Únor 2015

Jak krušnohorští hrabaví svou troškou přispěli k vývoji v automobilovém průmyslu

18. února 2015 v 18:28 | Vašek
Možná se zdá někomu nadpis nepochopitelný nebo naopak vyvolává představu některých jedinců mezi námi. Tentokrát je to jinak. Byl to právě řád hrabavých a vrubozobých nebo tedy přesněji několik jeho zástupců, kteří se, ač anonymně a nevědomky, stali součástí procesu, jehož výsledky jsou důležité pro mnohé z nás.
Znáte to, přijdete k vašemu vozu a z kliky se na vás posměšně šklebí hnusný, šedobílý bobek. Hned je vám jasné, že se váš miláček stal cílem vzdušného ataku jakéhosi opeřence, jehož byste v tu chvíli nejraději rozcupovali na peříčka. Ano, ačkoli nejspíš nemířil, trefil se přesně. Šedobílé cosi na hýčkaném povrchu kliky, jejíž chromový třpyt jste tak pečlivě hlídali a opečovávali zaschlo a vám dá nemalou práci se toho hnusu zbavit. Nemusíte být zrovna přespříliš bystří, abyste tušili, že to, co nebohý létavec vypudil ze svého opeřeného tělíčka není zrovna kousek vanilkové zmrzliny, ale dosti agresivní produkt trávicího ústrojí jinak docela sympatického tvorečka, který dokáže lak auta značně poškodit.
Ve firmě se krom mnoha jiných činností zabýváme i zkoušením a testováním určitých komponent, které jsou součástí našich čtyřkolových miláčků. A zrovna kliky dveří aut, bez nichž by to zkrátka jaksi nešlo, patří mezi ně. Nebo šlo, ale asi dost špatně. No a ty kliky mají povrchovou úpravu. A někdy ne lecjakou. Jsou lakované, všelijak barevně vyvedené nebo krásně chromované a nikdo z majitelů auta je nechce vidět poškrábané či jinak poškozené.
Jednoho dne z rána jsem byl zkrátka kolegyní Jarmilkou, jež se věnuje právě materiálovým testům dotázán, zda neznám ve svém okolí někoho, kdo by mohl rychle poskytnout vzorek ptačího trusu na test jeho působení na lakované díly, v našem případě zmiňované automobilové dveřní kliky.
Oslovil jsem kamaráda Martina, jehož stavení se nachází kousek nad městem a jenž chová mimo jiné i slepice a jinou drůbež. Pták jako pták. Chvilka veselého vysvětlování v telefonu a příslib dodání vzorku jejich trusu vykouzlila na tváři mé sympatické kolegyně vděčný úsměv.
A tak se stalo, že druhý den několik slepic z Martinova chovu a byly to fešandy z rodu Vlašek, jejichž předkové pocházejí z Itálie, svým dílem přispěly i kolegyně Tetry a hanbu svému rodu neudělaly ani kachny Pižmové, známé také jako čínky, jejichž praprabáby prý přispívaly svým peřím i do čelenek vysoko v Andách žijícím Mayům či Aztékům. Tedy asi náčelníkům. No a nedávno se všechny tyhle krasavice zapsaly i do novodobé historie automobilismu.
S napětím teď očekáváme, jak se naše opeřené Krušnohorky vypořádají se slovutnou značkou jednoho nejmenovaného světového automobilového výrobce. Jen doufám, že jim někdo nepředčítal Orwellovu Farmu zvířat, to bychom se mohli dočkat překvapení ještě většího.

Káťa a borovice

13. února 2015 v 12:00 | Vašek
A nebe bylo modřejší...
Pod tímhle nadpisem sem budu přidávat zkrácené a lehce upravené výňatky z mé knížky "Jako semínko pampeliščí" (2010) v níž se vracím ke svým/našim zážitkům z letecko-parašutistické éry...někoho snad pobaví, pamětníky možná potěší :-)

Když Katka přišla na letiště, byla dívkou sotva škole odrostlou s vahou o málo větší než pytel cementu (v té době ještě vážil 50 kg). Není to zas tak dávno, ale jen připomenu, že v té době se skákalo pod křídly Svazarmu, cvičné padáky jsme používali vojenské a tomu odpovídaly i jejich parametry.
Ve srovnání s dnešními padáky - křídly, která mají vynikající ovladatelnost a parašutisté na nich mohou udivovat diváky přesnými přistáními, v případě oněch vojenských OVéPéček se o přesnosti dalo mluvit jenom v souvislosti se štěstím, bezvětřím a spoustou zkušeností. Vojáci měli padat hromadně a snášet se jedním směrem, aby rozdrtili nepřítele svou vahou a množstvím, asi.
Ale k té borovici…
Bylo horké léto roku 1986, my měli pár týdnů po svatbě a všechno bylo fajn. Jezdili jsme na letiště, občas si skočili i z letadla. Tehdy v onu sobotu se taky skákalo, byl krásný den, jenom foukal trochu silnější vítr. Nahoru šla jedna výsadka za druhou.
Nás s Katkou rozdělili, snad abychom se nerozptylovali navzájem, takže když byla Katka nahoře, já byl dole a obráceně. A pak to přišlo.

Balím si padák a po očku pozoruji Andulu (výsadkový letoun AN-2), jak pomalu nabírá v teplém vzduchu výšku a čekám, kdy Katka "vypadne". A už je letadlo v náletu, nervózní jsem asi jenom já a s napětím sleduji, co bude. Přestávám se věnovat svému padáku a oči upírám vysoko do blankytu k malému brumlajícímu letadélku, z jehož břicha za okamžik vyskočí má odvážná Kateřinka.
Katka opustila letadlo, padák se spolehlivě otevřel, vše je tedy na dobré cestě. Na zem to trvá z těch 600m asi dvě a půl minuty (teda na padáku), takže za chvíli vyhlížím, kam Káťa přistane. Ale co to?
Karlovarské letiště je orientované ve směru východ - západ. Ten den foukalo dost silně od východu. Na západní straně letiště za silnicí je Vítkův vrch. Teda kopec s restaurací a vysokým stožárem s anténami a červenými světly. A z velké části byl tehdy zalesněný a ne nějakými zákrsky. Rostly tam pořádné smrky a pořádné borovice. Přímo sosny.
A Káťa už dávno minula místo, kde měla padák otočit proti větru a brzdit. Tenhle padák se stačil otočit kolem dokola tak jednou během sestupu.
Zřejmě se zahleděla kamsi k tmavým hvozdům na západě a vítr ji zatím hnal nebem jako semínko pampeliščí. Ale to už se probrali i ostatní na zemi a ti otrlejší se sázeli, jestli doletí až k hotelu Imperial nebo dokonce na kolonádu.
Ti duchaplnější v předtuše blížícího se maléru spěchali k autu, k naší spolehlivé modré Avii, aby se vydali po stopách mladé letkyně.
Ta zatím, unášena větrem, nejevila zdánlivě vzdor fyzikálním zákonům chuť vrátit se k nám dolů na zem v předpokládaném čase a místě. To ty vojenské padáky. Určené ke snášení hromotluků s plnou polní a najednou dívka jako pírko!
Teplý vzduch a čerstvý vítr udělaly své. Když jsem viděl, že karlovarské letiště dnes nebude místem, kde má čerstvá milá ženuška měkce dopadne mezi kopretiny a pampelišky, ale nejspíš ten hrozivý les na blízkém obzoru, nebylo mi zrovna do smíchu. Ale to už jsem s ostatními spěchal ke vzdálenému lesu, v němž nám Kateřina zmizela.
Teď už ovšem nežertoval nikdo. Konečně jsme se dostali do míst, kde by asi Katka měla být a pořád nic. Voláme a hledáme nějakou stopu po odvážné dívce. Náhle z výšin koruny snad nejvyšší borovice v tom zatraceném lese volá Káťa poněkud přiškrceným hlasem"tady jsem!"
No, byla to pořádná sosna, jako z ruského filmu, rovná, mohutná, s korunou jako malé náměstíčko. A tam, až úplně na vrcholku Káťa, jako medvídek Koala objímala útlý kmen. Když jsem viděl tu výšku a ten strom, byl jsem na padnutí. Vrchlík padáku byl rozložen po celé koruně a nedával nejmenší šanci, že ho dostaneme na zem. No hlavně dostat na zem Katku, zdravou a celou.
Instrukce (snad ještě z dob válečných hrdinů), mluvila jasně. Otevřít záložní padák a po spuštěných šňůrách sešplhat na zem. Jeden přes druhého křičíme na Káťu, ať tak postupuje. A ona na nás volá, že už ho shodila. A opravdu. Záložák se válí v jehličí pod stromem.
No, nakonec opatrně sešplhala (viděli jste někdy Koalu na stromě?) a kromě pár odřenin se jí nic nestalo. Ale moje nervy! A stejně jsem to pak odnesl já, že prý jsem jí znervózňoval svými záchranářskými radami.
Byl to jeden z těch případů, kdy štěstí nemělo zrovna dovolenou. A já ještě dlouho potom odpoledne ochotně a pečlivě hledal a vybíral šibalky borové jehličky, jež se poschovávaly pod Katčino tričko :-)

Další příběhy budou následovat...