Duben 2015

Hvězdička na nebi a sokol v moři a zase se píše historie

15. dubna 2015 v 10:27 | Vašek
Podívej, támhle letí! Katčina ruka ukazuje kamsi do tmy a já své ženušce přenechávám pocit malého vítězství, že ji zahlédla první. Jako už mnohokrát před tím stojíme v okně a vyhlížíme do tmy. Mezinárodní kosmická stanice, ISS, se vynořila přesně v plánovaném čase nad západním obzorem. Zpočátku jen jako mihotavá tečka, jež se pomalu sune černou oblohou a probíjí se přes světla Nejdku. Po chvíli, jak stoupá výš nad obzor, je stále patrnější. Venuše, nejjasnější objekt na noční obloze jakoby té naší pozemské hvězdičce ukazovala směr, stanice jí zdánlivě míjí kousek vpravo. Je pár minut po půl desáté a dnes večer mám nabitý program. Jen co vyprovodíme slábnoucí tečku na nočním nebi mizící na východě a v duchu se rozloučím se šesticí kosmonautů, kteří v ní pracují, spěchám k počítači a internetu. Krátce po desáté startuje z Floridy raketa Falcon 9. A právě ke stanici, kterou jsme před chvílí sledovali. Už to je úžasné. Nebylo by na tom ale nic moc výjimečného, podobných startů jsme už sledovali spousty, ten dnešní je ale jiný. Spolu s námi v ulici Lipová ho v přímém přenosu sleduje i kolega Lukáš na Okružní a junior v Perninku a ve stejnou chvíli i šestice v kosmické stanici vysoko nad námi. A statisíce dalších lidí po celém světě samozřejmě. Nosná raketa vynáší "náklaďák" se zásobami pro stanici. Ale to hlavní co nás zajímá, je přistání. Jsme opět, jako už tolikrát, svědky milníku. První stupeň rakety se pokusí měkce přistát na plošině ukotvené v moři pomocí raketového motoru. Zcela samostatně. Malá plošina ztracená v moři slané vody na sebe soustředí pozornost.
Musel to být úžasný pohled, když se vysoko na nebi objevila černá tečka, pomalu se proměňující v doutník, klesající kolmo z výšin k hladině moře. Žádné padáky jak je obvyklé. Obraz jako ze sci-fi, tohle ale je realita. Z trubky velikosti továrního komínu šlehají plameny a valí se kouř, náhle se vyklápějí přistávací nohy, počítače se snaží vyrovnat sestup tělesa, šílený řev raketového motoru trhá vzduch a děsí mořské živočichy v širokém okolí, ptáci už dávno odlétli do klidnějšího prostoru, lidé v řídícím centru letu nervózně upírají zraky k monitorům a sledují poslední fázi přistání. Kávomaty jedou na plné obrátky.
V bezpečné vzdálenosti od ječícího monstra se vysoko nad hladinou moře vznáší dálkově řízený dron a jeho kamera lhostejně snímá drama odehrávající se nedaleko. Už zbývá posledních několik metrů, řídící systém se snaží dostát svým instrukcím a přivést řvoucí bestii balancující na sloupu ohně přesně do středu plošiny. Už se zdá, že tentokrát se to podaří, ale těsně nad hladinou se raketa naklání na stranu, plameny olizující střed plošiny kloužou mimo, až do moře a řídící elektronika už nemá nato, srovnat poslední odchylku. Tak málo chybělo a sen mnoha konstruktérů a příznivců o bezpečném a hladkém návratu prvního stupně raket se povedl. Tubus se hroutí do moře. Havárie. Ale chyběl už jen kousíček.

Snad příště. Ani v minulosti nešlo vše hladce, ovšem dnešní doba umožňuje i nám, obyčejným lidem, být alespoň zprostředkovaně u toho, když se píší dějiny. A zatímco já v teple domova dopíjím s Kateřinou svou druhou sklenku vína, daleko v Atlantiku končí drama, jež posouvá lidstvo zase o kousek dopředu. Vysoko nad hlavami pozemšťanů dál krouží šestice v kosmické stanici, která má sice ještě daleko třeba k té ze Star Treku, ale je tu a ne jenom na televizní obrazovce a občas jí můžeme spatřit i nad námi.
A v ranních zprávách redaktorka lakonicky a lhostejně předčítá zprávu o včerejším startu rakety Falcon s lodí Dragon společnosti Space X, jež veze na mezinárodní stanici téměř dvě tuny nákladu a o nepodařeném pokusu o přistání prvního stupně. A honem zpátky do politiky a žumpy dnešního světa. Ve stejné chvíli ale také umírá několik dětí nejen někde v Africe hladem a většina pozemšťanů má úplně jiné starosti. I takový je ale dnešní svět.