českem a samozřejmě i Karlovými Vary, kde se zdržely asi jen dvě hodiny byly unešené. Stále něco povídaly, vyptávaly se, nadšeně se s námi všude fotily a byly moc roztomilé. Prošli jsem si staromák, navštívili dle přání našich kamarádek i luxusní obchod Hermes v Pařížské ulici a poseděli v útulné cukrárně v Celetné, my s kávou, naše exotické společnice se zmrzlinovými poháry. Bylo toho samozřejmě víc, kam jsme je vzali, před přesunem do restaurace jsme ještě zašli k vltavskému nábřeží na Novotného lávku, aby se pokochaly nádhernými sceneriemi Pražského hradu i Karlova mostu. Počasí nám fandilo a dívky si do Bangkoku odvážejí jistě krásné obrázky.
Mírné obavy z cesty metrem brzy rozptýlily naše tři Thajky, vše proběhlo bezvadně, metro pochválily, moc se jim líbila výzdoba stanic. V Karlíně na ulici byl klid, pomalu jsme došli k restauraci. I tady šlo vše jako po drátkách, útulné přítmí interiéru stylizovaného do třicátých let minulého století a navíc huboko v podzemí, kam jsme sestoupili po příkrém schodišti naše milé dívky i jejich maminku nadchlo. Obsluha se chovala velice vstřícně, všechna naše přání byla splněna a jídlo nám všem chutnalo. Tedy alespoň to naše bangkokčanky tvrdily :-) Konečně bylo více klidu a prostoru na výměnu dárků, probírání všeho možného, byla to english lesson jako hrom. Zapotil jsem se pořádně. Na všem jsme se ale domluvili, konverzace byla úžasnou zkušeností pro všechny.
Všechno hezké ale končí hrozně rychle a i čas vyměřený pro naše setkání se nachýlil. Doprovodili jsme dívky i maminku k hotelu již nočními karlínskými ulicemi. Loučení bylo dojemné a krásné. Oproti tomu co se píše o chování Thajců nás vroucně objaly a se slzami na krajíčku se loučily. Dlouho nám ze schodiště hotelu Penta mávaly a volaly anglicky i thajsky slova loučení.
Bylo to úžasné setkání napříč časem i kontinenty a ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, jsou již všechny tři doma v Bangkoku a s Maneerat i Malisou si píšu na facebookovém chatu. A venku padají první sněhové vločky...




Sto čtyřicátý pátý a mám to!!

14. října 2014 v 19:08 | Vašek
Druhé sobotní říjnové ráno se těžce probouzelo do mlhou zalitých údolí, zato já nemohl dospat. Lehká nervozita mixovaná s trémou mi dopřála velice brzkého vstávání a ovšem i nepříliš povzbudivý pohled z okna. Tak tohle moc dobře nevypadá. Sedám k počítači a na všech dostupných meteo webech pročítám informace. Je šance, že se ta protivná podzimní mlha zvedne nebo ne? Jak se vyplňuje brázda vyššího tlaku nad severním Německem, bude mít dost sil přelít vlnu vzduchu přes Krušné hory, podpořit trochu větřík a pomoci tak rozehnat mlhy? Ale co ta nízká oblačnost typu stratus, rádoby evokující představu chomáčků špinavé vaty, jsou to jen chuchvalce vlhkého nic, přesto nám ale můžou znepříjemnit dnešní den. Srážky ojedinělé, jen ta nízká oblačnost...ta nás bude trápit.
Hltám snídani a ke chlebu se sladkým džemem od Boženky ze slovenské Nány přikusuji stránky předpisů, aerodynamiky a mechaniky letu, leteckých motorů i meteorologie. Dneska mě čekají pilotky, Tedy pilotní zkoušky u inspektora na letišti Kříženec, kde je také sídlo jeho Západočeské letecké školy Luboše Umbrauna. Jméno pilota u létavců vzbuzuje úctu a obdiv k jeho zkušenostem, létal snad na všem, co má vrtuli. Jen namátkou vzpomenu legendární čmeláky Z-37 i jejich turbovrtulovou verzi Z-137T nebo malý dopravní Turbolet L-410 a bylo toho mnohem víc. Zkrátka legenda a inspektor jak má být. Cítím se připravený, ale znáte to. Hltání posledních informací...bude v testu tahle nebo tamta otázka? A co zkušební let? Zvládnu jej? Nu, sobotní ráno jako z pohádky, ne?
Cestou na chebské letiště probíráme v autě s Pavlem, mým instruktorem, co by mě mohlo, ale nemělo překvapit, co možná namíchá inspektor za manévry při praktické zkoušce. Hodnotíme počasí, vypadá to lépe, ale na letišti v Chebu se už moc jistě netváříme. Službu konající "řídící" nám dává malou naději, že se to má zvedat. Orientační body, sloužící k určování dohlednosti v okolí letiště prakticky nenalézáme. Jdeme si dát kafčo do buňky...probíráme něco z teorie i praxe, co chvíli vykukujeme ven. Pavel volá inspektorovi na Kříženec a domlouvají se, že vyčkáme do třinácté hodiny. Otvírám poznámky s teorií i letovou příručku Allegra a snažím se namluvit si, že to počasí vyjde, jen chvíli počkáme.
Dyleň už je skoro vidět a mraky se válí tak v pěti stech. To by šlo, ne? Pavel zvedá zvonící mobil a otáčí se na mě...oukej, jdeme na to, za chvíli jsme tam. Schovává telefon do kapsy a volá na mě: "tak jedem, sbal si věci a hurá do mašiny...". Allegro je dávno připravené, zkontrolované, stačí jen sednout do něj a letět.
Sedíme v pro mně už tak známém těsném kokpitu letadélka, jež není nepodobné Vojtovu Káněti z mé oblíbené dětské knížky O letadélku Káněti. Pan Říha tehdy předběhnul dobu, o ultralajtech ještě nebylo vidu ani slechu a on už o jednom psal :-) Není tu ani ani pes Kociánek, malá Anička či Pepíček Sláma, nakonec ani sám neohrožený Vojta, jen jeho poněkud odrostlejší následovník :-), ale rád si jejich dobrodružství s pochopením pro jejich touhy připomínám.
Zvedám rudokřídlé Allegro s podivným chvěním v žaludku k šedobílé mase vodních par a jsem rád, že vedle mě sedí můj kamarád a zkušený pilot, dnes naposledy v roli instruktora, aby mě doprovodil k pilotním zkouškám. Vyžaduje to i předpis, ale Pavel by se mnou letěl jistě i kdyby nemusel. A já v tuhle chvíli doufám, že ho nezklamu a neudělám mu ostudu.
Letíme známou trasou, na Kříženec jsme letěli i první výcvikový let 24. května. Po pěti měsících se tedy vracíme na letiště, kde jsem byl představen inspektorovi a schválen pro výcvik. Tenkrát přistával Pavel, dnes je to už jen a jen na mně a Pavel se veze jako instruktor jenž předvádí svého žáka před zkušební autoritu. Na co asi v nitru myslí? Jde s vým způsobem s hlavou na špalek. Nesmím mu udělat ostudu.
Mraky jsou opravdu nízko, tentokrát jsou meteorologická minima jentaktak, ale kdy si to zase jindy mohu zkusit? Letíme těsně pod šedobílou masou par, občas se vzájemně škádlíme, oblačná vrstva není zdaleka dole rovná, má spoustu vpadlin a naopak sem tam po nás natahuje svá chapadla bílošedých par. Dovnitř ale nesmíme, předpis praví let vně oblačnosti za viditelnosti země a my předpis ctíme. Nedaleko Mariánských Lázní si všímám na jedenácté hodině motorového rogala, je malinko pod naší úrovní, asi tři sta metrů před námi. Kroutíme hlavami na všechny strany, snad je tu sám. Rozsvěcuji pro jistotu i polohová světla na křídlech, zelené na levém a červené na pravém, zábleskový maják jsem zapínal hned po spuštění motoru. V těchto týdnech probíhají výlovy a vypuštěné rybniky v okolí Mariánek a Plané jsou toho důkazem. Jen vypadají tak nějak divně, bahnité břehy sahají hluboko do míst, kde se jindy vlnky honí po hladině a teď jsou tu jen kalné louže. Ale to už se blíží letiště Kříženec, na něž jsem se už před chvílí rádiem ohlásil. Provádím dva oblety, abych si vryl do paměti orientační body v okolí a zkontroloval návěstní plochu, co kdyby se pan Umbraun zeptal, jaké že znaky tam vyložil?
Nasazuji na přistání, zdejší dráha zhruba ve směru západ-východ je do kopce, práh 08 je o 11m níž, než její opačný konec 26. Dobrý no, asi taky součást zkoušky :-)
Roluji k hangáru, zastavujeme a vypínám motor, srdce mi buší, připadám si jako před maturitou. Vstříc nám přichází pan Umbraun v khaki letecké kombinéze, jako kdyby právě vystoupil z dvouplošníku Stearman (legendární cvičný Boeing z předválečného období). Nojo, však je to taky pan pilot. Podáváme si ruce a já jsem zralý tak na 100g něčeho tvrdého. Vyřizujeme formality, odevzdávám dokumentaci o výcviku, pánové si vyměňují nějaké informace a za pár minut už sedím u notebooku a přes webové rozhraní vyplňuji test. Vyhodnocení probíhá automaticky, po odkliknutí na "hotovo". Výsledky se odesílají kamsi do Prahy na ústředí Letecké amatérské asociace, vím jen, že jsem udělal a počty bodů. Tak to by byla teorie, teď ještě praktický let.
Sedíme v Allegru, inspektor mluví zcela klidně, je to profík, já jsem trošku nervózní. Říká mi, dokud jsme na zemi, co po mně bude chtít nahoře. Ptá se na úkony před spuštěním, sypu to ze sebe jako z kalašnikova a konečně mi dává pokyn, že teda můžu. Hned po vzletu z dráhy 26 (z kopce) mi ukazuje ať točím levou stoupavou zatáčku a těsně pod mraky třista šedesátku doprava i doleva. Hlídám si rychlost i to, abych ani nestoupal ani neklesal, vypadá to dobře. Přichází let na minimálce, točím k letišti a ubírám plyn, abych se postupně dostal na 80km/hod., ale neklesal při tom. Letadlo je natažené, visí na vrtuli a letí v horizontu pomaleji než leckterý auťák jede dole pod námi na silnici. Je to jeden z těch režimů, kdy je to na hraně, musím dávat pozor, abych nespadl po křídle, to by mohla být i vývrtka. Inspektor je spokojen, přidávám plyn, vracím se pod oblačnou duchnu a provádím zábranu pádu. Letoun se přivede na velký úhel náběhu, stahuj opět plyn, čumák je natažený, koutkem oka vnímám, že je inspektor ve střehu, připravený převzít řízení....to postupně měkne, křídlům se nedostává vztlaku a letounek se začíná lehce prosedat. To je ta správná chvíle, prudce potlačuji a levačkou tlačím páku plynu vpřed. Chvilkový stav beztíže vzápětí střídá lehké přetížení při vybírání, ale není to jako ve zlínu, tady v ultralajtu musíme opatrněji. No myslím, že Pavel odvedl dobrou práci, dostávám další příkaz, letím kolmo na dráhu letiště, stahuji plyn na volnoběh a budeme imitovat vysazení a nouzové přistání. Tlak mi stoupá, srdce buší, motor brumlá nezvykle potichu, hlídám si vlevo dráhu, abych neodletěl moc daleko. Ještě že nepálí slunko, i tak jsem ale zpocený, čůrky mi tečou po zádech. Allegro klesá, bez výkonu motoru je to zvláštní, velkým obloukem vytrácím výšku, jsem v ose dráhy, vysouvám klapky, jsem malinko delší, ale trefil jsem se a tohle by vyšlo! Jen se kola dotkla dráhy, slyším ve sluchátkách silně a důrazně "a opakujeme"...levačka tlačí na plný plyn, nohana srovnávám směr a zase stoupáme, zavírám klapky a čekám na pokyn...Dostal jsem za úkol ještě několik dalších manévrů, vše proběhlo ke spokojenosti inspektora a vracíme se konečně k letišti. První kapky drobného deště se mi snaží znesnadnit přistání, ale i tentokrát vše probíhá dobře, roluji k hangáru, kde už čeká Pavel. Nevypínám, počasí se horší, musíme spěchat. Pan Umbraun se usmívá, praví, že to bylo dobré, přeje mi ať mi to lítá, potřásáme si rukama a já jsem v sedmém nebi. Byl to můj sto čtyřicátý pátý let jako žáka v letošním výcviku, každý další už budu mít opět jako pilot.
Cestou Pavlovi popisuji co jsem prováděl, jaké mám z toho dojmy a sledujeme krajinu pod námi. Počasí se nelepší, nad Okrouhlou nedaleko Jesenice, se hlásím rádiu Cheb a dostávám pokyny pro přistání.
Sedám jako do peřinky, roluji k hangáru. Pavel mi blahopřeje k ukončení výcviku a já jsem šťastný jako blecha.
Kolikrát se asi stalo, že jeden instruktor dvakrát dovedl k pilotním zkouškám stejného žáka v rozmezí cca čtvrt století? Pavlu Kunstmüllerovi se to podařilo a mně poštěstilo. Díky Pavle...

Historická středa 24. září 2014, poprvé sám nad Nejdkem...

3. října 2014 v 18:26 | Vašek
Proč historická? Já vím, Země se nepřestala otáčet, ani nezněly zvony ve městech, dokonce žádný historik neťukl do klávesnice počítače, aby tu významnou událost zaznamenal. Já ano. Protože právě tuhle středu jsem se poprvé ve své letecké historii dostal nad náš Nejdek v letadle, řízeném výhradně mnou. Že jsme nad město nesměli v dobách minulých jsem už psal, tentokrát ale vedu aeroklubové Allegro 2000 svou jistou rukou a sedačka vedle mě zeje prázdnotou. Ale zpátky k onomu dni.
Dvacátým čtvrtým dnem letošního září byla středa a po půl páté odpolední jsme přijeli s polu s mým instruktorem, již známým Pavlem Kunstmüllerem opět na chebské letiště. Měl jsem totiž letět svůj sólový navigační let. O takovém podobném letu jsem už psal, tentokrát mě ale čekala poslední úloha výcvikové osnovy pilota ultralehkých letadel UL3 s číslem 20. A ta předepisuje samostatný navigační let v délce minimálně 100km a trvající nejméně jednu hodinu. Podmínkou splnění je i přistání na jednom cizím letišti. Po krátkém kontrolním letu kolem letiště, jak předepisuje předpis je-li přestávka v létání žáka delší než 7 dní, vystupuje Pavel z letadla, udílí mi poslední rady a zvednutým palcem se se mnou loučí.
A jsem v Allegru sám. Pohledem přejíždím přístrojovou desku, ručičky jsou v zelených polích, výškoměr nastaven na 1585ft, na odpovídači bliká oranžová ledka a bíle svítí kód 7000. Do rádia hlásím připravenost ke vzletu z dráhy 05 a vzápětí dostávám povolení.
Nad Jesenickou přehradou se stáčím k obci Okrouhlá, kterou jsem si vybral jako výchozí bod tratě. Po jejím přelétnutí nasazuji kurz 86 stupňů a mačkám stopky na palubní desce. K dalšímu otočnému bodu, Žluticím, mi zbývá 21 minut. Motor spokojeně bručí, na výškoměru mám správnou výšku a pohledem přes rameno se loučím s okolím, s nímž jsem se za ty měsíce docela důvěrně seznámil. Přede mnou se zdvihá masív Slavkovského lesa se svými sice oblými, ale přece jen poměrně vysokými vrchy. Navíc se blížím k prostoru TMA II, což je označení koncové řízené oblasti karlovarského letiště a mapa praví, že jeho spodní výšková hranice, tedy jakýsi pomyslný strop pro mě, je ve výšce 3 500ft (stop) nadmořských. Takže místy mi bude zbývat asi tak 500ft (cca 150m), abych prostor nenarušil. Zatím totiž nemám kvalifikaci pro lety v těchto prostorech. Je to další, ovšem už kratší výcvik a přezkoušení, půjdu do toho hned jak to bude možné.
Na kolenou mám mapu s pečlivě zakreslenou tratí letu. Je to letecká ICAO mapa v měřítku 1:500 000. Minutové značky mi říkají, že támhleta cesta jíž právě křižuji, je tam kde má být a ten malý rybníček v mapě ne větší než špendlíková hlavička nevyschnul a pomáhá mi určit správný směr. Blížím se k Bečovu a také k letištní provozní zóně, tzv. ATZ letiště Toužim. Je to kružnice okolo středu letiště o poloměru 3NM (námořní míle), tedy asi 11km průměru. Je všední den, nepředpokládám tam žádnou činnost, dopoledne jsem se díval na jejich webovky a nic neavízovali. Až budu blíž, ohlásím se jim. Co kdyby. Na rádiu mám teď ale nastavenou frekvenci karlovarského letiště, jsem sice pod výškovou hranicí TMA II, ale není na škodu dát o sobě vědět. Hlásím se, snažím se mluvit zřetelně a čistě, ale stejně si myslím, že zkušený řídící letového provozu pozná, jak se mi chvěje hlas.
Ve vzduchu je jedno, letí-li airbus se sto padesáti cestujícími nebo lehký ultralight s jedním Vénou, hlásit se musí všichni. Karlovarský řídící mi klidným hlasem potvrzuje mé hlášení, přidává hodnotu oblastního QNH (tlak přepočtený na hladinu moře) pro správné nastavení výškoměru a informuje mě o tréninku akrobatů na toužimském letišti. No teda! S tím jsem nepočítal. Domlouváme se na mírné změně trati, obletím je jižněji, abych nepřekážel. Naštěstí je přede mnou z dálky patrný Vladař, vrch poblíž Žlutic, nemůžu se tedy ztratit. Po chvíli navazuji spojení s toužimským letištěm, kde mi potvrzují činnost akrobatů, ty navíc slyším i na rádiu, německé povely se střídají s funěním, to jak se některý z pilotů vyrovnává s přetížením. Slyším je dokonale, ale ať si hlavu vykrucuji jak chci, nevidím ani jednoho. No hlavně, aby zahlédli oni mě. Kdyby náhodou. Nechat se "sestřelit" německým pilotem 69let po válce by byla jistě kuriozita, ale i trapas.
U Žlutické vodní nádrže se vracím na trať, tady jsem kroužil naposledy v červenci 1989, když jsem dostal po rádiu pokyn, abych vyčkal nad Žluticemi, než odletí "velká", tedy dopravní Jak-40. Vracel jsem se tehdy z navigačního letu, kdy jsem letěl do Kolína, odtud do Mladé Boleslavi a zpátky do Varů. Vše jsem detailně popsal v knížce "Jako semínko pampeliščí" r.v. 2010.
Pokračuji dál po trati, míjím Valeč s krásným zámečkem a v dálce vyhlížím Podbořany. Počasí je dobré, trochu mě trápí kouřmo, které, jak se blížím k severočeské pánvi houstne. Je takové pošmourno. Povětrnostní minima, tedy podmínky, které musí splňovat počasí, abych mohl jako pilotní žák letět, jsou ale s rezervou dodržena. Pavel je zkušený instruktor a kdyby hrozila nějaká meteo nedobrota, jistě by mě na let nepustil. Na co asi myslí instruktor když povolí svému žáku samostatný navigační let. Jistě, povolil už před tím sólové lety v prostoru letiště. Ale tohle je přece jenom něco jiného. Poprvé se žák vydá do vnitrozemí a hodinu a půl o něm nebude ani slechu, ani vidu. Zvládne let? Nezabloudí nebo nezpanikaří při nějaké malé závadě? A v Chomutově na letišti musí přistát...a znovu odstartovat. No, nemají to instruktoři létavců asi jednoduché.
Podbořany nalétávám ve stanoveném čase a točím do směru 008 k Chomutovu. Předtím ale ještě míjím vodní nádrž Nechranice a poblíž hráze přelétám nad vinicemi spolužáka ze střední večerní, Jakuba M.
Na kroužení ale nemám pomyšlení, začínám pátrat po travnatém letišti u Chomutova, kde mám přistát. Hlásím se na jejich frekvenci a hleďme. Je středa,všední den a podle hlasu mladý aeroklubák mi hlásí potřebné údaje pro přistání. Opět se předpisově hlásím a dostávám informaci o provozu a pokyn k přistání na dráhu 04, mají tu dvě dráhy, skoro kolmé na sebe. Letiště je to pěkné, na okruhu je přede mnou jedno letadlo, zařazuji se za něj a brzy jdu na přistání. Sedám jako do peřinky, kdyby to viděl Pavel! Kde je Letkov. Předem jsem chomutovským rádiem oznámil, že provedu přistání typu touch and go, tedy po dosednutí nebudu vyjíždět z dráhy, ale po provedení úkonů znovu vzlétnu a budu pokračovat v letu po trati. Dráhu mají dlouhou dost. Loučím se tedy se sympatickým letištěm i obsluhou u rádia a mířím ke Klášterci.
Brzy se dostávám na úroveň povrchových dolů a komínů prunéřovské elektrárny, jíž sekunduje vzadu patrná elektrárna Tušimice. Nu, krajina k pohledání. Už tenkrát a dnes opět si připomínám, že jsem těmto místům přiřknul snad nepříliš lichotivé označení Ďáblův chřtán.
Musím ovšem objektivně uznat, že ráz krajiny se přece jenom oproti rokům osmdesátým výrazně změnil k lepšímu. A jsem nad údolím Ohře, kolem se zvedají svahy kopců, nedaleko Měděnce se tyčí les větrných elektráren. No, mají trochu větší vrtule než moje Allegro. Stojí v kopcích Krušných hor přímo proti dole dýmajícím elektrárnám a shlíží na ně pohrdavě s vrchu. Mně se ale moc nelíbí ani ty dole, ani ty nahoře. Krajina dostává zabrat, co ale naplat, svítit a hřát se chceme všichni.
Za Kláštercem se výrazně přibližuji vojenskému prostoru LK4 Hradiště, známému také jako Doupov. Ani sem bez povolení nesmím, ale držíce se silnice na Ostrov nemůžu uhnout z trati. Trochu mě zneklidňují kopce a stráně po obou stranách, Ohře se tu zařezává do terénu hlubokým údolím a kdyby motor vysadil...častěji než jinde pohledem kontroluji ručičku palivoměru, jestli se hýbe. Stalo se už několikrát, že si pilot nevšimnul zaseknuté ručičky ukazatele a když mu vysadil motor, nechápal proč. A přitom měl prázdnou nádrž. Ta moje se ale správně chvěje a zbývající množství benzínu odpovídá uletěné době.
Údolí se pomalu rozšiřuje, Ohře zahýbá vlevo a přede mnou se rozkládá Ostrov. To už mám ale na rádiu nastavenou frekvenci malého letišťátka nedaleko ostrovské věznice, kterou si zvědavě prohlížím. Ani tady bych nechtěl skončit. Je sice shora úplně jiná než Bory, ale představa co tam dole je...Ten kontrast volnosti a svobody, jsem v letadle tři sta metrů nad zemí, ve vzduchu, volný prostor kolem mě...a tam dole...vysoké zdi a ostnatý drát. A cely.
Nikdo na rádiu plochy Ostrov není, na zemi taky nevidím žádné eroplány, nastavuji si tedy opět karlovarské letiště. Co kdyby. Když jsme tudy letěli nedávno s Pavlem, měl jsem čas na pár fotek, dnes je to ale jiné. Soustředím se na let, hlídám si kopce vpravo pode mnou a vyhlížím pomalu známá místa před Nejdkem. U Hroznětína se snažím pohledem doprava zachytit Pernink s Vaškovo panelákem, údolím nad Merklínem vidím nějakou zástavbu. A je tu Vlčinec s výškou něco přes 3 000ft a já se za chvilku, nedaleko Nejdku, opět dostávám pod TMA II karlovarského letiště. Pozor na výšku! Míjím v lesích utopené Černé jezero, jasně vidím dvě dřevěná mola, vybíhající do tmavé vody, vpravo ještě zahlédnu zámeček v Lužci a je tu opět Vysoká Štola a to už vidím šedobílou kostku Vlnapu a vynořuji se nad Nejdkem.
POPRVÉ SÁM V LETADLE, JEŽ PILOTUJI
Před příletem jsem stačil pořídit jeden snímek a ten taky navždy zůstane jediným z mé historické návštěvy nad rodným městem. Na focení nemám čas ani myšlenky. Točím plochou zatáčku nad horní částí města doufaje, že se na mě Katka dívá z okna. Snažím se udržet letoun ve správné zatáčce, nesmí být skluzová ani výkluzová, ale přesně vykroužená. Vždyť je to historická chvíle. Dvakrát obkroužím nejmilejší mi místo a v prostoru Bernovského rybníka město opouštím. Mávám rudými křídly, snad si toho někdo tam dole všimnul.
Nejdek mizí za ocasem Allegra a sluníčko, už takhle dost nízko, se nezadržitelně noří ve zlatavé záři do nastupujících tmavších oblaků. Vlevo míjím Tatrovickou přehradu, takhle jsem jí ještě nikdy neviděl, nádherná scenerie úzké vodní plochy vsazené do lesního masívu, to je pohled. Poblíž Jindřichovic a kus přede mnou u Habartova lhostejně a pomalu točí svými obrovskými vrtulemi větrné elektrárny. Jakoby na pozdrav na mě přece jen mrkají bílými záblesky svých světel a já si uvědomuji, že brzy zapadne slunko, beztak už schované za mraky u obzoru. Zvědavě shlížím na zaplavovanou nádrž Medard u Sokolova, ale taky s rostoucí obavou sleduji ubývající palivo a nastupující šero. Vše je samozřejmě v naprostém pořádku, to jen nervy trochu a správně pracují. Jesenickou přehradu nelze přehlédnout a vede mě bezpečně k cíli. Poblíž Kynšperka se hlásím chebskému letišti a po téměř hodině a půl letu s potěšením přijímám instrukce pro přistání. Pavel mi dává pořadí jedna na finále dráhy 25. Jsem doma, opatrně posazuji spolehlivé Allegro 2000 na travnatý pažit dráhy, během pojíždění vypínám nepotřebné přístroje a jakmile se zastavuje vrtule, odbíhám si odlehčit k plotu u hangáru a pak hned volám Kateřině, že už jsem zpátky na zemi. Píšu zprávu i Vaškovi a Kačce, aby věděli, že je vše OK. Mezitím k hangáru došel i Pavel, blahopřeje mi ke splněnému letu a společně děláme, co je třeba.
Zapsat časy, omýt křídla i vrtuli, natáhnout návleky na vrtulové listy a zatlačit eroplánek do hangáru, mezi jeho kamarády. Hladím ještě nenápadně trup letadla, loučím se s ním pohledem, tyhle pocity znají jenom piloti když opouštějí své druhy s nimiž byli spjati pevným poutem tam nahoře, tam, kde to znají jen ptáci a letci...