Most přes minulost

25. června 2015 v 9:22 | Vašek
Krátká povídka o tom, co by kdyby :-)
aneb jak fejsbuk Marka Zuckerberga pomohl alespoň virtuálně "hejbnout" časem napříč staletími

Jaro 1982, 17:30 SELČ město kdesi v Čechách, brána kasáren

Petr Beneš dopsal poslední řádek v knize předání služby, zaklapl sešit a uložil ho do přihrádky plechové skřínky vyvedené v barvě khaki. Za pár minut mu končí služba a už se nemůže dočkat až se po vystřídání osprchuje, převlékne do vycházkové uniformy a vyrazí ven. Za půl roku skončí i tahle protivná vojna a konečně se vrátí domů. Bože můj, dva roky života. V létě mu bude jedenadvacet. No a tady na kasárenské bráně ho dnes čeká už jen dvacet minut. A pak...
Mladíkovo rozjímání přerušil hlas majora Vrby, dnes dozorčího útvaru, který má také službu a jenž právě na chodníku vedoucímu k bráně vedle hlavní cesty odchytil nějakého chudáka. Petr vyskočil ze židle, upravil si opasek i červené kroucené šňůry s lesklou mosaznou patronou a rudou píšťalkou, visící mu od levého nárameníku ke druhému knoflíku na hrudi, odznak dozorčího ve službě a vyrazil ke dveřím v očekávání blížícího se průšvihu.
"Vojak, čo sa tu trepetě ako ryba na suchu!", hulákal postarší kulaťoučký major na nešťastníka, jehož přistihl při návratu z kuchyně v nepředpisovém ustrojení.
"Zmiznitě ať už vás tu nevidím!", pouštěl hrůzu za mladým vojínem, jehož do kuchyně určitě vyslali mazáci jejich oblíbeným povelem "bufet!!" a kapesníkem si utíral zpocenou pleš. Majoru Vrbovi ovšem za pár minut také končí služba a rozhodně nemá v úmyslu kazit si den nějakým zpoceným bažantem. Vyrazil ještě zkontrolovat bránu, ale znal Petra už rok a půl a věděl, že je na něj spoleh, tam bude vše v pořádku, jde o pouhou formalitu.
"Soudruhu majore, desátník Beneš, během mé služby se nic zvláštního nestalo, připravuji se k předání stanoviště".
Petr stál v pozoru zády k zeleně natřené bráně, nad níž se lehce chvěla plechová rudá pěticípá hvězda jako kvočna sedící nad velkým žlutým nápisem "Sloužíme socialistické vlasti". Jeho pomocník, vojín Hrtánek, zavíral obě její křídla za posledním autem, jež odváželo zástupce velitele pluku, majora Housku.
"Dobre, dobre synku, aká bola služba? Čo? Taky tě to tu tak sere? Ma velmi, to mi ver.
Ty ale za polroka zmizněš ako ta para nad ho..ááále…a uvolni sa, veď sme tu sami,
boha ako ja sa těšim domu na pivko".

Konečně. Za Petrem se s hlasitým bouchnutím zavřela brána a svobodník Matějka, kamarád z roty, za ním ještě vesele houkl: "A užij si to!" Ani nevěděl, kam Petr jde a on se s tím nikomu nesvěřoval, do hospody s ostatními skoro nechodil, ale kluci ho i tak brali.
Petr se dnešní vycházky nemohl dočkat. Hlavu měl plnou štíhlé hnědovlásky. Musím jí potkat, určitě tam bude, a jestli ne, zkazí mi to dnešní večer. A je tak hezky, teplo, po obloze plují načechrané valounky mraků. Petrovi bušilo srdce, jakoby za sebou měl tříkilometrový běh s malou polní na Zálabí. Před dvěma dny byl v posádkové ošetřovně, měl předat nějaké papíry doktoru Málkovi a než ho k němu pustili, náhodou z okna chodby zaslechl venku hovor. Ženské hlasy ho upoutaly, vyklonil se přes parapet a na chodníku pod protějším starým činžákem si všimnul dívky stojící u kočárku, jehož obsah jí ovšem zcela určitě nepatřil. Stála pod balkónem, z něhož jí nějaká žena kladla na srdce, ať určitě pozítří nezapomene přijít, že si něco musí zařídit a potřebuje pohlídat malou.
Dívka se mu na první pohled zalíbila, štíhlounká, delší vlasy kaštanové barvy a její hbité odpovědi svědčily o tom, že pusu má pěkně prořízlou. Kruci, ta je hezká, s tou bych se rád seznámil, letělo Petrovi hlavou. Co že to říkala? Že pozítří určitě přijde, ať se Ivana, to byla ta žena na balkóně, spolehne. V sedm večer že tu bude.
Uviděl jí hned jak zahnul do ulice, ve které stojí dům s balkónem naproti posádkové ošetřovně. Bylo těsně po sedmé, slunce viselo kousek nad obzorem, domy vrhaly dlouhé stíny a dívka s kočárkem právě zahýbala do vedlejší ulice, směrem k náměstí. Tak to bylo s chlupem. Poslední dva dny si lámal hlavu, co jí řekne. Přece před ní nepředstoupím a nespustím: "ahoj, moc se mi líbíš, nechceš se mnou chodit?"
Jsem sice už rok a půl na vojně, ale tak špatně na tom přece ještě nejsem, honilo se mu hlavou.
Došel jí po dvaceti krocích a těch posledních pět se už jen tak ledabyle šoural. Jakoby nic.
"Dobrý den slečno, můžu vám pomoci s kočárkem?"
Snad jsem spustil moc nahlas, blesklo mu hlavou, ale už bylo pozdě.
Lekla se, až s kočárkem trhla tak, že se dítko uvnitř rozbrečelo…nejdřív jen tak fňuklo, ale za chvíli spustilo řev, jakoby ho na nože brali.
"Co děláš prosím tě, vidíš to? A tak hezky spala!"
Obořila se zprudka na Petra dívka a opatrně vyndala mimčo z kočárku. To se hned zklidnilo a zdálo se, že je průšvih zažehnán.
"Promiň, to jsem tomu dal…nechtěl jsem…já nevěděl…jak začít."
"Co začít?"
Mimino, už zklidněné a uložené zpátky v kočárku jen vrnělo a spokojeně odfukovalo do peřinky. Zato Petr, zaskočený nečekaným a neplánovaným vývojem situace jen koukal.
"Tak co jsi vlastně chtěl?"
Otočila k němu obličej, přitom jí z čela spadl pramínek vlasů, který pohybem ruky odhodila stranou a podívala se mu přímo do očí. S Petrem se zatočil celý vesmír. Díval se do velkých, hlubokých, nefritově hnědých očí zasazených ve tváři tak hezké, že úplně ztratil řeč. Dívka mírně znejistěla a tváře jí zalil lehký ruměnec.
"No víš, chtěl jsem…ale…nevěděl jsem…jak…"
Díval se pořád do jejích očí a propadal se dál a dál do hloubky, lehký vánek povíval s pramínky jejích kaštanových vlasů, které neposlušně poletovaly kolem hlavy, až jí opět zašimraly na tváři a dívka je pohybem ruky zahnala zpátky mezi ostatní. Poprvé se na něj usmála a Petr věděl, že ten úsměv už nikdy nevymizí z jeho srdce.
"Co tak zíráš? Máš štěstí, že usnula…už jsi dlouho na vojně? A odkud vlastně jsi?"
Hlas měla milý, sametový a Petra zaskočilo, že dívka převzala iniciativu a to navíc tak suverénně, že se chvilku nezmohl na slovo. Trvalo to ale jen vteřinku a on, stále se dívaje do jejích očí odpověděl:
"Rok a půl a jsem z takových menších hor."
"No páni, rok a půl? No to je doba…jo a ty hory sedí, teda podle toho, jak ses na mě přiřítil…jako lavina!"

Její zvonivý smích mu zněl v hlavě ještě dlouho po tom, co pomalu obešli bezmála půl města. Povídali si o všem možném, Maruška skoro nezavřela pusu a Petra hřálo vědomí, že se jí snad i líbí, když ho nezahnala hned po tom ne úplně povedeném začátku. Ale nakonec to prošlo dobře, přemítal v duchu. Malá Kristýnka, jak se jmenovalo dítě v kočárku, patří starší sestře, ta bydlí s rodinou tady ve městě, Maruška s rodiči nedaleko v malé vesnici. U ségry často přespává, aby nemusela dojíždět každý den na gympl. Probrali všechno možné, tváře jim hořely a Petr byl v sedmém nebi.
Dlouho po setmění pak spolu úprkem uháněli zpátky k sestře Ivaně, aby jí Maruška včas vrátila malou Kristýnku, která spala jako dudek. To už ale Petr spěchal zpátky do kasáren s příslibem další schůzky za tři dny.
Začali spolu chodit, Petr byl brzy povýšen, stal se specialistou první třídy, naplno využíval z toho plynoucích úlev a výhod a těch posledních pár týdnů do konce vojny mohl chodit ven skoro obden. Vojna mu najednou připadala docela příjemná. Maruška navštěvovala místní gymnázium, bylo jí krásných šestnáct let a k Petrovi hořela čistou láskou. Scházeli se, jak to jen šlo, brzy prochodili celé okolí města, často courali podél líně plynoucí široké řeky a mávali projíždějícím remorkérům plným uhlí nebo štěrku a kapitáni jim někdy odpovídali houkáním lodních sirén. To se Maruška vždycky vesele smála a mávala lodím a Petr stál a díval se na ní a nemohl z ní spustit oči.

Léto 1982, 23:20 SELČ vojenský výcvikový prostor Brdy, náhorní planina kdesi v kopcích

Pod teplým srpnovým nebem posetým hvězdami se na posečené louce krčí ve tmě několik kopečků. Nad jedním z nich se pomalu s tlumeným vrněním elektromotoru otáčí anténa radiolokátoru a z pod vedlejšího, také schovaného pod hnědozelenou maskovací sítí, je slyšet pufání běžícího naftového motoru, pohánějícího elektrocentrálu. Petr sedí sám uvnitř kabiny a v přítmí sleduje otáčející se paprsek na oranžovém stínítku obrazovky. Je docela klid. Ostatní z posádky buď spí nebo jsou na stráži venku. Několik pravidelných leteckých nočních linek odhlásil už před chvílí a teď v okruhu sto osmdesáti kilometrů od jejich stanice v zájmovém sektoru nic neletí. Hlavní vlnu čekají po půlnoci. To by se podle plánu cvičení, které jim odpoledne prozradil upovídaný poručík Matějka, měla zvednout súčka z Líní i migy z nedaleké Čáslavi a to pak bude mazec. Petr si promnul unavené oči, upravil sluchátka, co kdyby se ozvali z velitelského stanoviště, pohodlně se usadil na kovové stoličce a s hlavou v dlaních se zasnil. Je to teprve dva dny, co se viděl naposledy s Maruškou a už se mu stýská.
Čekala na něho nedaleko kasáren a pak se zase courali podél řeky, házeli kousky rohlíků labutím a mávali proplouvajícím remorkérům.
"Dneska bychom se mohli podívat zase kousek dál za město", podívala se tázavě na Petra.
Jasně, proč ne? Jen jestli tě nebudou shánět doma, já mám vycházku až do dvou."
Maruška měla dva bratry a jeden z nich byl policista. Při jedné z nočních procházek, právě když zašli dál za město je při návratu zastavila hlídka. Dva mladí policajti si Petra chtěli trochu vychutnat, prohlíželi si důležitě vycházkovou knížku, když tu najednou Maruška, někdy prostě tak nečekaně jednala, jednomu z nich se smíchem srazila z hlavy kulatou čepici. Poznala v něm totiž bráškova kolegu. Ten se se smíchem po Marušce ohnal, druhý ale zkoprněl a nevěděl, co má dělat.
"Jestlipak to Jirka ví, že se po nocích touláš s vojáčkem?"
"To víš, že to ví a počkej až mu řeknu, jak jste Péťu dusili!" Maruška byla živel a její dívčí smích byl nakažlivý. Když strážci zákona zmizeli ve tmě, vrhla se Petrovi kolem krku a smějíc se líbala ho se slovy:"nikomu tě nikdy nedám!"

Nejraději se pomalu šourali cestičkami i pěšinami mezi zahrádkami a kolem vilek. Daleko za městem často rádi po setmění, za teplých letních večerů sedávali na břehu široké řeky, lehávali si do měkké náruče trávy a šeptali si slova lásky. Oběma bylo jasné, že až Petr skončí vojnu, a to bylo už za měsíc, neuvidí se tak často jako v posledních týdnech.
Petr se těšil domů, jak by taky ne. Po dvou letech vojny. Častěji mu také v posledních dnech vytanulo na mysli, jak to bude dál, jak často se budou s Maruškou vídat? Dívčina rodina Petra už poznala, měli ho rádi a on je také rád navštěvoval v malé vesničce pár kilometrů za městem.

Dva dny před koncem září se Petr spolu s kamarády převlékl opět do civilu a vojna pro něj skončila. Dva roky života, noví přátelé, spousta zážitků dobrých i těch, na které se brzy zapomene. Ale především tu byla Maruška. Rozloučil se s kamarády, nešel s nimi ani do hospody na nádraží, ale slíbili si, že si budou psát. Sliby chyby. Spěchal před gympl, kde Maruška měla po poledni skončit. Velkou tašku s oblečením nesl přes rameno a v džínsech, jež mu byly trochu těsné se cítil trochu nesvůj. A pak byli spolu. Petr už ne v zeleném, ale v civilu a svět se náhle točil rychleji a život byl tak krásný. A Petrovy rodiče se synova návratu z vojny dočkali až o dva dny později.
Jezdil pak za dívkou jak jen to šlo často. Každý týden se nemohl dočkat pátku, aby už seděl v autobusu, jel za ní a mohli být zase spolu. Tak to šlo měsíce. Milovali se a byli šťastní. Rodiče jim přáli, všechno směřovalo k tomu, že tihle dva se našli a bude to krásný vztah.
Příští podzim ale s plískanicemi přinesl při jedné Petrově návštěvě nečekaný problém. Najednou cítil, že se s Maruškou něco děje. Byla jiná, změnilo se její chování, chlapec vnímal náhlé ochlazení, její obvyklá vřelost byla tatam. Něco se stalo, Petr neměl potuchy co. Něco jsem udělal špatně nebo je tu snad někdo jiný? Na otázky se mu nedostávalo odpovědí, hádky nic dobrého nepřinesly, dívka se uzavřela do sebe a bylo po lásce. Jakoby ji podzimní studený vítr odvál kamsi pryč. Ani Maruščiny rodiče nedokázali Petrovi vysvětlit co se děje, sami z toho byli špatní. Byl zkrátka konec.
Petr přestal za Maruškou jezdit, cítil, že už je tam nechtěný a jen každý den s netrpělivostí a očekáváním spěchal k poštovní schránce v chodbě domu kde bydlel. Dopis ani lístek s vysvětlením nebo aspoň s pozdravem nepřicházely. Nic. Prázdno, stesk a lítost. Bolavé srdce.
Ubíhaly dny, týdny a měsíce. Petr ztratil veškerou naději. Na Marušku nezapomněl, to nešlo, ale stesk i srdce bol pomalu odeznívaly. Mladý kluk ale žije a potřebuje žít. Opět začal chodit do společnosti s kamarády, na zábavy i za sportem, poznával nové lidi a sbíral plnými doušky co život přinášel.
Pak se seznámil s Janou, štíhlou brunetkou s hnědýma očima, do níž se bezhlavě zamiloval a bolest z předchozího vztahu pomalu odešla.
A zase plynuly týdny a měsíce, dívku si vzal za manželku a žili krásný život plný lásky. Přišlo první dítě a za pár let druhé a ve vzpomínkách na mládí se Petr rád vracíval i k Marušce, ale už jen jako k dívce, jíž tenkrát miloval, ale která ho nechala být a on dodnes vlastně nevěděl proč. Už ho to netrápilo, svou mladou ženu miloval čistou láskou a děti zcela naplňovaly jejich společný spokojený život.
A čas pádil, přišly změny ve společnosti, nová zaměstnání, děti začaly chodit do školy a voda v mohutné řece tiše a lhostejně plynula. Objevily se počítače a pak internet. Světová informační pavučina, se svými klady i zápory. Nové tisíciletí přineslo nové zážitky i řadu změn v našich životech. Vynořil se facebook, jedněmi milovaný, druhými zatracovaný a jinými prostě ignorovaný. Postupně se stal fenoménem druhé dekády nového století. I Petr využíval všech vymožeností nové doby a ani posledně zmíněná jej neminula.


Jaro 2014, dubnové dopoledne 9:15 SELČ, malé městečko v podhůří nízkých hor , tlumeně vrnící ventilátor počítače a rozsvícený monitor

Občas si Petr pohrával s myšlenkou, jestli je i Maruška na síti, email určitě používá, ale je taky na fejsu? Našel tu už pár spolužáků, kluky z vojny ale ne, každý na to prostě není. Má spoustu přátel. Co když jí zkusím najít? Marušku z minulého století. Je to už skoro třicet let. Určitě se vdala a je tu pod jiným jménem. To nezjistím. Ale červík hlodal. Nebyl by to Petr, aby si neporadil. K jeho vlastnímu překvapení to netrvalo ani tak dlouho a z monitoru se na něj dívá z fotografie Maruška. Buší mu srdce a má vyschlo v puse. Tak jí přece jen našel. Vypadá trošku jinak než jak si ji vybavuje ve vzpomínkách. Ale ani já už nejsem ten štíhlý kluk po dvacítce. A Maruška vypadá dobře. Báječně. Je to ona. Ty vlasy a oči. Kolikrát jen do nich hleděl a viděl v nich celý vesmír. Nefritově hnědé, velké a stále se smějící. Petra hřeje vědomí, že jí na fotkách vidí spokojenou a dokonce ve společnosti dětí. Kolik jich vlastně má? Fejsbukový profil ji jen částečně poodhaluje. Mám ji oslovit? Jak bude reagovat? Třeba na mě není vůbec zvědavá a možná mě ve svých vzpomínkách nevnímá jako já ji. Vždyť to byla nakonec ona, kdo mi dala kopačky. A bez nějakého vysvětlování. Prostě šlus. Ale vidí jí na monitoru a stačí teď tak málo. Prohlíží si fotky. Několik klepnutí do klávesnice. Mám? Petr stále pochybuje. Nemám raději nechat minulost tam někde vzadu? Co když jí vyvolám nějaké nepříjemné pocity. Nesmysl, vždyť jsme byli mladí a měli se tenkrát tak rádi. Když nebude chtít, prostě neodpoví.
A náhle je rozhodnutý. Most. Je to vlastně takový virtuální most. Zkusím to. Petr s trochou nervozity otevírá Maruščin profil a do volného okénka pro chat vyťukává:
"Ahoj, jak se máš?"
S napětím sleduje proužek s Maruščiným jménem pro odpověď. Několik minut se nic neděje. Hmm, tak nic. Petr se trochu zklamaně věnuje otevřenému dokumentu, v němž upravuje jakýsi článek, když tu najednou známé cinknutí oznamuje příjem nové zprávy ve fejsbukovém chatu. Zavírá Word a přepíná na okno s facebookem.
"No ahoj, mě snad picne, jak jsi mě našel? :-)"
A náhle se Petrovi vynořuje jako z mlhy dívčina tvář, tak jak jí vídával tenkrát, před tolika roky, třeba když ležela ve vonící trávě a natahovala k němu nahé paže...pojď ke mně...
Petr cítí směs lehké nervozity i radosti a rozechvělými prsty vyťukává do klávesnice:
"ahoj holčičko, tohle je takový most přes minulost...půjdeš přes něj se mnou?"
a čas jakoby se zastavil, ručičky hodin se snad točí pozpátku. I vítr za oknem se ztišil.
"Petříku, broučku, co tě to...ty blázínku...to víš že jo, už jdu!"

A ve sluncem zalitém kalifornském Palo Altu, v ústředí Facebooku, si správní rada nechává předložit výpis nárůstu hodnoty akcií a dva z jedné a půl miliardy uživatelů se ve stejné chvíli potkávají na virtuálním mostě přes minulost...

















 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama