Historická středa 24. září 2014, poprvé sám nad Nejdkem...

3. října 2014 v 18:26 | Vašek
Proč historická? Já vím, Země se nepřestala otáčet, ani nezněly zvony ve městech, dokonce žádný historik neťukl do klávesnice počítače, aby tu významnou událost zaznamenal. Já ano. Protože právě tuhle středu jsem se poprvé ve své letecké historii dostal nad náš Nejdek v letadle, řízeném výhradně mnou. Že jsme nad město nesměli v dobách minulých jsem už psal, tentokrát ale vedu aeroklubové Allegro 2000 svou jistou rukou a sedačka vedle mě zeje prázdnotou. Ale zpátky k onomu dni.
Dvacátým čtvrtým dnem letošního září byla středa a po půl páté odpolední jsme přijeli s polu s mým instruktorem, již známým Pavlem Kunstmüllerem opět na chebské letiště. Měl jsem totiž letět svůj sólový navigační let. O takovém podobném letu jsem už psal, tentokrát mě ale čekala poslední úloha výcvikové osnovy pilota ultralehkých letadel UL3 s číslem 20. A ta předepisuje samostatný navigační let v délce minimálně 100km a trvající nejméně jednu hodinu. Podmínkou splnění je i přistání na jednom cizím letišti. Po krátkém kontrolním letu kolem letiště, jak předepisuje předpis je-li přestávka v létání žáka delší než 7 dní, vystupuje Pavel z letadla, udílí mi poslední rady a zvednutým palcem se se mnou loučí.
A jsem v Allegru sám. Pohledem přejíždím přístrojovou desku, ručičky jsou v zelených polích, výškoměr nastaven na 1585ft, na odpovídači bliká oranžová ledka a bíle svítí kód 7000. Do rádia hlásím připravenost ke vzletu z dráhy 05 a vzápětí dostávám povolení.
Nad Jesenickou přehradou se stáčím k obci Okrouhlá, kterou jsem si vybral jako výchozí bod tratě. Po jejím přelétnutí nasazuji kurz 86 stupňů a mačkám stopky na palubní desce. K dalšímu otočnému bodu, Žluticím, mi zbývá 21 minut. Motor spokojeně bručí, na výškoměru mám správnou výšku a pohledem přes rameno se loučím s okolím, s nímž jsem se za ty měsíce docela důvěrně seznámil. Přede mnou se zdvihá masív Slavkovského lesa se svými sice oblými, ale přece jen poměrně vysokými vrchy. Navíc se blížím k prostoru TMA II, což je označení koncové řízené oblasti karlovarského letiště a mapa praví, že jeho spodní výšková hranice, tedy jakýsi pomyslný strop pro mě, je ve výšce 3 500ft (stop) nadmořských. Takže místy mi bude zbývat asi tak 500ft (cca 150m), abych prostor nenarušil. Zatím totiž nemám kvalifikaci pro lety v těchto prostorech. Je to další, ovšem už kratší výcvik a přezkoušení, půjdu do toho hned jak to bude možné.
Na kolenou mám mapu s pečlivě zakreslenou tratí letu. Je to letecká ICAO mapa v měřítku 1:500 000. Minutové značky mi říkají, že támhleta cesta jíž právě křižuji, je tam kde má být a ten malý rybníček v mapě ne větší než špendlíková hlavička nevyschnul a pomáhá mi určit správný směr. Blížím se k Bečovu a také k letištní provozní zóně, tzv. ATZ letiště Toužim. Je to kružnice okolo středu letiště o poloměru 3NM (námořní míle), tedy asi 11km průměru. Je všední den, nepředpokládám tam žádnou činnost, dopoledne jsem se díval na jejich webovky a nic neavízovali. Až budu blíž, ohlásím se jim. Co kdyby. Na rádiu mám teď ale nastavenou frekvenci karlovarského letiště, jsem sice pod výškovou hranicí TMA II, ale není na škodu dát o sobě vědět. Hlásím se, snažím se mluvit zřetelně a čistě, ale stejně si myslím, že zkušený řídící letového provozu pozná, jak se mi chvěje hlas.
Ve vzduchu je jedno, letí-li airbus se sto padesáti cestujícími nebo lehký ultralight s jedním Vénou, hlásit se musí všichni. Karlovarský řídící mi klidným hlasem potvrzuje mé hlášení, přidává hodnotu oblastního QNH (tlak přepočtený na hladinu moře) pro správné nastavení výškoměru a informuje mě o tréninku akrobatů na toužimském letišti. No teda! S tím jsem nepočítal. Domlouváme se na mírné změně trati, obletím je jižněji, abych nepřekážel. Naštěstí je přede mnou z dálky patrný Vladař, vrch poblíž Žlutic, nemůžu se tedy ztratit. Po chvíli navazuji spojení s toužimským letištěm, kde mi potvrzují činnost akrobatů, ty navíc slyším i na rádiu, německé povely se střídají s funěním, to jak se některý z pilotů vyrovnává s přetížením. Slyším je dokonale, ale ať si hlavu vykrucuji jak chci, nevidím ani jednoho. No hlavně, aby zahlédli oni mě. Kdyby náhodou. Nechat se "sestřelit" německým pilotem 69let po válce by byla jistě kuriozita, ale i trapas.
U Žlutické vodní nádrže se vracím na trať, tady jsem kroužil naposledy v červenci 1989, když jsem dostal po rádiu pokyn, abych vyčkal nad Žluticemi, než odletí "velká", tedy dopravní Jak-40. Vracel jsem se tehdy z navigačního letu, kdy jsem letěl do Kolína, odtud do Mladé Boleslavi a zpátky do Varů. Vše jsem detailně popsal v knížce "Jako semínko pampeliščí" r.v. 2010.
Pokračuji dál po trati, míjím Valeč s krásným zámečkem a v dálce vyhlížím Podbořany. Počasí je dobré, trochu mě trápí kouřmo, které, jak se blížím k severočeské pánvi houstne. Je takové pošmourno. Povětrnostní minima, tedy podmínky, které musí splňovat počasí, abych mohl jako pilotní žák letět, jsou ale s rezervou dodržena. Pavel je zkušený instruktor a kdyby hrozila nějaká meteo nedobrota, jistě by mě na let nepustil. Na co asi myslí instruktor když povolí svému žáku samostatný navigační let. Jistě, povolil už před tím sólové lety v prostoru letiště. Ale tohle je přece jenom něco jiného. Poprvé se žák vydá do vnitrozemí a hodinu a půl o něm nebude ani slechu, ani vidu. Zvládne let? Nezabloudí nebo nezpanikaří při nějaké malé závadě? A v Chomutově na letišti musí přistát...a znovu odstartovat. No, nemají to instruktoři létavců asi jednoduché.
Podbořany nalétávám ve stanoveném čase a točím do směru 008 k Chomutovu. Předtím ale ještě míjím vodní nádrž Nechranice a poblíž hráze přelétám nad vinicemi spolužáka ze střední večerní, Jakuba M.
Na kroužení ale nemám pomyšlení, začínám pátrat po travnatém letišti u Chomutova, kde mám přistát. Hlásím se na jejich frekvenci a hleďme. Je středa,všední den a podle hlasu mladý aeroklubák mi hlásí potřebné údaje pro přistání. Opět se předpisově hlásím a dostávám informaci o provozu a pokyn k přistání na dráhu 04, mají tu dvě dráhy, skoro kolmé na sebe. Letiště je to pěkné, na okruhu je přede mnou jedno letadlo, zařazuji se za něj a brzy jdu na přistání. Sedám jako do peřinky, kdyby to viděl Pavel! Kde je Letkov. Předem jsem chomutovským rádiem oznámil, že provedu přistání typu touch and go, tedy po dosednutí nebudu vyjíždět z dráhy, ale po provedení úkonů znovu vzlétnu a budu pokračovat v letu po trati. Dráhu mají dlouhou dost. Loučím se tedy se sympatickým letištěm i obsluhou u rádia a mířím ke Klášterci.
Brzy se dostávám na úroveň povrchových dolů a komínů prunéřovské elektrárny, jíž sekunduje vzadu patrná elektrárna Tušimice. Nu, krajina k pohledání. Už tenkrát a dnes opět si připomínám, že jsem těmto místům přiřknul snad nepříliš lichotivé označení Ďáblův chřtán.
Musím ovšem objektivně uznat, že ráz krajiny se přece jenom oproti rokům osmdesátým výrazně změnil k lepšímu. A jsem nad údolím Ohře, kolem se zvedají svahy kopců, nedaleko Měděnce se tyčí les větrných elektráren. No, mají trochu větší vrtule než moje Allegro. Stojí v kopcích Krušných hor přímo proti dole dýmajícím elektrárnám a shlíží na ně pohrdavě s vrchu. Mně se ale moc nelíbí ani ty dole, ani ty nahoře. Krajina dostává zabrat, co ale naplat, svítit a hřát se chceme všichni.
Za Kláštercem se výrazně přibližuji vojenskému prostoru LK4 Hradiště, známému také jako Doupov. Ani sem bez povolení nesmím, ale držíce se silnice na Ostrov nemůžu uhnout z trati. Trochu mě zneklidňují kopce a stráně po obou stranách, Ohře se tu zařezává do terénu hlubokým údolím a kdyby motor vysadil...častěji než jinde pohledem kontroluji ručičku palivoměru, jestli se hýbe. Stalo se už několikrát, že si pilot nevšimnul zaseknuté ručičky ukazatele a když mu vysadil motor, nechápal proč. A přitom měl prázdnou nádrž. Ta moje se ale správně chvěje a zbývající množství benzínu odpovídá uletěné době.
Údolí se pomalu rozšiřuje, Ohře zahýbá vlevo a přede mnou se rozkládá Ostrov. To už mám ale na rádiu nastavenou frekvenci malého letišťátka nedaleko ostrovské věznice, kterou si zvědavě prohlížím. Ani tady bych nechtěl skončit. Je sice shora úplně jiná než Bory, ale představa co tam dole je...Ten kontrast volnosti a svobody, jsem v letadle tři sta metrů nad zemí, ve vzduchu, volný prostor kolem mě...a tam dole...vysoké zdi a ostnatý drát. A cely.
Nikdo na rádiu plochy Ostrov není, na zemi taky nevidím žádné eroplány, nastavuji si tedy opět karlovarské letiště. Co kdyby. Když jsme tudy letěli nedávno s Pavlem, měl jsem čas na pár fotek, dnes je to ale jiné. Soustředím se na let, hlídám si kopce vpravo pode mnou a vyhlížím pomalu známá místa před Nejdkem. U Hroznětína se snažím pohledem doprava zachytit Pernink s Vaškovo panelákem, údolím nad Merklínem vidím nějakou zástavbu. A je tu Vlčinec s výškou něco přes 3 000ft a já se za chvilku, nedaleko Nejdku, opět dostávám pod TMA II karlovarského letiště. Pozor na výšku! Míjím v lesích utopené Černé jezero, jasně vidím dvě dřevěná mola, vybíhající do tmavé vody, vpravo ještě zahlédnu zámeček v Lužci a je tu opět Vysoká Štola a to už vidím šedobílou kostku Vlnapu a vynořuji se nad Nejdkem.
POPRVÉ SÁM V LETADLE, JEŽ PILOTUJI
Před příletem jsem stačil pořídit jeden snímek a ten taky navždy zůstane jediným z mé historické návštěvy nad rodným městem. Na focení nemám čas ani myšlenky. Točím plochou zatáčku nad horní částí města doufaje, že se na mě Katka dívá z okna. Snažím se udržet letoun ve správné zatáčce, nesmí být skluzová ani výkluzová, ale přesně vykroužená. Vždyť je to historická chvíle. Dvakrát obkroužím nejmilejší mi místo a v prostoru Bernovského rybníka město opouštím. Mávám rudými křídly, snad si toho někdo tam dole všimnul.
Nejdek mizí za ocasem Allegra a sluníčko, už takhle dost nízko, se nezadržitelně noří ve zlatavé záři do nastupujících tmavších oblaků. Vlevo míjím Tatrovickou přehradu, takhle jsem jí ještě nikdy neviděl, nádherná scenerie úzké vodní plochy vsazené do lesního masívu, to je pohled. Poblíž Jindřichovic a kus přede mnou u Habartova lhostejně a pomalu točí svými obrovskými vrtulemi větrné elektrárny. Jakoby na pozdrav na mě přece jen mrkají bílými záblesky svých světel a já si uvědomuji, že brzy zapadne slunko, beztak už schované za mraky u obzoru. Zvědavě shlížím na zaplavovanou nádrž Medard u Sokolova, ale taky s rostoucí obavou sleduji ubývající palivo a nastupující šero. Vše je samozřejmě v naprostém pořádku, to jen nervy trochu a správně pracují. Jesenickou přehradu nelze přehlédnout a vede mě bezpečně k cíli. Poblíž Kynšperka se hlásím chebskému letišti a po téměř hodině a půl letu s potěšením přijímám instrukce pro přistání. Pavel mi dává pořadí jedna na finále dráhy 25. Jsem doma, opatrně posazuji spolehlivé Allegro 2000 na travnatý pažit dráhy, během pojíždění vypínám nepotřebné přístroje a jakmile se zastavuje vrtule, odbíhám si odlehčit k plotu u hangáru a pak hned volám Kateřině, že už jsem zpátky na zemi. Píšu zprávu i Vaškovi a Kačce, aby věděli, že je vše OK. Mezitím k hangáru došel i Pavel, blahopřeje mi ke splněnému letu a společně děláme, co je třeba.
Zapsat časy, omýt křídla i vrtuli, natáhnout návleky na vrtulové listy a zatlačit eroplánek do hangáru, mezi jeho kamarády. Hladím ještě nenápadně trup letadla, loučím se s ním pohledem, tyhle pocity znají jenom piloti když opouštějí své druhy s nimiž byli spjati pevným poutem tam nahoře, tam, kde to znají jen ptáci a letci...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kuceraj2 kuceraj2 | E-mail | 4. října 2014 v 16:53 | Reagovat

Co jiného než opět pěkné a zajímavé počteníčko. Gratuluji k prvému samostatnému letu a přeji mnoho dalších krásných leteckých zážitků. :-)

2 Kateřina Kateřina | E-mail | 5. října 2014 v 20:21 | Reagovat

Jseš prostě jednička!:-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-D  :-D  :D  :D  :D  :D  :D  :D  :D  :D  :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama