Březen 2015

A kosti z nebe padaly…

13. března 2015 v 12:06 | Vašek
A nebe bylo modřejší...
Pod tímhle nadpisem sem budu přidávat zkrácené a lehce upravené výňatky z mé knížky "Jako semínko pampeliščí" (2010) v níž se vracím ke svým/našim zážitkům z letecko-parašutistické éry...někoho snad pobaví, pamětníky možná potěší :-)

Na letišti byl vždycky hlad. Žízeň taky, ale hlad je hlad. Byli jsme mladí, silní a věčně hladoví. A já chodil už několik měsíců s Káťou, dívkou rodem z Hroznětína, spojovaného tehdy především s masokombinátem.
No a právě v něm pracovala Katčina maminka. V expedici u uzenin. Za rozumný peníz se tu často daly pořídit voňavé dobroty. A tak se občas stalo, že si Katka na karlovarské letiště přivezla kromě svého Vény, tedy mě, taky uzená žebírka. No a ta, když na balírně vybalila, voňavá a ještě se špagátky z udírny, to bylo panečku hned veselo. A těch kamarádů najednou kolem Káti. Po chvíli to obvykle vypadalo jako někde v jeskyni mezi pralidmi. Ohryzané kosti, mastné papíry a postavy povalující se na balicích stolech.
Protože to ale nebyla zdaleka ojedinělá akce, kde se tolik oblíbená uzená žebírka objevila, mohlo se stát i to, že v Klatovech z nebe padaly kosti. Jako by nestačilo, že tam mají Černou věž a dokonce i vysušené mrtvolky v katakombách.
Oni totiž ti "blázni chlazení vzduchem", jak nás s oblibou nazývali naši kamarádi plachtaři, kromě toho, že za letu dobrovolně opouštějí spolehlivá letadla, taky občas pěkně blbnou (teda blbli, ale dneska je to určitě podobné, ne-li horší).
I stalo se tedy, že jeden víkend, když jsme jeli na kratší soustředění právě na letiště u Klatov, byla Katka opět vyzbrojena i pořádným balíkem uzených žebírek.
Tentokrát voňavý náklad uchovala celou cestu netknutý, čekala nás dlouhá výprava na korbě naší modré Avie a jen já věděl, co za pečlivě zabalené tajemství schovává Katčin batůžek. Kdyby ti naši nenasytové předčasně odhalili uschovaný voňavý kontraband, jistě by nevydržel déle než k Toužimi.
Po příjezdu na klatovské letiště jsme nelenili, počasí bylo nádherné, rychle jsme začali připravovat naší stojánku a nemohli se dočkat, až se zase, byť jen na chvíli, usadíme v naší spolehlivé dvouplošné Andule.
A tehdy se Katka přiznala ke svému nákladu. To bylo vzruchu najednou. Ale za chvilku jdeme přece nahoru! Padáky byly sbalené, stačilo dokončit předseskokovou kontrolu a šlo se na věc. Někoho napadlo, nač ztrácet čas, ti nejnedočkavější vyfasovali tedy svůj příděl žebírek, co kdyby na ně nezbylo, ale to už "Andula" netrpělivě brumlala nedaleko a řídící seskoků nás pobízel do letadla.
Šel jsem s první výsadkou, a tak jsem byl přímo "u toho". Bylo horko, v letadle taky nebyla žádná béčka, takže jsme od vzletu měli otevřené dveře. Jen se ustálilo stoupání, najednou se v rukou některých hladovců objevila uzená žebírka!
Andula v letním teplém vzduchu stoupala docela pomalu, šli jsme tehdy asi na tisíc pět set metrů, takže to chvíli trvalo a žrouti měli dost času a klidu. No, a když už nebylo co okusovat od kosti, kam s ní?
Pohled ze dveří letadla, jestli nejsme nad náměstím a kosti se sypaly. Z téhle výšky a při rychlosti kolem 140km/hod měla kostní setba jistě docela slušný rozptyl. Nevím, jestli někomu na Klatovsku před domek spadla kost z oblohy, ale kosti z nebe vidět padati, to by bylo jistě pořádné sousto i pro tehdejší Rudé Právo. Možná se od té doby zdává potomkům místních psů o krásném letním dni, kdy jim kosti pršely z nebe? Kdo ví. Faktem ale je, že v létě 1985 v Klatovech z čisté a jasné oblohy kosti padaly…
A nebyly to jenom zmíněné Klatovy, podobný příběh se odehrál i nad karlovarskými lázeňskými lesy. Možná štěstí pro lázeňáky, že přímo nad městem jsme obvykle výšku pro seskoky nanabírali.