Září 2015

Pohled do nekonečna...

18. září 2015 v 10:52 | Vašek
Rád se dívám na oblohu. Jistě nejenom já. Tolikrát to bylo řečeno, napsáno, možná i do kamene vytesáno. Spisovatelé i básníci se rozplývali nad krásou nebe ve všech jeho podobách. A že jich je.
Máme buňku na letišti v Chebu. Takovou tu klasickou s oknem, zdědili jsme po předchozích uživatelích i ledničku a palandu na spaní, stolek pokrytý leteckou mapou i křeslo. Ona sama by zasloužila samotné vyprávění, kolik letců a mechaniků mezi jejími papundeklovými stěnami prožívalo své chvíle. Teď ji máme ale my, napůl s kamarádem Pavlem. Díky tomuto zázemí můžeme na letišti přespávat. Občas. V létě.
A tak se nám první sobotu, kdy jsme tu s Katkou zůstali na noc, naskytla příležitost prožít pro nás až mystický zážitek.
Manželka jednoho ze zdejších letců, Alenka, zavedla zvyk, vyjít si za teplého letního večera před půlnocí z buňkoviště, jak říkáme hnízdu našich buněk v zázemí letiště, na asi 300 m vzdálenou ranvej, tady si lehnout na ještě odpoledním sluncem vyhřátý beton a pár minut rozjímat, dívat se do černé, mihotajícími se hvězdičkami poseté oblohy a prostě si to užít. Betonová vzletová a přistávací dráha chebského letiště je sama historickým unikátem, po jejím vrásčitém povrchu se pohybovala letadla píšící historii, a tak samo tohle místo má svůj Genius loci. A sem jsme také tu naší první noc přišli já s Katkou a skupinka dalších létavců, vesele se dosud bavících o všem možném a tady, ve tmě, vzdáleni ode všech světel civilizace a přece na jejím atributu, letišti, lehli jsme si na vlažný beton, chytili se vzájemně za ruce a dívali se do černého nebe. Náhle bylo ticho, všichni se pohroužili sami do sebe, pohled na nebe, jak píší poetové poseté myriádami třpytících se světýlek si zasloužil chvilku rozjímání.
Díváš se do té tmy a hloubky nad sebou a uvědomuješ si naši nicotnost pod klenbou oblohy, na níž příroda promítá úchvatné divadlo. Hvězdy, souhvězdí i pás Mléčné dráhy jasně se táhnoucí napříč, pomíjivý zákmit světelné stopy meteoru, neslyšně se pohybující tečka satelitu i blikající světla noční linky do Londýna, pohled, jenž je nám obvykle v každodenním shonu zapovězen, silně působí na každého z nás, kdo tu leží. Držíce se za ruku s Katkou a ležíc stále na zádech uvědomuji si sílu téhle chvíle a její magičnost. Jen kdyby takových momentů bylo víc.
Přál bych to prožít všem.


Kulatiny knížky s oslavou pod obláčky

15. září 2015 v 12:53 | Vašek
Když jsem ji před pěti roky v září 2010 posílal do tiskárny nevěřil jsem, že se ještě někdy do vzduchu jako pilot dostanu. O mém návratu k létání už jsem psal. Když se teď přiblížilo toto její malé kulaté výročí, rozhodli jsme se s Kateřinkou, že vhodným způsobem k oslavě by bylo umožnit knížce okusit na vlastní papír to, o čem na jejích stránkách s takovým potěšením píšu. Zvolili jsme možná poněkud neobvyklý, ale vzhledem k jejímu obsahu myslím docela výstižný způsob :-)
Mluvím o mé první knížce "Jako semínko pampeliščí" v níž vzpomínám na zpočátku mé, později naše společné začátky a zážitky pod vrchlíky padáků i na moje pozdější létání v karlovarském aeroklubu.
Tak abych začal psát druhý díl... Usmívající se