Květen 2015

Červencový poklad

2. května 2015 v 8:39 | Vašek
Starší krátká a lehká povídka o hledání pokladu :-)

"A hodně pij, pamatuj na pitný režim! Bude hrozné horko! A zavolej mi hned, jak tam přijedeš!"
Ještě teď mi zvoní v hlavě poslední máminy rady, které na mě stačila křiknout po letmém polibku mezi dveřmi. Táta chvíli předtím jen z gauče houkl ať teda konečně najdu pořádný poklad a snad ani nezvedl oči od rozečtených novin a vychlazeného gambáče.
Od té doby už uplynuly dva dny. Mámě jsem poslal esemesku až druhý den ráno. Stručnou. "Dojel jsem, vše ok. Ahoj." Lázeňské město na soutoku Ohře a Teplé hostí v těchto dnech Mezinárodní filmový festival. Plakátů jsou plné ulice. Shlížejí na nás hrdinové, padouši i krásky. Barevní i černobílí. A mezi tím vším mraky lidí. Je to fakticky lidské mraveniště. Kakofonie všech možných zvuků. Atmosféra je tu ale úžasná. Kapely hrají v parcích i v podloubí kolonády, město snad ani nechodí spát. Fronty u kin se točí jako hadi. Není těžké tu potkat hvězdy či hvězdičky z filmů nebo seriálů. Tedy v té části města, kde se konají festivalové akce. Sídliště a okrajové čtvrti si určitě žijí dál svým poklidným, líným, červencovým životem.
Mě ani ty filmy tak nelákají, i když se na nějaký taky snad půjdu podívat. Svezl jsem se s partou kamarádů, kteří naopak filmy žerou a už dlouho dopředu mají vybraná díla, jež musí vidět. Jsme společně ubytovaní ve stanovém městečku na koupališti Rolava. Já tu mám ale jiný hlavní cíl. Poklady, jak s trochou úsměšku říká táta. Jsem vyznavačem geocachingu, tedy populární hry, při níž se hledají ukryté kešky. Vlastně ano, jsou to takové malé poklady. Krabička nebo igelitový pytlík, ale i cokoli jiného, kam se dá ukrýt tužka s bločkem, pár drobností na výměnu. K hledání stačí mobil s gépéeskou nebo ještě lépe samotná gépéeska a registrace na webových stránkách. No a pak už se může vyrazit do terénu či města a hledat podle souřadnic a indicií ony kešky, tedy poklady. Už o tom přemýšlím jako táta, uvědomuji si při zavazování tkaniček. Co jsem se o tom už navykládal kámošům, někteří se mi posmívají, jiní kroutí hlavou, jsou ale i tací, kteří se mnou na několika výpravách už i byli. Našel jsem jich spoustu. Těch kešek.
Takže když kamarádi budou vyspávat nebo se toulat lázeňskými ulicemi, já chci vyrážet se svým eTrex Legendem, tedy gépéeskou, do přilehlých kopců a lesů za poklady. Kruci, ten táta mi to vtiskl do mozku jako razítko, hledám přece kešky, né nějaké poklady.
Dneska chci udělat tři, všechny jsou ukryté v listnáči zalesněných kopcích v okolí rozhledny Diana. Autobusem MHD jsem od stanového městečka dojel k Tržnici a odtud po letmém pohledu do mapy mířím někam nahoru mezi vysoké staré domy, za nimiž tuším les. Necítím se v tomhle prostředí zrovna ve své kůži, nejraději jsem v přírodě, tady je to samý lázeňák a díky festivalu tu po hvězdách prahnou i mraky turistů ze všech koutů nejen Česka. Na rohu si vystojím krátkou frontu na vanilkovou zmrzlinu. Slunce pálí, jako kdyby to měl být jeho poslední den. Cítím, jak mi čůrky potu tečou po zádech.
Konečně se s úlevou nořím do stínu listnatých velikánů, kteří snad pamatují ještě procházky těch, jejichž kamenné sochy míjím. A že jich tu mají. Těch velikánů. Listnatých i kamenných. Zatím jdu podle papírové mapy, nejbližší keška má být ukryta nedaleko od rozhledny pod vrcholem jednoho z kopců, kam teď mířím. Moje botasky tepou v pravidelném rytmu lesní pěšinu, občas potkávám turisty nebo lázeňské hosty. Párek Japonců, chlapec s dívkou, mě prosí, jestli bych je nevyfotil na mostku, vedoucím nad kolejištěm lanovky. Zrovna jede nahoru vagónek, čekám na vhodnou kompozici a spoušť mačkám v pravou chvíli. Cvak a maličká Japonka s přítelem či manželem mají vzpomínku na Vary. Spěchám dál, Diana se tyčí snad jen dvě stě metrů nade mnou, ale pěšina se klikatí a trvá mi ještě dobrých deset minut, než k rozhledně dorazím. Vstupuji do věže. Je tu výtah, ten s pohrdáním přehlížím a stoupám na první ze sto padesáti schodů. Né, že bych je počítal, tvrdí to cedule nad schodištěm. Nahoře se mi otevírá nádherný rozhled po Karlových Varech i širokém okolí. Moc pěkné. Jen kdyby se tu netlačilo tolik zpocených turistů. Za chvíli už spěchám po schodech zase dolů. Čeká mě přece jiný cíl.
Pod rozhlednou zapínám eTrexe a vybírám si uloženou pozici kešky, jmenuje se příhodně Diana. Přístroj po chvíli vesele hlásí polohu a já můžu vyrazit. Malá šipka mi ukazuje směr a já malou oklikou vyrážím. Není to daleko od věže, ale mimo pěšiny a terén je tu dost příkrý. Obcházím křoví a vývraty. Ve chvíli, kdy rozhrnuji větve pichlavého keře, zahlédnu postavu v křiklavě žlutém tričku a červených kraťasech asi padesát kroků přede mnou. Tam někde má být keška. U té skalky! Nemám rád vetřelce, i když hledat může každý. Jen se nerad u pátrání s někým potkávám. Je to holka!
Vracím větve opatrně zpátky a skulinou mezi listy pozoruji svou nenadálou soupeřku. Ta se pátravě rozhlíží kolem, ale spíš po zemi, je už u skalky a větví rozhrnuje listí a šťourá i do škvír mezi kameny. Ale co to! Vidím, jak máchla rukou, klacek jí padá z ruky, smekla se na prudkém srázu pod skalkou, kšiltovka letí z hlavy a dívka s hlasitým vyjeknutím padá, to snad ne! Sjede po skále dolů ze srázu! V poslední chvíli se rukou chytá za kmínek břízy, ale visí nebezpečně nad prudkým sešupem mezi tlejícím listím pokrytými vyčnívajícími ostrými kameny. Musím k ní, tohle sama nezvládne! Vyrážím z křoví a utíkám, listí mi protivně klouže pod nohama, už jsem u skalky…
"Hej, počkej, pomůžu ti!"
Dívka ke mně obrací tvář zkřivenou bolestí, vidím, že se dlouho neudrží.
"Hlavně nesklouzni jako já, ta břízka brzy povolí".
To je mi snad jasný, letí mi hlavou, ale nic neříkám. Hledám něco, čeho bych se jednou rukou přidržel, abych jí druhou podal. Provaz samozřejmě nemám, takovej skaut zase nejsem. Jinak to nejde, chytám se výčnělku skály, natahuji ruku co nejvíc k dívce. Máme jediný pokus, nevěřím, že by útlá břízka vydržela víc.
"Tak teď! Zkus se mě chytit!".
Sleduji jak se nohou opírá do srázu, pootáčí se a volnou ruku natahuje k mojí. Chytám ji, pevně držím a táhnu.
"Tak pojď, musíš mi pomoct!"

Sedíme vedle sebe opřeni zády o skálu a hlasitě oddechujeme.
"Promiň, jmenuju se Lenka. Jo a děkuju za pomoc".
Natahuje ke mně útlou ruku.
"Petr, ahoj. Nemáš zač. Holky zachraňuju běžně. A kešerky nejraději."
Potřásáme si rukama a dívčina se usmívá. I její oči se smějí. Na tváři má špinavou šmouhu a na čele pořádný škrábanec.
"Taky jsi tu za keškou? Tak to jsem teda měla štěstí".
"Jojo, chtěl jsem dneska udělat tři, tahle měla být první. Máš kapesník? Na čele máš trošku škrábnuto."
O šmouze na tváři mlčím, docela jí sluší. Štíhlý obličej lemují nakrátko ostříhané černé vlasy, oči má hnědé, nosík malý a pusu docela prořízlou, jak se brzy přesvědčuji.
"Tak to tě asi zdržuju, viď?"
"Ale vůbec ne", dodávám honem a najednou si všímám ošklivé rány pod jejím kolenem, rudou krev si rozmazala po celé pravé noze od kolena dolů. To jak sebou šila. Ještě že v batůžku, který měla na zádech, má papírové kapesníky a láhev s vodou. Já ten svůj odhodil během úprku z křoví, snad tam někde bude ležet. Opatrně vlhčím kapesníček a utírám dívce krev z okolí rány. Poočku jí pozoruji a vidím, že se usmívá.
"Nejsi náhodou samaritán? Počkej, já sama, tak špatně na tom přece nejsem".
Po chvíli se ujišťujeme, že zranění nakonec není vůbec vážné, velký kus náplasti, opět z Lenčina batůžku, naše ošetřovatelské úsilí završuje.
"Jsi tu na festivalu?" Ptá se mě Lenka.
"Jsem i nejsem, vlastně jsem se jen svezl s klukama a chci tady a v okolí během čtyř dní něco nalovit. Někdy na nějaký film ale půjdu, to ano. A co ty?"
"Já bydlím nedaleko. V Nejdku. Teprve začínám, na fesťák nechodím, nesnáším ty davy lidí a je to vlastně náhoda, že jsem se sem dneska vypravila. Poradil mi to jeden kamarád. Přijela jsem vlakem."
"Ale mohla jsi tu potkat třeba Travoltu. Nebo Bartošku. Teda tam dole."
"No vidíš, a potkala jsem tebe. Tady nahoře."
Se smíchem si nasazuje kšiltovku a opatrně se zvedá.
Myslím na tátova slova o pokladu a dívám se na ten hnědooký, který jsem před chvílí našel. Nejhezčí z těch dvou set padesáti osmi.
"Tak jdeme na ní?"
Za pár minut se už společně zapisujeme do miniaturního bločku, který obsahuje schránka, jejíž nalezení bylo v kontextu prožité události hračkou. Do volného okénka, kromě data a času nálezu, připojujeme i podpisy a jména. Petr + Lenka.